Před časem byla světovými odborníky vyhlášena anketa o nejvlivnější dílo moderního umění. A snad není překvapivé, že na prvním místě skončil Marcel Duchamp (1887 – 1968), který svým pisoárem – Fontánou (1917) předstihl i Picassovy Avignonské slečny ze stejného roku. Hlavním důvodem prvenství jistě bylo Duchampovo převratné pojetí v náhledu na umělecké dílo. Zjednodušeně řečeno, jde o to, že změnil proces uchopení, zpracování a především vnímání samotného artefaktu. Ten se tak stal pouze jakýmsi odrazovým můstkem – vstupem k dalšímu, spíše již konceptuálnějšímu uvažování. Nejedná se tedy o jen zpodobení (malbou, sochou, objektem) samo o sobě, ale o rozšíření celého tvůrčího sdělení za dosavadní hranice a to i bez nároků na estetickou kvalitu za každou cenu.
Duchamp je současně považován za „nejzáhadnějšího umělce 20. století“, i když se paradoxně za umělce ani nepovažoval. Jeho nejznámější readymades se řadí k dadaismu či surrealismu, později ke konceptuálnímu směru, který zesílil, když se přestěhoval z Paříže do New Yorku. Zde pak s přestávkami působil až do konce života. Jeho tzv. působení však nebylo závodem o uznání na umělecké scéně; jeho mimořádná inteligence a noblesa jej včas vyváděly ze zbytečných iluzí. Duchamp byl bytostným individualistou a nikdy se ani netoužil stát členem nějaké skupiny či společenství. Ostatně jeho tak různorodá tvorba by nemohla ani nikam zapadnout beze zbytku.
„Mým uměním bylo žít každou vteřinu. Každý dech a výdech je dílo, které není nikde vepsáno, které není optické ani cerebrální. Je to jakási trvalá euforie. Můj život byl naprosto zázračný,“ prohlásil Duchamp ke konci svého života. A tak můžeme s nadsázkou tvrdit, že největším přínosem umění Marcela Duchampa byl Marcel Duchamp. Sám byl uměleckým dílem. Ale samozřejmě tomu tak není zcela. Je to jen součást fenoménu, stejně tak jako jeho každý artefakt byl jen součástí celého sdělení. Duchamp tedy předjímal i pozdější vlnu absurdního umění.
Před více jak sto lety se i tato jeho stránka začala jasněji vyjevovat. Stín absurdnosti začal padat na Duchampovo dílo už v New Yorku. Jejím prvním projevem je Schránka v neděli 6. února 1916 – nelogicky popsané korespondenční lístky; a podobná absurdnost se jeví i u následných readymades.
Stěžejním a nejdéle tvořeným dílem (1915 – 23) je jistě jeho Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce, zvané také Velké sklo. Ukryté dosud v soukromé sbírce mohla jej prvně spatřit veřejnost až v roce 1969, kdy bylo výjimečně zapůjčeno na Mezinárodní výstavu moderního umění v Brooklynském muzeu. Když se pak vrátilo své majitelce, dva roky zůstalo nepovšimnuto v doručené bedně. Až pak se ukázalo, že z něj zbyla jen hromada střepů. Duchamp se rozhodl Velké sklo restaurovat, ale ani on nepospíchal. Stalo se tak až v létě roku 1936.
Duchamp vlastně nikdy nespěchal – pověstné jsou jeho dlouhé tvůrčí pauzy – jedna z nich probíhala v letech 1927 – 1936. Ale ani pak nebyla jeho práce příliš početné. Nakonec se stal legendou – velkým umělcem, který takřka zanechal výtvarné činnosti ve svých 39 letech. Žil do své osmdesátky. Přitom vůbec nepůsobil dojmem, že by ztroskotal. Důležité se mu spíše staly šachy. Snad proto také vznikla ikonická fotografie pořízená na vernisáži jeho první retrospektivy v Muzeu umění v Pasadeně. Umělec zde sedí zahloubán do hry a partnerkou mu je nahá dívka, tehdy dvacetiletá femme fatal Eve Babitz.
Roku 1965 Duchampovi uspořádala druhou retrospektivu londýnská Tate Gallery a sám umělec jí dal název: Téměř úplné dílo Marcela Duchampa. Proč bezmála osmdesátiletý autor zvolil tuto matoucí hádanku? Je to prosté. Chybělo zde totiž jeho poslední, kontroverzní a významné dílo, o kterém zatím věděla jen jeho žena. Umělecké mlčení byla tedy pouhá pečlivě udržovaná fikce. Ve skutečnosti pracoval ve svém utajeném newyorském ateliéru celých 20 let na díle s titulem: Je-li dáno: 1. Vodopád, 2. Svítiplyn, nazývaném také zkráceně jako Filadelfské dioráma. Začal na něm pracovat již v roce 1946 a dokončil jej roku 1966. Objekt – dioráma je zakryto starými vraty z hrubých prken v cihlovém ostění, v kterých jsou jen ve výši očí dvě špehýrky. Podívá-li se pak divák dovnitř, je šokován… A Duchamp pravil: „To nejdůležitější se dá jen naznačit, jen k tomu ukázat narážku… Jsou to diváci, kdo dělá obrazy.“
A na závěr: Duchamp vlastně přeci jen byl členem jednoho sdružení. Roku 1951 vstoupil do vybrané Společnosti patafyziků, která rozvíjí odkaz Alfreda Jarryho. Cílem byla a je „společnost věnující se erudovanému a neužitečnému výzkumu“. Jejími členy jsou Boris Vian, Eugéne Ionesco, Juan Miró, Man Ray či Max Ernst. Umělecká skupina OuLIPo pak vznikla jako podvýbor tohoto váženého kolegia. A celé to funguje dodnes: na počátku každé schůze jsou vyvolávána jména všech členů, aby byla řádně zaevidována docházka. I zemřelí jsou totiž nadále členy. Jen jsou prozatím omluveni „z důvodu úmrtí“.
Radan Wagner
ilustrační foto: autor
Diskuze k tomuto článku