Jednoho červencového rána je dívka odvlečena ze své vlasti, zotročena a prodána obchodníky s lidmi. Směřovala od divokých náhorních plošin Kavkazu k Černému moři, od Konstantinopole po Benátky, od Florencie po Vinci. Když se objeví patnáctiletá v Itálii, všechno jí bylo odebráno – její sny i budoucnost, země, zázemí i starobylá kultura. V Toskánsku začíná její druhý život. Byla Caterina otrokyní unesenou z oblasti Kavkazu? Stala se dokonce matkou Leonarda da Vinciho, proslulého umělce a myslitele z dob renesance, byla to ona zotročená dívka z podhůří Kavkazu? Podle italského historika Carla Vecce z neapolské univerzity L’Orientale to ukazuje a jasně dokazuje dokument z listopadu 1452, nalezený ve Státním archivu ve Florencii.

Za velké pozornosti zahraničních médií, ale i odborné veřejnosti byla nedávno představena nová kniha o Leonardovi de Vincim. Přesněji by se dalo říct, že spis italského historika přináší důkazy o pravém (dosud nejasném) původu jeho matky. Carlo Vecce z Neapolské univerzity objevil totiž dosud neznámý (či přehlížený) dokument podporující jeho tvrzení o zřejmých souvislostech. Na základě následného výzkumu napsal historický „faktický“ román nazvaný Il Sorriso di Caterina neboli Caterinin úsměv.

Všeobecně je známo, že se Leonardo narodil v roce 1452 jako nemanželský syn Piera d´Antonia – florentského notáře a ženy jménem Caterina. Piero se oženil již dříve se ženou jménem Albera Amadori a po její smrti v roce 1464 následovaly ještě tři sňatky. Z těchto svazků vzešlo celkem 16 dětí (z nichž 11 přežilo dětství). V této velké domácnosti vyrůstal také Leonardo, který dostal od svého otce solidní vzdělání. Více informací přináší dokument – vidět ho lze v naší nové sekci „video“ ZDE.

Pokud jde o Caterinu, mnoho historiků došlo k závěru, že se jednalo o místní rolnickou dívku. O moc více nevíme. Existují různé teorie, ta nejdivočejší je od historika Angela Paraticeho z roku 2014, když tvrdil že Caterina byla čínská domácí otrokyně dovezená z Krymu benátskými obchodníky a prodaná florentskému bankéři. I na této teorii byla založena kniha pojednávající o géniově původu. Další zajímavé názory a spisy existují, ale ten nejnovější pracuje snad nejvíce s konkrétními dokumenty, respektive důkazy. Z listiny, která vznikla sedm měsíců po Leonardově narození, vyplývá, že Caterina pocházela z Čerkesie na severovýchodním pobřeží Černého moře. Leonardo, považovaný dnes za čistě italskou osobnost, byl tedy jen poloviční Ital. Za jeho dob však o Itálii mluvili jen ti vzdělanější. Poloostrov zůstával až do 19. století rozdělen na řadu státečků a lidé svůj původ odvozovali spíše od místa narození a sociálního původu než od státu.

Pokud jde tedy o Vecceho knihu, i on uznal že jeho výzkum také směřoval k teorii o otrokyni, i když mu nepřišla zpočátku pravděpodobná. Až když objevil klíčový dokument, bylo jasno: datovaný je 2. listopadu 1452, šest měsíců po narození Leonarda, který dokazuje, že je dokumentem osvobozujícím zotročenou čerkeskou ženu jménem Caterina, která navíc patřila někomu jinému… Notář, který tento text podepsal nebyl nikdo jiný než Piero, Leonardův otec. „Když jsem ten dokument viděl, nemohl jsem uvěřit svým očím… nikdy jsem nepřikládal velkou váhu teorii o otrokyni ze zahraničí. Dokonce jsem se snažil pak dokázat, že jmenovaná Caterina není Leonardova matka, ale nakonec všechny dokumenty, které jsem našel, šly tímto směrem a já se nakonec musel poddat jasným důkazům,“ sdělil Vecce na tiskové konferenci k vydání knihy. V té době existovalo mnoho otrokyň jménem Caterina, ale toto byl jediný osvobozující čin, který notář Piero za celou svou kariéru učinil. Vykazuje i řadu pravopisných chyb a snad i důkazů, že byl dokument psán rychle a nervózně, neboť oplodnit otrokyni někoho jiného byl těžký zločin. Leonardovu otci se asi nelze moc divit, že mladé otrokyni propadl. Čerkesky měly po staletí pověst mimořádně krásných žen a vítaných ozdob harémů v osmanské říši i jinde. Dá se předpokládat, že této pověsti nedlužila nic ani Leonardova matka.

