V tomto čase je v české kulturní veřejnosti upřena opět více pozornost na Františka Tichého. Tento malíř, ilustrátor, grafik a pedagog působil vždy spíše jako solitér, přesto proslul v mnoha oborech a je všeobecně znám. Letos si tedy připomínáme jeho dílo, ale i život pozoruhodnou výstavou v Chebu a mimořádnou novou publikací. František Tichý (1895-1961) se již za svého života stal legendou, jejíž věhlas vzrostl po jeho smrti.

Kniha nazvaná František Tichý, Muž na napjatém laně přináší v krásné grafické úpravě a konečně i kvalitním tisku různorodou tvorbu a v hojné míře i civilní či lehce aranžované snímky především od legendárního fotografa Václava Chocholy. Autor textu a celé koncepce Karel Srp napsal podrobný příběh opřený o svědectví a dokumenty. Pojednává samozřejmě rovněž o vlastní tvorbě v širších či zcela konkrétních souvislostech… Celá kniha se odvíjí v kapitolách zpravidla rozdělených po jednotlivých desetiletích.

REKLAMA

Václav Chochola coby blízký přítel Františka Tichého mohl (a směl) přirozeně pobývat v blízkosti této složité osobnosti i důvěrném prostředí – a vystihovat tak dobové reálie i proměnlivou výtvarníkovu povahu. V knize se tak můžeme dočíst: „Toulali jsme se Prahou a povídali v ateliéru. Franta nesnášel snoby, ani lidi, kteří se honili nebo přiživovali kolem kumštu. Proto měl také maléry na vysoké škole, kde vyučoval, ale ne dlouho. Nejraději jsme si sedli někde na periférii na mez nebo do takový chudý trávy a koukali – Franta sundal čepici a liboval si, že je mu nejlíp poblíž těch starých ohrad,“ vzpomínal Chochola.

Tichý byl člověk dělnického Smíchova a Zlíchova, „dítětem pražského předměstí“, k čemuž se hrdě hlásil. To se odlišovalo od centra města, kde mu byly záchytnými body jeho ateliér (nejdříve v ulici V jámě) nebo oblíbené podniky jako například vinárna U Šupů. To mluvíme o padesátých letech, kdy na jejich počátku musel odejít coby nepřizpůsobivý či svéhlavý vedoucí pedagog ze školy (VŠUP), kde působil od roku 1946 v ateliéru grafiky a užité malby.

Čtěte také

Václav Chochola: Jak jsem fotografoval Salvadora Dalí…

Před 6 roky

Václav Chochola – 100. výročí narození a výstava…

Před 3 roky

V roce 1956 se Tichý dožil šedesátky, situace se uvolnila, proběhly jeho dvě samostatné výstavy v Praze (Hollar, Špálova galerie). Avšak: „Tichého povaha se mění. Působí dojmem hosta z jiného světa, jenž nemá uprostřed obklopujících jej obdivovatelů co dělat,“ uvádí Karel Srp pracující pečlivě s historickými prameny a dokumenty – se vzpomínkami pamětníků. To doplňují či dokonce umocňují (a činí z knihy špičkovou záležitost) zvláště Chocholovy černobílé dobové snímky, které zachycují hlavního protagonistu, jeho prostředí i předměty denní potřeby – a samozřejmě v ateliéru existující obrazy (Břichomluvec či Capriccio).

Tichý se vymykal svým pohledem na umění, také vlastní zkušeností s modernismem – nejčastěji (cirkusovým) poetismem, které jej spojovala spíše s poezií. „Nikoli neprávem bylo v souvislosti s Tichým vzpomínáno jméno Nezvalovo, ale bytostnější byla, myslím, jeho podobnost s Františkem Halasem,“ vzpomíná v knize citovaný historik umění Vojtěch Volavka. Tichý se pokoušel držet si svou identitu. Přesto nebo proto se v nelehké době začala ukazovat jeho psychická nemoc, o které je známo jen málo. Mluvilo se o „těžkých depresích“ souvisejících zřejmě (jak se uvádí) s jeho „vyhozením ze školy“ – tedy o vnějších okolnostech, které měly následně vliv i na jeho tvorbu.

Zmíněný historik umění Volavka zmiňuje také jeho potíže coby vyučujícího: „Rozeným pedagogem však Tichý nebyl, i když se této činnosti snažil věnovat co nejlépe. Ukazovalo se ostatně i pro jeho uměleckou práci vhodnější, když se po čase vrátil ze školy do své dílny, kde mohl nerušeně ve své práci pokračovat.“ Navíc Volavka, který u umělce připomínal jeho „silnou autokritičnost“ dále poznamenává: „Postoj, kdy se snažil uchovat si za každých okolností svou vlastní logiku, uváděl často Tichého do izolace.“ A tak se společenské okolnosti nadále prolínaly s osobními cestami – úsilím i pochybnostmi. Tedy: ohlašovala se krize – „ztráta jistého uznání“ – a naplno se již projevující jeho bytostné melancholické založení.

