Právě probíhající výstava ve sklářské SIN Studio Gallery představuje tvorbu Pauliny Skavové tentokrát v novém – a pro ni zcela příznivém – světle. Aniž by opustila své kontinuálně se rozvíjející téma (příroda, mytologie, lov, smyslnost, proměny, ironie, tajemství existence), dostává se touto expozicí k dalším výrazovým možnostem. „Autorka nevytváří objekty, které by bylo možné jednoduše interpretovat i přes jejich realistická zobrazení. Sklo se stává médiem, v němž se vše setkává v koncentrovaném a dokonalém celku. Ten je výsledkem disciplíny a zcela čisté posedlosti,“ zmiňuje ve svém textu kurátor výstavy Adam Hnojil. Nyní jsme se osobně setkali přímo v krásné galerijní expozici, abychom snad přeci jen přiblížili či poodhalili některé motivy, respektive si povídali o minulém, přítomném a možná i budoucím směřování této nepřehlédnutelné osobnosti české výtvarné scény.
Vaše současná výstava v Sin Studio Gallery na pražském Jungmannově náměstí nese název Pure Obsession. Co si mám pod tím představit – čím jste posedlá?
Pure Obsession není výstava o posedlosti v negativním slova smyslu. Je o hluboké vnitřní potřebě tvořit, hledat a znovu se vracet k tématům, která člověka formují. V mém případě je tou „obsesí“ především člověk a jeho vztah ke světu přírody. Dlouhodobě se ve své tvorbě vracím k motivům zvířat, lidského těla, paměti, zranitelnosti i síly. Fascinuje mě okamžik, kdy se hmota promění v příběh. Výstava zároveň odráží moji spolupráci se studiem SIN a fascinaci sklem jako sochařským materiálem. Sklo je nádherné, ale zároveň nesmírně náročné a nevyzpytatelné. Vyžaduje trpělivost, pokoru. Právě tato oddanost procesu, hledání dokonalého tvaru a neustálé překonávání technologických limitů je jedním z významů názvu Pure Obsession. Je to tedy výstava o vášni k tvorbě, o soustředění, které někdy hraničí s posedlostí, ale bez něj by umění nemohlo vznikat. Pro mě osobně je to také velmi intimní výpověď o tom, čemu jsem v posledních letech věnovala nejvíce energie a času.
Zvířecí i lidské figury jsou tedy i zde jasným a společným tématem… jsou realisticky pojaté, ale mnohdy čímsi zneklidňují či provokují. Zdá se to jen mě nebo je to váš záměr?
Ano, je to záměr. Realistická forma je pro mě způsob, jak diváka do díla vtáhnout, ale nezajímá mě pouhá věrná reprodukce reality. Snažím se zachytit emoce a momenty, které nejsou na první pohled viditelné. Zvířecí i lidské figury vnímám jako nositele příběhů a archetypů. Pokud v některých dílech vzniká pocit neklidu nebo nejistoty, pak je to proto, že se dotýkají témat zranitelnost nebo našeho vztahu k přírodě i k sobě samým. Mám ráda, když socha není jen krásným objektem, ale vyvolává otázky a nutí diváka zastavit se a přemýšlet.
Ano, to je vidět i na plastice s poněkud víceznačným názvem Sněhurka, kde se celkové vyznění posouvá od jisté doslovné „nenormálnosti“ k tušenému náznaku. Osedlaná žena klečící na čtyřech jistě vzbuzuje pozornost, ale mohla by dokonce – v dnešní až příliš korektní době – vyvolávat nečekané reakce. Nu, ještě že jste coby autorka žena…
Právě proto jsem ráda, že umění stále dokáže vyvolávat otázky a otevírat různé roviny interpretace. Socha nevznikla jako provokace ani jako komentář k sexualitě. Inspirací pro její vznik byla mimo jiné fotografie Helmuta Newtona, autora, který ve své tvorbě často pracoval s napětím mezi krásou a provokací. Tento motiv jsem však nepřevzala doslovně. Výsledná socha je především osobní výpovědí. Do určité míry ji vnímám i jako autoportrét. Jako obraz vlastní zkušenosti ženy, která během života nese řadu očekávání, odpovědností a rolí. Zajímá mě křehká hranice mezi silou a odevzdáním, svobodou a závazkem, mezi tím, co si volíme sami, a tím, co na nás klade okolní svět.