K velkému sociálnímu vzestupu jí to však nepomohlo. Pětadvacetiletý Piero da Vinci se sice do Catariny v roce 1451 zakoukal a zplodil s ní syna, pak se jí ale buď on sám, nebo jeho dobře postavená rodina rychle zbavili. Notáře čekal jiný, v očích jeho prostředí daleko vhodnější manželský partner.

Carlo Vecce konkrétně zas soudí, že Caterinu unesli z vlasti Tataři, kteří v té době ovládali stepi na jihu Ukrajiny a v Povolží. Zejména krymští Tataři prosluli nájezdy s cílem získat masy otroků. Ten, kdo Caterinu koupil, prodal zotročenou dívku nejdříve do Cařihradu, do roku 1453 křesťanského. Další prodeje ji zavály do Benátek a pak do Florencie.

Zda-li tomu tak skutečně bylo, je otázkou, na kterou by měl Vecce ještě podrobněji odpovědět. Na důkazech prý dále pracuje. Jeho kolegové jako Martin Kemp, autor knihy o Leonardovi z roku 2017, tvrdí, že pravděpodobnější je možnost poněkud prostší, i když: „Otroci byli ve Florencii běžní, tak jako v jiných společnostech té doby. Když je přivezli do Itálie, pokřtili je a dostali nová jména. Caterina patřila mezi nejběžnější jména pro otrokyně,“ upozornil v listu The Daily Telegraph profesor Martin Kemp, přední znalec Leonardova života a díla, a dodal: „Víme, že Leonardův otec s otroky obchodoval.“

Přesto nadále oponent nejnovější verzí s „otrokyní“ tvrdí, že se jedná o toskánskou venkovskou dívku jménem Caterina di Meo Lippi, která žila ve Vinci. Je nejnovější kniha tedy mimořádným objevem nebo připravenou senzací s otrokyní?

ROZHOVOR

Carlo Vecce je známý badatel, specializující se na život a dílo Leonarda, který byl také hostujícím přednášejícím na UCLA a nyní vyučuje italskou literaturu na univerzitě L’Orientale v Neapoli. Právě vydal pro Giunti historickou rekonstrukci založenou na starověkých rukopisech, která konečně vyplňuje mezery v biografii talentovaného vědce, malíře a vynálezce, který způsobil revoluci v dějinách myšlení a figurativního umění.

Podle Piera da Vinciho je Caterina dcerou Jákoba a je čerkeského původu. Čerkesové byli jednou z nejstarších původních populací na Kavkaze. Vědělo se o ní jen málo, kromě toho, že se krátce po narození Leonarda provdala za neznámého farmáře z Vinci.

Jak se dostala do Florencie?

Donato, starý florentský dobrodruh, který žil v Benátkách, kde měl ve svých službách otroky z východu a Černého moře, ji koupí a přiveze do Itálie. Před svou smrtí v roce 1466 odkázal své peníze florentskému klášteru San Bartolomeo a Monteoliveto na stavbu rodinné kaple. Piero da Vinci je jeho notář. Možná není náhoda, že Leonardo dokončil své první dílo – mistrovské dílo, Zvěstování – pro tento kostel.

Zdá se však, že historie si ráda hraje na schovávanou. Během renovačních prací pro nové sídlo Università Cattolica v Miláně odhalila kaple Neposkvrněného početí – ta, která se proslavila Pannou Marií ze skal – některá ze svých tajemství: stěna, proti které byl oltář umístěn, podlaha, ve které se otevřela krypta a fragmenty hvězdné oblohy namalované na klenbě Zavattari, se znovu objevují. Je to mimořádný objev: v kryptě byly nalezeny starověké pohřby. Možná je zde také tělo Cateriny, která zemřela v Miláně, v náručí svého syna v roce 1494.

L’Italo-Americano se dále zeptal filologa a učence Carla Vecceho, co znamená najít Leonardovu matku a co se skrývá za Caterininým úsměvem.

