V současné době probíhá v pražské Galerii Smečky výstava Luboše Plného. Tento pozoruhodný umělec u nás začal sporadicky vystavovat v roce 2003 (Galerie Millennium), ale trvalo ještě nějaký čas než byl brán „vážně“ a zařadil se mezi nejpozoruhodnější autory naší i a paradoxně nejprve mezinárodní umělecké scény (účast na prestižním Benátském bienále). Jeho nebývalý vzestup se neobešel bez nástrah i nemilých zkušeností (dlouhotrvající soud s podvodným sběratelem). Plného cesta však dále a s úspěchem pokračuje. Má za sebou výstavu v DOXu a dalších prestižních institucích, spolupracuje úzce se zahraničními galeristy (zvláště v Paříži), kteří mu pořádají výstavy a další výhodné příležitosti. A tak se zvětšuje počet jeho obdivovatelů a také – a především – se dostává do širších uměleckohistorických souvislostí. Také výstava ve Smečkách ukazuje, že přes veškeré turbulence zůstává soustředěný Luboš Plný na své vskutku originální, autentické a nekompromisní cestě…
Z textů Galerie Smečky: Latinský název Materia delicata lze přeložit jako „jemná“, „citlivá“ či „delikátní hmota“. Tato mnohoznačnost přesně vystihuje podstatu Plného tvorby. Materií jeho děl se stává to nejzranitelnější a zároveň to nejpodstatnější z nás – vlastní tělesnost, paměť, každodennost, pomíjivost i lidská identita.
Kresba je pro Luboše Plného prostředkem poznávání. Neslouží pouze k zobrazení skutečnosti, ale stává se způsobem jejího zkoumání. Anatomické studie, deníkové záznamy, texty, čísla i razítka vytvářejí obrazový systém, v němž má každý prvek své místo a význam. Stejně důležitou roli hrají koláže, které propojují kresbu, fotografii, anatomické ilustrace i rukopisné poznámky do nových významových souvislostí.
Významné místo na výstavě zaujímají monumentální asambláže Matka a Otec. Jejich kruhová kresebná kompozice připomíná mandaly, při bližším pohledu se však promění v přesný záznam života.
Akademický model představuje klíčové dílo tvorby Luboše Plného a jeden z nejpozoruhodnějších konceptuálních projektů českého umění po roce 1989. Projekt nevznikl jako reflexe autorovy zkušenosti coby modela na Akademii výtvarných umění, ale jako předem promyšlený koncept, jehož realizaci Plný podřídil šest let svého života.
Také ostatní vystavená díla naznačují, jakým způsobem Plný dokáže proměnit osobní zkušenost v obecně sdělitelný výtvarný jazyk. Anatomie, tělesnost nebo každodenní rituály nejsou v jeho práci cílem samy o sobě. Jsou prostředkem k přemýšlení o lidské identitě, konečnosti i vztahu mezi tělem a vědomím.
Výstava: Luboš Plný – Materia delicata, kurátor: Lukáš Kania, texty: Lucie Žabokrtská, Viktoriya Yordanova, animace: Magdaléna Kašparová, Galerie Smečky Praha, do 28. listopadu 2026
foto: Galerie Smečky / Jan Kantor, Jan Kolský, Radan Wagner
PŘÍBĚH LUBOŠE PLNÉHO / Radan Wagner, 2017 (upraveno a zkráceno)
Blázen, podivín, outsider, amatér… takovými přízvisky bývá (dnes už býval) Luboš Plný (1961) zpravidla označován od své první výstavy, na které se představil v Praze roku 2003 v Galerii Millennium. Vskutku, jeho nezvykle vzrušující práce je podle běžných měřítek jen stěží uchopitelná a zařaditelná. O to více, jak už to bývá, však budí emoce. A doma není nikdo prorokem… Ale ani jejich autor nejde divákovi nijak naproti: „Všichni se mi ptají, co ty moje věci představují nebo znamenají. Ale já k tomu moc neumím mluvit. A ani nechci. Ty kresby jsou prostě takový můj deník. Zobrazuji svou vnitřní podobu těla asi tak, jako když při vyšetření tomograf snímá tělo pacienta postupně a přesně po vrstvách. Pracuju na základě znalosti anatomie, která mě od dětství zajímá, ale navíc do toto vnáším vlastní intuici, fantazii a subjektivitu. Kdybych totiž měl zobrazit najednou všechny vnitřní orgány, tak jak jsou, překrývaly by se a nebyly by vidět… Tak je dělám takové transparentnější,“ poznamenává po chvíli o něco otevřeněji Plný.