Název odkazuje k archetypu pohádkové postavy, kterou si každý nese v paměti. Pohádky však nejsou jen příběhy o šťastných koncích. Jsou také vyprávěním o zkouškách, proměnách a hledání vlastní identity. Realita lidského života bývá vždy složitější než jejich zdánlivě jednoduché děje. Sedlo zde nevnímám jako symbol podřízenosti. Je pro mě spíše metaforou očekávání, odpovědnosti a břemen, která si během života neseme. Každý člověk je někdy tím, kdo vede, a jindy tím, kdo nese. Právě tato ambivalence mě zajímá. Nechávám proto prostor pro vlastní interpretaci diváka. Pokud dílo vyvolává diskusi, považuji to za přirozenou součást jeho života. Umění nemusí nabízet jednoznačné odpovědi. Někdy je jeho největší silou schopnost otevírat otázky, které v nás zůstávají ještě dlouho poté, co se od něj vzdálíme.
Nu a pak tu na vaší výstavě máme dokonce ženu ležící – doslova „ulovenou“… pod názvem Sleeping with the SIN, odkazující na tradiční barokní motiv lovu jako metafory lásky, shrnutý ve starém úsloví: „Láska je lovec, žena je laní a laň se lovci neubrání.“ To by asi přísné feministky neměly radost… Jak to vlastně celé máte?
Myslím, že umění by nemělo být ilustrací správných názorů, ale prostorem pro otázky a dialog. Socha nevznikla jako oslava podřízenosti ženy ani jako provokace. Je spíše parafrází archetypálních příběhů, které si neseme od dětství – od Šípkové Růženky přes Sněhurku až po různé mýty o lovci a kořisti. V tomto případě žena neleží jen jako poražená oběť. Je ztvárněna s trofejí daňka, takže role lovce a lovené se zde záměrně obracejí a znejišťují. Právě tato dvojznačnost mě zajímá. Kdo je vlastně lovec a kdo kořist? Kdo rozhoduje o pravidlech hry? Odkaz na zmíněný Šporkův citát je jednou z možných vrstev interpretace, nikoli jednoznačným výkladem. Ve svých sochách se snažím pracovat s archetypy a symboly, které mají mnoho významů a které si každý divák může přečíst po svém. A pokud dílo vyvolává otázky nebo polemiku, pak plní jednu z důležitých funkcí umění.
Zvířecí říše se prolíná s tou lidskou, parohy či rohy s portréty, což je vaším poznávacím znamením… Kde se to vzalo? Jedná se o zdárně zvolenou image nebo jste k této fantaskní ikonografii došla nějakou přirozenou cestou pramenící z vaší nátury, záliby nebo prostředí?
Není to vědomě vytvořená image. Je to téma, ke kterému se vracím už mnoho let a které přirozeně vyrůstá z mého vztahu k přírodě, zvířatům a venkovskému prostředí, ve kterém žiji. S manželem žijeme společně s našimi třemi psy a koňmi na samotě u lesa u Písku. Parohy, rohy nebo zvířecí atributy vnímám jako silné archetypální symboly. Nesou v sobě sílu, instinkt i určitou dávku tajemství. Když je propojuji s lidskou figurou, nevytvářím fantaskní bytosti, ale spíše hledám společný prostor mezi člověkem a přírodou. Připomínám si, že jsme její součástí, i když na to v dnešní době často zapomínáme. Možná je to také důsledek mého celoživotního obdivu ke zvířatům. Jsou upřímná, nepředstírají a neskrývají své emoce za společenské role. V tomto ohledu jsou nám někdy bližší, než si chceme připustit. Proto se v mých sochách lidský a zvířecí svět tak často prolínají.
Máte tedy blízko k lesu, lovu, myslivosti… odtud tedy vaše obsese svéráznými trofejemi?
Ano, k lesu mám velmi osobní vztah. Můj dědeček byl hajný, já vyrůstala v Žacléři, kde byl les přirozenou součástí každodenního života. Kontakt s krajinou, zvěří a proměnami přírody je pro mě stále velmi intenzivní. Myslivost vnímám především jako součást kulturní tradice a určitého vztahu člověka ke krajině. Díky tomu mám blízko i k symbolice trofejí. Nezajímají mě však jako důkaz ulovené zvěře, ale jako silné archetypální objekty. Parohy jsou pro mě fascinující přírodní sochy – dokonalé tvary. Myslím, že právě vzpomínky z mého dětství, vyprávění mojí maminky a současný život na hájovně se do mé tvorby promítají zcela přirozeně. Zvířata, parohy, rohy nebo motivy lovu nejsou stylizací ani vytvořenou image. Jsou součástí světa, ve kterém žiji, a který mě od dětství formuje.
