Dům umění v Opavě pořádá v těchto dnech výstavu malíře, který se usadil a prosadil ve Velké Británii, ale u nás není dosud příliš v širším povědomí. Současná přehlídka přibližuje divákům jeho práce z posledních let a je příležitostí poznat tuto zajímavou tvorbu do 1. března. Kde se vzal tento svérázný umělec?
Tibor Červeňák je zvláštním úkazem – poutníkem osamělým nikoliv však uzavřeným. S tichou koncentrací, bohatou imaginací a empatickou duší putuje světem, aby se zas navracel do svého ateliéru. V intimní rozpravě hledá souvislosti osobního prožívání a okolního nazírání. Obraz se mu stává projekcí setkávání a prolínání – vrstveným příběhem četných pod/vědomých impulzů.
Hledíme na příběhy mimo konkrétní čas a prostor, na vzpomínky, představy, prožitky či snové výjevy lyrické i expresivní. Kompozice se zpravidla vymykají řádu a navyklým schématům – jasná sdělení se rozpouštějí za clonou magické atmosféry. Setkáváme se s poetikou uvolněných tvarů a odpoutaných barevných akordů. Každý z malířových obrazů je svébytným místem někdy zavinutým do sebe, jindy zas nekompromisně otevřeným, výmluvným či tajemným.
Malby jsou to spíše něžné, avšak čímsi neklidně pulsující. Nepředstavují předem rozvržený plán. Jsou spíše řetězcem stop, záznamem rozechvělého procesu a hledáním adekvátního výrazu zakoušeného rozpoložení.
Scenérie kladou důraz na subjektivní prožitek, avšak kontakt s divákem neztrácejí. Ikonograficky se pohybují na rozhraní okouzlené reality a emotivní abstrakce – figurace a nepředmětnosti, jasné artikulace i skryté šifry. Něha a energie, volné překračování hranic diktované intuicí, vlastní obrazivostí i hledanou poučeností – to jsou zřejmé charaktery tohoto malířského procesu a závěru.
Plátna s rozvolněným rukopisem a rozjitřeným přednesem se týkají z hlediska časové osy minulosti a přítomnosti. Z různých stran a přístupů se v proměnlivých technikách dotýkají autorových kořenů i prožívané skutečnosti, nejednoznačných zkušeností i nabytých poznatků. Jsou syntézou bez pevnější struktury, snahou poznat a stvrdit vlastní identitu – demonstrací osobního naturelu hledajícího spojence.
Malíř má svůj svět, avšak i bytostnou touhu tiše komunikovat s tvůrci bližními, významnými i čímsi fascinujícími. Klasikové moderního umění jsou zde nazíráni, aby vydali svá vnitřní tajemství i formální postupy. Jsou dotýkáni, svérázně vstřebáváni a dále transformováni. August Rodin, Alberto Giacometti nebo Francis Bacon, zvláště pak Claude Monet a jejich díla jsou zde předmětem úžasu i výzvou.
Tibor Červeňák se na jejich výstavách dlouze a opakovaně vciťuje do jejich podstaty. Klade si otázky a nalézá dílčí odpovědi a styčné body. Následně se stává svérázným prostředníkem mezi minulými výtvory – sochami či obrazy – a současným divákem. Dotýká se vyvzdorovaných neuralgických bodů, odkryté nervové struktury slavných děl, aby je po svém spíše volně interpretoval, než věrně napodoboval. Vytváří si vlastní osnovu poznatků či dojmů, zkrátka: zážitků, které originálně transponuje.
Jsou to spíše chutě, energetické záchvěvy, rytmy, pohledy, průhledy a vhledy. Jsou to doteky v širším, a především hlubším smyslu, s nimiž se Červeňák vroucně potýká. Jeho senzibilita mu umožňuje propojovat mistry s přítomností – a tak můžeme být svědky nevšedního uchopení a zvláštní symbiózy.
Malíř se obrazně řečeno dotýká svých starých vzorů, aby se díky svému přispění mohl dotýkat nových diváků. Jsou to volné kompozice na dané téma – malby, které svou inspiraci více či méně skrývají v nitru vlastního ústrojí. Jejich autor je přírodní živel, řeklo by se naturčik, jeho přirozený talent vyvěrá a proudí svobodně. Umělecké školení, kterým malíř prošel vymezuje jeho tok jen okrajově. Uvnitř se nadále střídají či mísí vody klidné i divoké – hlavní nespoutaný proud se rozlévá do všech stran. Tvoří se ramena svěží i slepá anebo zákoutí čekající na další osud.
Autor se dotýká svých inspirací volně a libovolně si vybírá vlastní výrazové prostředky. Chvatně nebo promyšleně volí způsoby projevu. Ozvěnu Monetových Leknínů nově zpřítomnil úhozy a otisky v barvě namočených boxerských rukavic, Giacomettiho útlé sochy připomněl výraznými barevnými gesty, dojem z Rodinových plastik je zachycen v jemných liniích a skvrnách.