Pane profesore, jak se vyvíjel váš výzkum?

Na začátku to byla téměř náhoda: ale opravdu náhoda existuje? Leonarda studuji více než třicet let. Publikoval jsem některé z jeho rukopisů (Libro di Pittura, Arundelův zákoník Britské knihovny. Od roku 2017 pracuji na projektu pro Accademia dei Lincei, rekonstrukci Leonardovy knihovny. Když jsem kontroloval všechny dokumenty, narazil jsem na autogramiádu sera Piera da Vinciho, Leonardova otce: akt osvobození čerkeské otrokyně jménem Caterina, ke kterému došlo šest měsíců po Leonardově narození, v roce 1452. Nemohl jsem uvěřit a zdálo se mi to absurdní: mohla by být matka Leonarda, univerzálního génia, cizí otrokyní z lidu, který byl tehdy považován za necivilizovaný, mohla by přijít z konce světa a dějin? Zpočátku jsem se snažil dokázat sám sobě, že ta otrokyně není Leonardova matka: bál jsem se následků. Tak jsem začal s výzkumem. Nejprve na všech jménech v tomto dokumentu a pak, jako bych sledoval vlákno v labyrintu, na všech nových jménech, která se objevila. Nakonec jsem to musel vzdát: byla to ona. Tou otrokyní byla Leonardova matka.

Jak dlouho to trvalo a proč jste se rozhodl odhalit historii v románu?

Výzkum v archivech a knihovnách v Itálii i v zahraničí přerušila pandemie na začátku roku 2020. Už jsem našel skoro všechno, ale ještě tam nějaké kousky chyběly. Snažil jsem se napsat něco akademickou formou, ale nešlo to. Jako příběh to bylo příliš velké, příliš krásné a hrozné. Protože nakonec je to příběh o násilném činu, je to o otroctví. Na podzim roku 2020, za tři nebo čtyři měsíce, jsem napsal tuto knihu, pracuji dnem i nocí, jako ve snu. Měl jsem pocit, že se musím osvobodit od toho, co jsem v sobě držel jako tajemství, tím, že jsem to napsal. Caterina musela být opět „osvobozena“. A s úzkostí jsem cítil, jak aktuální je tento příběh, bohužel: příběhtisíců, milionů lidských bytostí, které jsou dnes zotročeny, vykořisťovány a oběťmi násilí. Pouze literární forma fikce, založená na historické pravdě, mohla toto poselství sdělit okamžitě a mocně. Teď, když je Caterina opět volná, cítím se svobodná i já. A abych uklidnil své akademické kolegy, dokončil jsem a vydal novou knihu Život Leonarda. Caterina’s Son, která vyjde za několik měsíců, se všemi dokumenty, poznámkami a bibliografií.

Vědecká a historická hodnota tohoto objevu je zásadní, ale co znamená vědět o původu Leonardovy rodiny?

Jak vysvětlil Freud, rodinný původ může být klíčem k pochopení všeho tajemného a tajemného v Leonardově díle a všech jeho typických prvků. Myslím například na jeho ducha svobody ve vědeckém a intelektuálním bádání, který ho nutil jít stále vpřed, překonávat bariéry a zpochybňovat autority: co mohlo být touhou jeho matky, otrokyně, nejcennější, ne-li svobody? A pak láska k přírodě a zvířatům, tvůrčí fantazie, kreslení… Leonardo se cítil svobodný a univerzální, protože znal příběh své matky, i když o něm nemohl nikomu vyprávět. Věděl, že nepatří jen k jedné rodině, jedné komunitě, jedné kultuře nebo civilizaci. Jeho horizont se otevírá nekonečnu, lidstvu jako celku.

Mýtus se často spoléhá na tajemství a neznalost toho, co se skrývá za jejím záhadným úsměvem, udělala z Mony Lisy nejpopulárnější umělecké dílo na světě. Může odstranění prachu z historie a odhalení Leonardových tajemství paradoxně zvýšit jeho kouzlo?