A jak do tohoto příběhu zapadá například zde vystavená postava boxera Tysona s psíkem?
Mike Tyson je pro mě jedním z novodobých mytologických hrdinů. Vedle klasických příběhů a archetypů mě dlouhodobě fascinuje také svět sportu, protože i ten si vytváří své legendy, polobohy a ikonické postavy, které překračují hranice svého oboru. Sport je navíc podobně jako umění založený na určité posedlosti – na disciplíně, odhodlání, překonávání vlastních limitů a obrovském nasazení. I proto do konceptu výstavy Pure Obsession přirozeně zapadá. Socha propojuje portrét Mikea Tysona s mým vlastním psem, který se shodou okolností také nese jméno Tyson. Je v tom určitá nadsázka i osobní rovina. Zajímalo mě propojit svět globální sportovní ikony s intimním světem každodennosti. Vzniká tak dialog mezi legendou a obyčejným životem, mezi veřejným obrazem hrdiny a našimi vlastními příběhy.
Vedle bronzových či skleněných plastik jsou v expozici vidět i korzety sestavené z ptačího peří. To je, nemýlím -li se, rovněž vaše dlouhodobé téma. Jaký byl zrod tohoto motivu či nápadu?
Ano, je to téma, ke kterému se vracím už řadu let. Korzet je pro mě velmi silný symbol – může být znakem ženskosti, svůdnosti a krásy, ale také ochrany, moci nebo určitého omezení. Zajímá mě právě tato jeho rozporuplnost. Když jej pokrývám bažantím peřím, vzniká zvláštní spojení ženského prádla, trofeje a přírodního elementu. Vnímám jej trochu jako zbraň i jako trofej zároveň. Je to objekt, který v sobě nese příběhy o přitažlivosti, síle i zranitelnosti. Je to moje dlouhodobá tematika, která mě stále nepřestává bavit. Do určité míry je to pro mě i forma arteterapie. Každý korzet vzniká ručně, peří skládám jednotlivě a proces tvorby je velmi soustředěný a meditativní. Proto je každý kus naprostý originál – nejen výsledkem řemeslné práce, ale i otiskem konkrétního času, nálady a energie, která byla do jeho vzniku vložena.
To chodíte po lese a sbíráte peří a případně paroží?
Dříve jsem skutečně nacházela různé věci, ale dnes už se o mé zálibě poměrně dobře ví. Za ta léta se kolem mě vytvořil okruh přátel, myslivců, chovatelů i sběratelů, kteří mi nosí paroží, trofeje. Trochu mi to připomíná příběh Věry Janouškové, které lidé nosili staré hrnce a kovové předměty pro její sochy. Mně místo toho vozí parohy, peří, lebky, bažanty nebo další přírodní artefakty. Už se zkrátka ví… Mám ráda recyklaci a dávám předmětům druhý život. Fascinuje mě, když materiál, který už splnil svůj původní účel, získá nový význam a stane se součástí uměleckého díla.
Když už jsme u toho materiálu: tentokrát jste na této působivé výstavě překvapila plastikami z taveného skla. Jak jste k této náročné technologii přišla?
Před dvěma lety jsem byla oslovena SIN Studio Gallery, konkrétně jedním z jejích majitelů, Romanem Pilíškem, zda bych neměla zájem o spolupráci. A kdo by na takovou nabídku řekl ne? Velmi jsem si tehdy vážila a dodnes vážím důvěry, kterou jsem dostala. Možnost pracovat se sklem v takovém rozsahu je pro figurálního sochaře výjimečná příležitost. Zároveň je pro mě inspirativní být součástí prostředí, kde se potkávají osobnosti jako Rony Plesl, Krištof Kintera, Milan Knížák nebo Laura Limburg. Sklo jsem si nezvolila proto, že bych chtěla změnit své sochařské uvažování. Naopak mě fascinovalo, že mohu zůstat věrná figurální plastice a současně pracovat s materiálem, který do ní přináší světlo, průsvitnost a úplně novou emocionalitu. Většina děl na výstavě vznikla technologií Vitrum Vivum, jejímž inovátorem je sklář a technolog Jiří Šín. Je to mimořádně náročný proces, který umožňuje převést modelovanou sochařskou formu do masivního skla při zachování detailů a živosti povrchu. Pro mě jako sochařku je to stále trochu zázrak – vidět, jak se původně měkká modelace promění v křišťálovou hmotu, která působí zároveň křehce i monumentálně.