Luboš Plný není blázen, ví přesně co dělá, zkoumá a zobrazuje na svých rozměrných papírech analyticky byť svérázně. K tomu dodává: „Například štítnou žlázu dělám černou, tu už nemám, vyoperovali mi ji.“ Ano, tato řekněme osobitá a osobní anatomie je zde zaznamenávána s nevídanou pečlivostí a jinakostí. Vedle četných linií, různých vrstevnic a šrafur místy kombinovaných s vlepovanými reprodukcemi, je na ploše i řada písemných záznamů. Nezbytnou součástí díla je i podrobná „legenda“- zápisky s názvy orgánů, ale i zaznamenaný přesný čas práce: datum, pak číslo s hvězdičkou (začátek) a křížkem (konec) denního kreslení a také množství podivných čísel, na jejichž význam se ptám. „To jsou údaje o tom, kolik mi právě bylo dní, prostě konzervuji čas,“ dodává s přehledem Plný.
S Lubošem Plným, kterého registruji již od jeho první pražské výstavy, mluvíme v jeho útulném domku o všem možném. A když se opět stočí řeč na jeho tvorbu, vždy překvapivě vyzdvihne nad jiné svou životní etapu – působení na Akademii výtvarného umění v Praze, kde působil jako model. „Všechno ostatní je pak už jen vedlejší a méně podstatná činnost. To, co dělám dnes, se jen od tohoto času pouze odvíjí,“ zdůrazňuje Plný své úvodní či iniciační šestileté působení. A jak k tomuto nezvyklému účinkování došlo?
Plný od dětství rád kreslil a chtěl se stát malířem. Až dospěl, hlásil se tedy na uměleckou školu, avšak nebyl ke svému zklamání přijat. Avšak nemínil se vzdát, akademická budova jej nadále mocně přitahovala, dokonce se kvůli tomu přestěhoval do Prahy. Plný na tu dobu začíná vzpomínat: „Když jsem viděl v novinách inzerát, že na akademii hledají model, podle kterého by studenti mohli kreslit, přihlásil jsem se. Říkal jsem si, že bych se takto mohl do školy infiltrovat – zjistit, jak se tam pracuje a co se vyžaduje – a mohl bych pak zkusit přijímačky znova. To bylo těsně před revolucí v roce 1989. Pak se ledacos změnilo včetně profesorů, ale já jsem tam modelem zůstal. A postupně jsem si uvědomoval, že mi to takto vyhovuje. To, o co jde na umělecké škole především, je kontakt s ostatními studenty, výměna názorů a sledování toho, co kdo a jak dělá. A takovou možnost jsem měl, navíc jsem nemusel odevzdávat žádné práce.“
Plný se stal oblíbeným modelem, pracoval se svým tělem, ale byl také inspirativním „kolegou“. Vedl studentský život, nalezl si zde přátelé, jezdil s nimi dokonce i na zahraniční poznávací výlety. Ale přesto cítil potřebu tuto etapu nějak dále pro sebe zhodnotit a ztvrdit. Svůj post „modela“ pojal nakonec seriózně. Vymyslel si dokonce vlastní diplomovou práci, která by měla být odměněna řádným, byť dosud nevídaným absolventským certifikátem. „Po úvaze jsem si pronajal profesionální fotografický ateliér a pořídil tam snímky, na nichž jsem pózoval a napodoboval svým tělem známé historické obrazy a sochy. Aranžoval jsem se například jako Zavražděný Marat J. L. Davida, Myslitel Augusta Rodina, Čtenář Dostojevského Emila Filly nebo David Michelangela Buonarrotiho. Pak jsem k tomu napsal doprovodný text se sehnal si vedle psychologického posudku o ´příčetnosti´ obhájce mé práce – malíře Jiřího Černického, sochaře Pavla Opočenského a další spřízněné a dnes známé osobnosti. Na ministerstvu školství mou oficiální žádost o vysokoškolský diplom zamítli, ale na akademii byli pro – školní rada v čele s tehdejším rektorem Jiřím Kotalíkem mou žádost akceptovala. A tak jsem nakonec v Anežském klášteře obdržel na slavnostní promoci svůj diplom. Ovšem místo obleku jsem si stylově uvázal kolem těla prostěradlo a vytvořil tak tuniku, v které jsem předstoupil…“.
