Narůstající či již stálá obliba stoicismu je evidentní; proč tomu tak je? Připomeňme si nastalý obecnější pohyb společnosti, ale také individuální hledání pevnějších hodnot… a rovněž stále živější zájem o „nenáboženskou spiritualitu“. Stoicismus je v rámci různých filozoficko-duchovních hnutí fenoménem přeci jen realističtějším a snad i hmatatelnějším svým vztahem k běžným událostem. Knihy o tomto původně antickém filozofickém (žitém) souboru zásad stále vycházejí a jsou čteny. K novějším příspěvkům k této tematice patří například publikace Snídaně se Senecou od Daniela Fidelera.
„Návod na život“ pod/vědomě hledá snad každý přemýšlivý jedinec, přitom okolní – vnější svět nenabízí jednotný a zřejmý inspirativní směr. Převažují názory, že křesťanství zaspalo svou dobu, navíc jeho nauka odsouvá lidskou radost až kamsi do posmrtného nebe.
Stoicismus je nám blízký: hlásá světoobčanství, lásku k bližnímu bez rozdílu (vyznání), zásadní je zde ctnost, rozumnost, mírnost v sebeovládání, ovšem i statečnost či spravedlnost. Aktuálním rysem je rovněž žití ve shodě s přírodou (přirozeností), jejíž jsme nedělitelnou součástí, silnější vnímání s vesmírnými zákony, náklonnost k panteistické jednotě světa. Stoická nauka je tudíž sloučením senzualismu (kynického) s aristotelskou elementární logikou. Stoicismus není však bez rozporů – v závislosti na jeho představitelích – hlasatelích se mění ve svých odstíněních. Každopádně etika vždy hrála hlavní roli. Podstatu tohoto učení lze přirovnat podle Zénona takto: filozofie je ovocný sad, logika jej ohrazuje, fyzika jsou stromy v něm a etika je ovoce.
Na rozdíl od křesťanství pojednává stoicismus o jisté blaženosti v bytí a konání podle vlastního rozhodnutí, tedy o individualismu a toleranci na tomto světě.
Dnešní „moderní renesance“ stoicismu má také kořeny v předkřesťanské epoše, v antice, helénismu a římské době – která z tohoto pohledu končí vládou Marca Aurelia (161 – 180) / nejznámější je jeho kniha Hovory k sobě. Jeho smrtí se uzavírá řada dobrých císařů, po něm vládl jeho ukrutný syn a dále pak císařové provolání lidem či spíše vojskem.
Jeden obdivuhodný císař však přeci jen ještě měl do dějin vstoupit… Julián zvaný jeho odpůrci Apostata čili Odpadlík byl poslední pohanský císař Říma, který se pokusil během své krátké vlády (360 – 363) odvrátit „katastrofální příliv křesťanství“, které nakonec s jeho smrtí zvítězilo. Když ještě před tím v roce 313 vydal Konstantin milánský edikt, v němž legalizoval křesťanství. Julián se však prohlásil opět za pohana, byl svéhlavý, výkonný, pilný a čestný… a byl stále větším odpadlíkem. Vyznával helénistickou filozofii mudrců, zasvěcen byl do eleusinských mystérií dávného kultu bohyně Démétry, věřil ve znovuzrození rozumu. (A tak se z Juliana stal strašák, terč útoků a mnoha pozdějších křesťanských autorů). Byl to však císař nejen ctnostný, ale i literárně plodný – jeho hlavní dílo se nazývá „proti Galilejským“. Zastánce proto nalezl až v době mnohem pozdější – počínaje osvícenstvím. Julián záměrně mluví o křesťanech jako o „Galilejských“ a o Ježíšovi jako „Nazaretském“, aby jejich původ působil ještě provinčněji a sám se stavěl proti jakémukoliv násilí a ctil toleranci. (Z knihy Protivous / Z mého života, Julián Apostata, Řehoř Naziánský)
„Po celá staletí byl Julián pro své příznivce ztraceným vůdcem, tedy postavou, která je pro nás nesmírně svůdná. Co kdyby býval vládl dalších třicet let, postupně odsouval křesťanství na okraj zájmu a zároveň nejdřív jemně a později za použití síly upevňoval řecký a římský polyteimsus? A co kdyby po celá staletí tuto taktiku přijímali za svou i jeho následovníci? Co by se asi stalo? Možná by nebylo třeba žádné renesance, neboť řecko-římský způsob života by zůstal nedotčen a nikdo by nezničil velkolepé knihovny učenců. Možná by nebylo třeba žádného osvícenství, protože se by se ve značné míře uskutečnilo už předtím… v době, kdy konečně nastal věk rozumu, jsme v něm mohli žít už celých čtrnáct století… snad i bez náboženských válek“ uvažuje skvělý Julian Barnes ve své knize Elizabeth Finchová – a dodává: „Jenže stejně jako křesťanské nebe je i taková alternativní historie pouhým výplodem fantazie… ale všechno mohlo skončit úplně jinak“ Evropský helénismus mohl dát – z toho co zbylo – plody až mnohem později. (Většina Helénů navíc věřila, že „pokud život poskytuje nějakou radost, děje se to během našeho krátkého sublunárního putování, nikoli po smrti v nějakém absurdním disneyfikovaném nebi“).
Jenže Juliánův příběh začali nakonec psát křesťané, pohanští mnohočetní a rozmanití bohové museli nakonec ustoupit a poslouchat, že „Jednoho Boha budeš ctí, že všichni jsme podřízeni Boží vůli a Jeho moci, že zdejší život je jen přípravou…“. Ještě dříve než osvícenci 18. století, upřel chápavou pozornost k Juliánovu odkazu sám Lorenzo Medicejský, když o císaři napsal dokonce hru, kde namísto středověkého monstra představuje renesančního hrdinu, jeho však čeká tragický konec. A v 16. století v eseji s názvem „O svobodě svědomí“ napsal Michel de Montaigne chápavý text. Sám se považoval nejen za tolerantního deistu, ale i za stoika, ale musel se hlásit ke katolicismu. (Michel de Montaigne: „Duše, kterou obývá filosofie, má svým zdravím činit zdravým i tělo. Má dokonce i navenek zářit klidem a blahým pocitem: má přetvořit k svému obrazu i vnější držení, a vyzbrojit je tudíž půvabnou hrdostí, činným a jarým postojem i spokojeným a vlídným chováním. Nic není tak rozkolného a zároveň tak družného jako člověk: to první z neřesti, to druhé z přirozenosti.“ Píše se v krásné knize Eseje, kterou vydalo |Arbor Vitae.
Radan Wagner
foto: autor
Diskuze k tomuto článku