SIN Gallery je tedy zaměřena výhradně na sklářskou tvorbu?
Ano, ale není to galerie zaměřená na sklo v tradičním slova smyslu. SIN je výjimečný projekt, který propojuje současné umění, sochařství a unikátní sklářskou technologii Vitrum Vivum. Díky ní lze vytvářet trojrozměrné skleněné objekty a monumentální sochy v měřítku, které bylo ještě před několika lety téměř nemyslitelné. Autorem a inovátorem této technologie je sklářský mistr Jiří Šín, který ji vyvíjel více než deset let. Princip je v tom, že se sklo lije do uzavřené formy podobně jako bronz, což umožňuje zachovat modelaci a vytvářet prostorově velmi složité objekty bez technologických kompromisů. Právě proto v SIN působí vedle sklářů především sochaři a výtvarní umělci. Je pro mě velkou ctí být součástí skupiny autorů, mezi které patří například Rony Plesl, Krištof Kintera, Milan Knížák, Arik Levy, Richard Štipl nebo Laura Limbourg. Díla vytvořená technologií Vitrum Vivum byla představena na řadě prestižních mezinárodních projektů. Velký ohlas vzbudily například monumentální skleněné instalace Ronyho Plesla na Biennale di Venezia a v roce 2025 také prezentace SIN a Ronyho Plesla na Expo 2025 Osaka. Pro mě osobně je na SIN nejcennější to, že zde technologie neslouží sama sobě. Je prostředkem, jak dát uměleckým myšlenkám novou podobu a posunout možnosti sochařství zase o kus dál.
Studovala jste na AVU v sochařském ateliéru Karla Nepraše, který měl jistě blízko k netradičně pojaté tvorbě. Už v té době jste vytvářela vaše pověstné spodní prádlo z peří… Co na to říkal?
Myslím, že pana profesora Nepraše můj hravý přístup spíš bavil, než znepokojoval. Nikdy nebyl pedagogem, který by studenty vedl k nějakému jednotnému stylu. Naopak podporoval originalitu, nadhled a osobitost. Ostatně právě od něj jsem si odnesla vědomí, jak důležitý je humor, ironie a schopnost nebrat sebe sama příliš vážně. První objekty z peří a ženského prádla skutečně vznikaly už během studií na AVU. Nebyla to kalkulovaná provokace, spíš přirozené hledání vlastního vizuálního jazyka. Fascinovala mě kombinace ženskosti, trofeje, přírody a určitého divadla, které se kolem těchto objektů vytváří. Karel Nepraš měl mimořádný smysl pro absurditu, grotesku a svobodné myšlení. Myslím, že by ho těšilo, že se po více než dvaceti letech stále vracím ke svým tématům a dál je rozvíjím, místo abych se snažila přizpůsobovat aktuálním trendům. Ostatně i jeho tvorba byla postavená na hravosti, ironii a odvaze jít vlastní cestou. A upřímně – když jsem tehdy jako jediná žena studovala v jeho ateliéru, myslím, že si užil nejen moje peří a korzety, ale i všechny ostatní nápady, které jsme jako studenti přinášeli. Atmosféra v ateliéru byla svobodná, plná humoru a vzájemného respektu. To je něco, za co jsem mu dodnes vděčná.
Jaké vlastně bylo u něj studium? Vyznačujete se vysoce zvládnutým řemeslem a schopností realisticky vymodelovat zvláště zvířecí postavy – mnohdy koňské hlavy v nejrůznějším měřítku. Nepraš kladl důraz i na tento druh tradičního a důležitého studia nebo byl coby volnomyšlenkář nad věcí a takovými úkoly se při výuce nezabýval?