V padesátých letech se „vytrácela Tichého tvůrčí energie“ – a jeho díla odrážela celkový stav venku i uvnitř. František Dvořák, který kurátoroval všechny Tichého pražského výstavy za jeho života, umělcovu krizi jasně rozpoznal v některých textech, navíc v roce 1956 se umělcův zdravotní stav dále zhoršoval. Tichého výrazné poslední fotografie uvedené v monografii pocházejí z ateliéru Ludmily Jiřincové, koncem roku 1958 byl již v depresi a vedle toho byl (paradoxně) oceněn ministerstvem školství a kultury (odznak vzorného pracovníka); o tři roky později byl jmenován zasloužilým umělcem.

Snad nejznámější Tichého ateliér se v té době nacházel v ulici Královodvorská 1 (nyní U Prašné brány 1-3), ve kterém dříve pracoval slavný Max Švabinský, sousedem Tichého byl pak bouřlivák – malíř Josef Peca. Naposledy snad tento ateliér z umělců obýval výtvarník Jan Pištěk, kterého jsem zde navštěvoval. Dokonce i z pohledu z chodníku od Prašné brány je dodnes vidět krásné střešní okno secesního a dnes již pro tvorbu umění finančně náročného domu. Kdo tento překrásný prostor obývá dnes, není veřejně známo.

P.S. Předešlá monografie o Františku Tichém pochází z pera Jana Tomeše (rok vydání: 1976).

Závěrem: Více než třísetstránkovou výpravnou knihu Muž na napjatém laně od Karla Srpa (vydalo letos nedávno Retro Gallery) doprovází výstava se stejným názvem v Galerii výtvarného umění v Chebu (potrvá do 21. září 2025).

(Dlouhodobě připravovaná publikace vznikala ve spolupráci se sbírkovými institucemi po celé České republice, i s desítkami soukromých sběratelů, kteří laskavě poskytly díla Františka Tichého k reprodukování. Publikace představuje Františka Tichého nejenom skrz jeho dílo ale také jako osobnost viděnou hledáčkem fotografů Václava Chocholy, Josefa Sudka a dalších).

Text k výstavě v GAVU, kurátor Karel Srp

František Tichý (25. 3. 1895, Praha – 27. 10. 1961, Praha) se již za svého života stal legendou, jejíž věhlas vzrostl po jeho smrti. Svojí tvorbou dokázal bezprostředně zaujmout široké divácké okruhy. Výstava sleduje hlavní osu jeho práce: je uvedena prologem, postihujícím krátké období před odjezdem do Francie, kdy uskutečnil svoji prvou samostatnou výstavu za výlohou knihkupectví (1928), soustřeďuje se na proměnu jeho tvorby ve třicátých letech, zahájenou mnoholetým pařížským pobytem (1930–1935), a sleduje její završení během válečných čtyřicátých let. Uzavírá ji epilog po roce 1949, kdy nastal výrazný útlum Tichého práce, způsobený částečně silnými útoky stalinistů, jejichž důsledkem byla autorova vleklá vnitřní krize. Stal se příkladem svobodného umělce, stojícího si pevně za svými osobními zásadami. V padesátých letech nesměl vystavovat, měl však možnost krátce ovlivnit mladou generaci jako profesor na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ze které byl v roce 1951 vyhozen. Tichý měl vyhraněný, značně autokritický názor na vlastní tvorbu. Výstava postihuje oblasti, které považoval za nosné a upřednostňoval je před všemi ostatními, jimiž se během svého života zabýval: malbu, kresbu a grafiku ve výběru, který se soustředí na vystoupení cirkusových a varietních artistů (hrazdaře, břichomluvce, hadí muže, polykače mečů, kouzelníky), zástupce commedie dell’arte, toreadory. Připomíná i další autorovy blízké oblasti jako mrtvé lodě, bílé černochy, milosrdné Samaritány či smyslné akty. Velký důraz klade na soubor prací věnovaný houslovému virtuosovi Paganinimu, jímž se Tichý zabýval do konce života. Zdůrazňuje vnitřní provázanost jeho tvorby, založenou na nových interpretacích již jednou zpracovaných motivů. Některým se v různých obměnách věnoval od počátku třicátých let až do konce let padesátých. Motivickou různorodost a technickou virtuozitu Tichého prací propojuje společné vnitřní ladění, jímž se stala tesknota, vyjádřená setrváváním na hraně života a smrti, vědomí pomíjivosti i krajní zkušenost závrati a silného psychického vzrušení. Tyto stavy dokázal vetknout do svých senzitivních prací tak, že stále zasahují i současné diváky, obdivující autorovu hravost a vynalézavost, z níž prozařuje melancholie jako jejich souhrnný jmenovatel.

foto: Galerie výtvarného umění v Chebu

-rw-