A tak se zrodil Luboš Plný s titulem „akademický model“ a je na něj patřičně hrdý. Dodnes veškeré své práce takto signuje zvlášť vyrobeným kulatým razítkem. Ale cesta to nebyla snadná; než došel k tomuto cíli, prošel řadou zaměstnání i příležitostných brigád. Po absolvování železničního učiliště zakončeného maturitou strávil osm let na dráze jako opravář elektrozařízení. Po práci pravidelně sportoval – posiloval a na kole zvládal trasy až sto kilometru dlouhé a večer se pak věnoval výtvarné činnosti. Mezi železničáři spokojený nebyl a také ani sám se sebou. Kresby a koláže mu byly jakousi art terapií. „Dělníci byli od rána v lihu, často místo práce seděli v hospodě, vedli řeči a hráli karty. Byla to divná doba. Jednou jsem musel jet za traťovými údržbáři do Nymburka. Přijdu do jejich dílny a tam vidím viset staženého psa, z kterého si připravovali guláš. Koukal jsem, jak z tohoto prostředí vypadnout. Po nepřijetí na akademii jsem však na čas na umění zanevřel.“
V roce 2004 Plný zkoušel už v Praze různá zaměstnání – prodával v antikvariátě, a také absolvoval hrobnický kurz. „Dostal jsem certifikát a mohl dělat hrobníka v celé Evropské unii,“ sděluje mi Plný svou nekonvenční cestu za poznáním i sebou samým. O to více si uvědomoval naléhavé plynutí času a pomíjivost života. Možná i proto si vede již dvacet let také podrobný deník. V něm proti proudu času zaznamenal vše dostupné od svého narození. Jinak si každý den zapisuje jeden řádek na velký list papíru – jeden kus – jeden rok. A podobně vede deník už i svému synovi. Drobné písmo, výstřižky z denního tisku, značky, vlastní obrázky…
Plného volné umělecké práce z posledních let jsou působivé svou anatomií a jakousi blíže nespecifikovanou magií. Kresby přirovnává k hloubkovému vrstevnatému skenování nebo k analytickému kubismu. Ale žádnou „duchařinu“ zde nepřipouští. „Spoustu nápadů mívám, když si vyjdu na kole k nedalekému rybníku Olšaňák u Kunratic. Nejlepší je to na podzim; plavu tam sám, nikde nikdo, a vnímám kolem sebe jen přírodu a ticho. Některé kresby se mi tam vybavují úplně živě, i když doma pak bývá výsledek trochu jiný…“.
Plný díky své vnitřní potřebě, tvůrčí umanutosti, originalitě i nezbytnému štěstí se stanul na výsluní mezinárodní umělecké scény. To se u nás poštěstí jen málokomu, a neškolenému tvůrci už vůbec ne.
Snad s výjimkou insitní malířky Anny Zemánkové či podivínského fotografa Miroslava Tichého neznáme podobný a stále více vyhledávaný „případe“. A Plný se stal ceněným navíc v době, kdy už přestal mít umělecké ambice, i když občas své práce na veřejnosti vystavoval. Na jedné z pražských komorních expozic v roce 2003 si jeho práce všiml „náhodně“ francouzský sběratel a galerista Bruno Decharme a hned si zde zakoupil tři díla. Ty se tak staly součástí rozsáhlé reprezentativní kolekce zaměřené na umění zvané art brut. O co se jedná?
Pojem art brut prošel od svého ustavení vývojem. Zahrnuje projevy jedinců „jiných a na okraji“. Na počátku zájmu o tento fenomén stá slavný francouzský sochař Jeanne Dubuffet, který art brut teoreticky ukotvil a shromažďoval jeho projevy za účelem výstav. Během čtyřicátých let se u příležitosti výstavy L´Art Brut préféré aux arts cultureles vyjádřil následovně: „Jedná se o výtvarné produkce všeho druhu – kresby, malby, výšivky, modelované či tesané plastiky atd., které vykazují spontaneitu a velkou tvůrčí představivost a jsou co možná nejméně poplatné běžnému umění a kulturním šablonám. Autoři art brut jsou neznámé osoby zcela vzdálené prostředí profesionálních umělců. Tito lidé čerpají náměty, výběr materiálů, slovosled, rytmus, způsob psaní atd. ze svých vlastních zdrojů, aniž si berou za vzor klasické umění, anebo umění, které je právě v módě. Jsme zde přítomni zcela čisté, syrové umělecké činnosti, která ve svém celku i v jednotlivých fázích vychází výhradně z autora a jeho vlastních podnětů. Jedná se o umění, pro které je podstatnou funkcí invence, a nikoliv vlastnosti chameleona a opice, které jsou tolik vlastní kulturnímu dění.“
Kromě zmíněného Dubuffeta se „uměním šílenců“ s obdivem zabývali také surrealisté pobízeni objevnými pracemi psychoanalytika Sigmunda Freuda. Na rozdíl od surrealistů však Dubuffet a jeho následovníci zabývali více díly samotnými, a nejen duševním poruchami jejich autorů. S postupem času se začaly dokonce bořit hranice mezi uměním „příčetných a nepříčetných“ a dnes je art brut celkem běžným pojmem v mezinárodním galerijním provozu.
Radan Wagner (zkrácený a upravený text) původní verze vyšla roku 2017 v Magazínu Pátek LN)