Červeňák vyhledává své oblíbené umělce – jezdí si je „navnímat“ do Madridu, Londýna či Paříže. Inspirací mu však mohou být i prosvětlená barevná okna chrámu nebo biblické téma Kalvárie a další náboženské motivy. „Navštívil jsem Giacomettiho institut, byla to velice dobrá zkušenost. Na něj, Bacona i Rodina jsem se snažil dívat z různých úhlů a chtěl jsem vidět něco jiného, něco pro sebe… v podstatě nešlo o hledání, ale o dojem… Rodina jsem vnímal ze všech stran, záměrně jsem také pozoroval, jaké stíny ty sochy vrhají a jaké obrazce to sděluje. U Giacomettiho jsem se díval na prostory v soše do míst, kde nebyla socha vyplněna – tedy mezi paže a na prostor, který socha měla kolem své venkovní figury…“, přibližuje Červeňák proces svého pozorování.
Citace či transformace slavných mistrů mají různé pohnutky a jejich výběr je mnohdy dán jejich soliterní cestou. „Od dětství jsem vzhlížel k autoritám jako byl Francis Bacon nebo Antoni Tápiés, kteří dosáhli světového věhlasu jako samouci. Do toho jsem se vžil a věřil, že to mohu dokázat také,“ říká Červeňák, který má již za sebou výstavy v New Yorku a dalších metropolích. Přes dílčí a nestálé úspěchy však o své místo na mezinárodní scéně musí bojovat.
Kořeny a tvůrčí začátky Tibora Červeňáka, který již sedmnáct let žije v zahraničí, se pojí s jeho rodnou zemí. Také první prozření a inspirace musíme hledat na Moravě, kde vyrůstal. A jak se dostal k samotnému malování? „Vzpomínám si na to stále, s vychovatelem jsme šli na exkurzi k sochaři a medailérovi Mikoláši Rutkovskému a on tam pracoval na erbech. Předtím jsem ho vídával z okna dětského domova, kde jsem strávil dětství. Myslel jsem si, že to je bezdomovec. No a když jsme tehdy se spolužáky vešli do jeho ateliéru, tak jsem byl udivený, že to je ten člověk, ke kterému jsem měl odpor. V momentě jsem ho začal obdivovat, když jsem viděl, co se odehrává pod jeho rukama. Tehdy mě bylo devět let a z ničeho nic se ve mně zrodila veliká potřeba tvořit,“ vzpomíná Červeňák.
Dnes proslulý malíř pochází z romské komunity, vyrůstal v dětském domově v Krnově, kde se formovaly jeho počáteční umělecké sklony. Vytváření vlastního vnitřního světa mu možná bylo únikem a jistě obohacením, rukodělnost se mu stala smyslem a hmatatelnou identitou. Okouzlení tvořením se stalo mostem klenoucím se přes trable všedního dne – cestou vedoucí do říše umění, snění a společenství bez předsudků. Červeňákův cit, noblesa, víra a touha mu pomohly odpoutávat se. Fantazie se stávala skutečností a skutečnost fantazií, která ovšem nepostrádala tíživé existenciální vrstvy.
Nejpůsobivější Červeňákovy obrazy mají duši, jsou vzletné i teskné – chagallovsky melancholické. Dotýkají se stejně tak kořenů jako experimentující moderny s hledáním, pochybováním a zkoušením. Jsou ryzí kontemplací vyrůstajících na základě tradičních témat humanismu, skutečnost uchopují metaforou, průhledem „za“ realitu i dotekem „na“ její citlivá místa. Jsou jakousi solidaritou a skutečnost sémantizují – činí ji čitelnější, aniž by ztratila vrstevnatou poezii. Červeňák však není bez názoru. Nabízí nám své hledisko a vesměs originální vidění, do kterého se promítají vlastní nejednoznačné zkušenosti.