Podle mého názoru ano, protože mýtus stále existuje. Potřebujeme také mýty, sny a představivost. Historie a dokumenty nám neříkají všechno. Odhalují jen část, malou část. Za povrchem věcí se otevírá tajemství života a existence, a to platí i pro velké postavy minulosti. Musíme v něco věřit, v poselství naděje a proč ne, dokonce i v úsměv: jestli je to Caterina nebo Mona Lisa, na tom nezáleží. Je to úsměv, který nás v životě utěšuje, který nám říká: „Pojďme vpřed, navzdory všem špatným věcem na světě.“ Jak řekl Dostojevskij, je to krása, která zachrání svět.

Ačkoli historicky nesprávná definice (protože Itálie neexistovala tak, jak ji známe během renesance), Leonardo je symbolem italské kultury v zahraničí. Co z tohoto pohledu takový objev znamená? Zpochybní to spojení mezi Leonardem a Itálií? Stane se méně „naším“, ztratíme symbol?

Já si myslím pravý opak. Caterina nebyla na začátku svého života „Italka“, ale určitě se jí stala – a velkou – tím, že žila v naší zemi a usadila se v krásné komunitě Vinci. Ve Florencii a Vinci znovu získala svobodu a důstojnost jako žena i lidská bytost. Příběh Cateriny a jejího syna nás učí, že skutečná velikost Itálie a její kultury byla po tisíciletí mostem přes Středozemní moře, místem setkání a průsečíkem národů a kultur – obchodníků, umělců, básníků, ale také dělníků, migrantů a žebráků. A to možná nemá nikde jinde na světě obdoby. To není „nacionalismus“, to je skutečné „italství“ a na to můžeme být opravdu hrdí. Je to krásné poselství i pro současnost. Můžu si trochu zažertovat? Jednou z charakteristik nás Italů je naše obrovská láska k našim matkám: v tomto ohledu je Leonardo super-Ital.

Přibližuje skutečnost, že byl dítětem dvou kultur a dvou etnik, Leonarda mnohem blíže dnešnímu globálnímu světu (i když starověký svět byl více multikulturní, než si myslíme)? Učiní ho to méně vzdáleným, ale více podobným nám, srozumitelnějším a relevantnějším?

Rozhodně ano, a to je nakonec příběh tolika z nás. Je to skutečný příběh lidstva. I ten můj. Narodila jsem se v Neapoli, ale moje matka pochází z Terstu, dcera slovinské ženy a polovičního německého otce. Kniha je věnována jí. Matka mého otce byla benátská Židovka a velká část naší rodiny se před více než sto lety přestěhovala do Spojených států a dnes žije na Long Islandu v New Yorku.

Italští Američané jsou děti dvou světů. Stejně jako Leonardo mají „smíšenou“ DNA, jazyk a kulturu. Zmizí „génius“, když dojde ke kontaminaci?

Nemůžeme říci, jak se „génius“ rodí, je to jedna z životních záhad. Ale můžeme si být jisti, že kde je pohyb, tam je život a kde se mísí věci jako myšlenky a představivost, může vždy vzniknout něco nového. Kdokoliv může vidět, objevit nebo vytvořit něco, co neexistovalo… Jako je zapálení ohně, stavba kola nebo létání po obloze.

Velkou část svých studií jste věnoval Leonardově fascinující a mnohostranné osobnosti. Proč podle vás stále vzbuzuje takový zájem a co může naučit dnešní svět?

Fascinace světa Leonardem má prastarý původ a obvykle se zájem lidí zaměřuje pouze na určité „mýtické“ prvky, jako je slavný úsměv Mony Lisy, nebo na tajemnější, záhadná témata, jako v Šifře mistra Leonarda. Domnívám se však, že Leonardo, více než záhady a záhady, nás může a musí naučit důležitějším věcem: duchu výzkumu, prostému jakýchkoli předsudků a zaměřeného pouze na pravdu; Láska k přírodě, k životu, ke kráse stvoření. A teď nás i jeho život může něco naučit. A nedělá to jen on. Je to také Caterina, na kterou rád vzpomínám nejen a ne tolik jako na Leonardovu matku, ale v její autonomii jako ženy a jako člověka. Protože i kdyby nebyla Leonardovou matkou, byla stále hrdinkou, dívkou a ženou, která hodně trpěla, ale bojovala a zvítězila: symbol svobody a naděje pro dnešní svět. Moje kniha, a to bych rád zdůraznil, není knihou o Leonardovi: je to příběh Cateriny.

-re-

foto: archiv