Právě naopak. Profesor Nepraš byl mimořádně svobodomyslný pedagog, ale zároveň velmi dobře věděl, že bez zvládnutého řemesla se člověk těžko stane svobodným umělcem. Nikdy nás nenutil k jednomu stylu ani tématu, spíše nás vedl k tomu, abychom našli vlastní cestu a dokázali si za ní stát. Modelování zvířat, anatomie nebo práce s figurou nebyly v ateliéru cílem samy o sobě, ale byly přirozenou součástí sochařského vzdělání. Já jsem měla k figuraci a zvířatům blízko od začátku a postupně jsem si uvědomila, že právě tudy vede moje cesta. Od profesora Nepraše jsem si asi neodnesla konkrétní způsob modelování, ale něco mnohem cennějšího – odvahu být sama sebou, smysl pro humor, nadsázku a vědomí, že i vážné věci lze sdělovat s lehkostí. Když se dnes ohlížím zpátky, myslím, že právě tato kombinace poctivého řemesla a tvůrčí svobody je tím nejdůležitějším, co mi studium v jeho ateliéru dalo.
Jak probíhá nyní s odstupem času vaše modelování? Postupujete podle reálného modelu, kreseb nebo volněji – už spíše na základě nasbírané zkušenosti?
V principu je to pořád stejná práce jako před lety. Každé soše předchází studium, skicování, hledání proporcí a sbírání podkladů. Samozřejmě díky zkušenostem dnes některé věci vidím rychleji a intuitivněji, ale zkratky v sochařství příliš nefungují.
Asi mi navždy zůstane určitá zvídavost a možná i paličatost. Když někdo naznačí, že něco nepůjde nebo že je něco příliš složité, většinou ve mně probudí chuť zjistit pravý opak. Právě tak jsem se dostala i k některým technicky náročným projektům nebo ke sklu. Mám ráda výzvy a často se nejvíc naučím právě ve chvíli, kdy si nejsem úplně jistá, jestli danou věc zvládnu. Možná je to trochu střelené, ale myslím, že bez této vlastnosti bych nebyla sochařkou. Každá nová socha je totiž do určité míry skok do neznáma.
Vaše díla necháváte odlévat do různých materiálu, nejnověji teď do skla… Neobáváte se při větším počtu odlitků přílišné komercionalizace vlastní tvorby?
Toho se neobávám. Sochy na výstavě nejsou sériovou produkcí, ale limitovanými sběratelskými edicemi. Většinou vzniká maximálně šest autorských odlitků a často navíc v různých barvách skla. Každý kus tak získává svůj vlastní charakter a určitou míru jedinečnosti. Navíc samotný proces výroby je natolik náročný, časově i finančně, že se rozhodně nejedná o masovou produkci. Každá realizace vyžaduje obrovské množství práce, technologie a zkušeností. A upřímně, umělecká tvorba vždy fungovala v určitém koloběhu. Aby mohly vznikat nové sochy, musí si některé z těch stávajících najít své sběratele. Prodej není v rozporu s uměním, ale umožňuje jeho další vznik. Důležité je pro mě zachovat kvalitu, autenticitu a osobní vztah k tomu, co vytvářím. To je hranice, kterou si velmi pečlivě hlídám.
Děkuji za rozhovor, Radan Wagner
Výstava: Paulina Skavova – Pure Obsession, kurátor: Adam Hnojil, SIN Studio Gallery, Praha, do 30. září 2026
P.S. MgA. Paulina Skavová (1976, Trutnov) je česká sochařka, kurátorka a výtvarnice. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích a následně Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Karla Nepraše a Milana Knížáka. Absolvovala zahraniční stáže ve Finsku, Švýcarsku a Mexiku. Ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje figurální plastice, mytologickým a archetypálním motivům, vztahu člověka a zvířete, lovecké symbolice a tématům ženské identity. Pracuje především s bronzem, sklem, kamenem a kombinovanými technikami. Její díla jsou zastoupena ve veřejném prostoru i soukromých sbírkách v České republice i zahraničí, mimo jiné autorsky realizovala Rýbrcoula v Trutnově, Labyrint Jana Amose Komenského v Žacléři, pamětní desku Radovana Lukavského v Praze, bustu Antonína Rückla v Ostrově či sochu koně Achal Tekel v Moskvě. Vedle vlastní umělecké tvorby se věnuje kurátorské a výstavní činnosti, spolupracuje s Alšovou jihočeskou galerií, Galerií Desítky a SIN Studio Gallery a v posledních letech se intenzivně zabývá monumentální skleněnou plastikou vznikající technologií Vitrum Vivum.
foto: Paulina Skavová a RW
Diskuze k tomuto článku