„Koně a ženy“ byl titul Červeňákovy výstavy, která probíhala v Hranicích roku 2019. Jedná se o motivy pro malíře důležité a osobní, o bytosti dvou blízkých a přeci rozdílných světů. Kůň v umělcově pojetí je jakési osamoceně cválající alter ego, žena zas tajemným protějškem mnoha tváří. Ale i zde mají tyto metafory či podobenství své reálné základy. Taxikaření, kterým si malíř přivydělává je zavádí do městského ruchu, ale i vstříc otevřené krajině. Kolem Newportu a Cardiffu či Národním parku Brecon Beacons v jihovýchodním Walesu vídává koně. Za jízdy je z auta pozoruje, vnímá a do paměti ukládá. Na obraze se pak na pozadí ujíždějící krajiny jeví jako osamocené bytosti. Červeňák to vnímá takto: „Koně jako solitéři, já jako solitér – neboť tak sebe vnímám. Často dokonce jako nikoho v tomto světě… žena a kůň, to je můj život. Zamýšlím se nad ženou, co asi cítí v různých situacích a hned to úhlem zaznamenávám. Pak vznikají obrazy s ženou zahalenou diamantovým prachem, hrající na flétnu v třešňové zahradě, se slzami, vůní, malby s ženami záhadnými a proměnlivými.“
Červeňák je malířem emocí, zvláštních vhledů a podmanivých vjemů. Vidí lásku i smutek, intenzivně prožívá svůj příběh, který se v jeho práci posouvá do obecnějších rovin. Navzdory času se volně pohybuje a vede vnitřní dialog před díly jeho oblíbených tvůrců. Jsou mu inspirací a popudem k nové výpovědi a jiným pohledům či experimentům. Autor nakonec maluje vlastní svět prostoupený touto intimní zkušeností a probuzenými archetypy. Červeňákovy obrazy se nás pak v jakémsi mytickém bezčasí dotýkají.
Tedy závěrem: Tibor Červeňák je nevšedním úkazem, který bez zábran a korekcí předkládá emocemi nasycené výjevy. Na jeho obrazy je dobré se dívat s podobně otevřenou bezprostředností. Je to malíř srdce a ruky; také citu a chvatu – autor intuitivní, avšak veden a držen podvědomě čímsi konzistentním. Jeho malby jsou ve výrazu proměnlivé, avšak v úhrnu je to dílo držící vnitřním tajemstvím pohromadě.
Obrazy mají společný základ, tušený jmenovatel, zjevnou opravdovost. Červeňák je malíř kolorista, vypravěč lyrický, který však v hlubších vrstvách rozehrává více či méně hybné, třebaže ztlumené, nelehké drama. Hledíme na báseň v próze, v níž se prolíná sen a skutečnost, představy a vjemy, fantaskní i pravděpodobné. Malíř se pohybuje se vzácnou intuicí na pomezí různých dualit a vidno, že se zde cítí přirozeně. Zpravidla se zdárně vyhýbá nástrahám povrchního estetismu, i když vyprávění, krása a pozitivní podmanivost jsou zde přítomné.
Barva, pohyb a tajemná nedoslovenost nás přitahují – vtahují do jeho zvláštně rozvolněného, někdy zastřeného, světa, který je nám tušeně blízký. Snad pro svou rezonanci společných archetypů (ženy, koně, otevřeně levitační prostory) a možná také pro dětsky neomezenou volnost či nevymezenost. A tak si vzpomeneme třeba i na folklór, mýty, erbenovskou atmosféru, lidovou zdobnost či výpravnost se smyslem pro detail i děj, lásku i smutek. Tibor Červeňák je svérázným a pozoruhodným malířem, jehož příběh se nás čímsi dotýká.
Radan Wagner
Biografie
Narodil se roku 1977 v Hranicích na Moravě
-od dětských let navštěvoval ateliér Miloše Rutkovského , rádcem mu byli Zdeněk Smejkal či Jaroslav Štěpán
– vyučil se malířem – lakýrníkem a krátce studoval dálkově obor malíř – restaurátor ve Valašském Meziříčí
– od konce 90. let začal vystavovat pod pseudonymem Valerio Ivtodagas a byl krátce členem Unie olomouckých výtvarníků
– v roce 2004přesídlil do Belfastu ve Velké Británii, kde vystřídal různá povolání a navázal spolupráci s galeristou Michaelem Flanaganem
– od roku 2006 si přivydělává jako taxikář nejprve v Belfastu a od roku 2012 až dosud v Cardifu
– od roku 2009začal již pod vlastním jménem vystavovat a prodávat své obrazy do soukromých sbírek, v témže roce se objevují obrazy Tibora Červeňáka ve filmu Paint (režie Ryan Tohill)
– v roce 2011vrcholí tato činnost samostatnou výstavou v New Yorku, kterou zahajuje zpěvačka a instrumentalistka Iva Bittová. V místním MoMA byl malíř zásadně okouzlen Monetovým obrazem Lekníny
– v letech 2009 – 12 se vedle umělecké činnosti věnuje kickboxu, což se promítá i do jeho experimentální tvorby pod názvem Boxing Painting
– v letech 2012 – 15 studoval na Bath School of Art and Design v Bath Spa University
– v letech 2015 – 16 studoval na Chelsea College of Arts v Londýně a získává magisterský titul
– 2015 na výstavě v Royal West of Englad Academy obdržel cenu za nejlepší obraz v kombinované technice
– v současné době žije v Cardifu
Diskuze k tomuto článku