Pro čtenáře současnosti vychází zcela zásadní kniha. Počin – mapující osobnost tolikrát již interpretovanou není jistě věc samozřejmá a jednoduchá. Tato událost tak připomíná mistrovskou práci Reinera Stacha o Franzi Kafkovi nebo skvělou biografii Friedricha Nietzscheho od Rüdiger Safranskiho. To jsou spisy, kdy už snad není, co dodat. I když se zde jedná více o příběhy, přesto vystihují a vykládají osobnost a samozřejmě i dílo (na základě pramenů) s mimořádnou přesností. Sledovaný Platónův příběh není z důvodů chybějících autentických pramenů takto na osobu koncipován, přesto se na základě dochované jeho filozoficko-literární tvorby podařilo něco jedinečného. Kniha o Platónovi je striktně (badatelsky) psána na základě původních faktů (klíčová slova jsou vždy uváděna v závorce za novým překladem). Jedná se tedy střízlivý, ale čtivý a v souvislostech viděný materiál – celek uváděný v přehledných tematických kapitolách. Moderně psaná a výborně přeložená publikace tak může doplnit českému čtenáři literaturu zaměřenou na tohoto antického velikána. Dosud čněla nadevše čtyřdílná monumentální práce Františka Novotného z roku 1948, ovšem se závěrem (4. dílem), který mohl vyjít až v roce 1970.
Proč se k Platónovi vracíme? Především je to zakladatel evropského myšlení – říká se, že veškerá filozofie po něm se jen „pod čarou“ tak či onak vyrovnává s jeho učením. Stále znovu (či nově) Platóna nahlížíme a vnímáme jako jednoho z hlavních pilířů (vedle Aristotela – jeho žáka, ale pak i myšlenkového protihráče) naší civilizace. Jeho odkaz se promítá (vědomě či nevědomě) do našeho myšlení, aniž to možná víme, nebo alespoň do čtení či umění, kterému se věnujeme.
Zvláště Platónovo pojetí lidské duše je zásadní teorií / praxí, která se stala základem pro řadu nauk včetně gnosticismu, židovství nebo křesťanství. Z novějších myslitelů jmenujme C. G. Junga (archety a společná paměť), Fritjofa Capru (Tao fyziky), Ervina Laszsla (Ákášické pole a teorie všeho) a samozřejmě Stanislava Grofa (transpersonální psychologie). K tomu můžeme dodat literaturu o duši – například Holgera Kalweita (Plazma nebo Platónskou knihu mrtvých a podtitulem Eros, energie duše a život po životě, harmonie sfér). Zvláštní naukou a literaturou je pak ta hermetická, u nás vynikající kniha Radka Chlupa (Corpus hermeticum, co je nahoře, je i dole a renesanční platonismus).
V zásadě se zde mluví o duši každého z nás coby součásti vyššího celku – a dílčím koloběhu, který jde od zrození přes život a rozpomínání, až po smrt a další cestu duše osvobozené z vězení hmoty.
Platón (428 nebo 427 pnl – 347 pnl) v období antiky posunul vnímání duše, také krásy a dobra. Ale nebyl to (jak by se mohlo zdát) pohyb samozřejmý, neboť člověk byl vnímán (stejně jako svět) v zásadě jiným způsobem. O tomto časovém / vývojovém posouvání v dané historii pojednává rovněž skvělá publikace Tomáše Vítka, která se objevila na knižních pultech pod názvem: Duše, tělo a smrt od Homéra po Platóna I. Zde je především popsán proces vnitřní strukturace lidského nitra, které samo sebe vnímalo v postupných proměnách „konceptu duše“ (psyché). Také se dozvídáme o přicházející „pluralitě psychických funkcí“ dominujících ještě za Homéra („celé lidstvo tehdy ještě bylo nositelem různých ´sil ´a ´energií ´… s vývojem se však dostal do popředí rozum.“). O tomto stavu a proměnách vědomí pojedná objevně Julian Jaynes v knize Původ vědomí při zhroucení dvoukomorové mysli. Ještě okolo roku 1000 pnl nebyla prý funkce mozkových hemisfér stejná jako dnes. Jaynes hovoří o tzv. bikamerální (dvoukomorové) mysli, která pociťovala produkty své pravé části (polokoule) jako vnější událost odehrávající se v reálném světě!
A zmiňovaný Platónův posun? Vycházel z následovníků Pythagora (mystické matematiky), ale ještě konkrétněji ze Sokratova myšlení a životních postojů. Jeho tradované (nikoliv zapsané) názory vetknul do svých Dialogů počínaje Faidrónem a rozvinutím v Symposionu a Ústavě (i když dle četných bádání je jejich posloupnost nejasná). Platónova hlavní myšlenková nit nám sděluje, že existuje archetypální podstata Dobra nebo Krásy, které jsou však ve své dokonalé formě naše poznání přesahující; cesta k nim je podmíněna soustředěným intelektem (nikoliv smyslům). Nejvyšší „věčné ideje“ jsou podstatou řádu a smyslu světa, základem od něhož se vše odvozuje. Platón však má v sobě dialektické „pnutí“ neboť sází na lidský rozum a současně na ne zcela poznatelné božské ideje. (To mu vyčítal jeho žák Aristoteles, který dával přednost předmětnému světu a ideje považoval za zbytečné zdvojování věcí (událostí) kolem nás; sám razil namísto toho v popisu světa především „kategorie“.
Platónův (Sokratův) hrdina projevuje tedy intelektuální úsilí a duchovní skutečnost. Připomíná racionální řád a zároveň zachovává vznešenost antických božstev – podle všeho měl Platón stejně jako Pythágoras velmi blízko k tajemství mystérií egyptských i řeckých. To ostatně naznačuje i nejnovější Szlezákova kniha o Platónovi stejně jako skvělá publikace Antická mystéria (Růžena Dostálová a Rastislav Hošek, Vyšehrad Praha 1997).
Platónova filozofie, jak kniha ukazuje, byla navzdory dialektické (hybridní) moudrosti – jisté myšlenkové střízlivosti „míchané“ s jistým náboženským romantismem, který hledal vyšší kosmický význam. Tedy rozum i víra. Pro vědomí při obnovování původní jednoty byl zde důležitý prvek zvaný erós, který ztělesňuje univerzální touhu po poznání i sdílení. A tento erós je hnací silou, díky které můžeme – podle Platóna – vystoupit z jeho pověstné jeskyně (světa jevů, stínů a iluzí) ven na světlo, abychom spatřili existenci skutečnou (prapůvodní ideje – nejčastěji myšleno: Krásy, Dobra, Ctnosti).
„Filozofické osvícení je tedy znovuzrozením a připomenutím zapomenutého poznání a zároveň obnovením důvěrného spojení duší s transcendentními idejemi, které jsou základnou všech věcí.“ (Richard Tarnas – Vášeň západní mysli). V Platónově vizi tedy byla iracionalita spojena s hmotou, smyslovým světem a pudovou touhou, zatímco iracionalita byla spojena s myslí, transcendentnem a duchovní touhou. Dosažení osvobození tedy dle tohoto učence a jeho následovníků je podmíněna trvale soustředěným úsilím (s okamžikem milosti) intelektuálním i morálním. Tento odkaz byl však později naplňován v různé míře, poznávací strategii a hodnotové hierarchii.
Kniha Platón (Mistr antického myšlení) uvádí čtenáře systematicky, ale čtivou či přístupnou formou do filozofova světa. K němu se jeho následovníci vždy museli nějak postavit, stal se jedním ze základních pilířů západního uvažování a činění. V publikaci nalezneme řadu zajímavých ba překvapivých faktografických údajů z antického Řecka i samotného velikána bez něhož by naše historie, ale možná i současnost vypadala jinak. Thomas A. Slezák (1940 – 2023) – univerzitní profesor a autor mimořádné publikace zanechal čtenářům velký odkaz.
Radan Wagner
Kniha: Thomas Alexander Szlezák – Platón. Mistr antického myšlení. Překlad Daniela a Jan Petříčkovi, vydalo nakladatelství Herrmann & synové 2023
ilustrační foto: autor
Diskuze k tomuto článku