Drobné záležitosti je název výstavy Richarda Kočího (nar. 1954), umělce, jehož cesta je na české výtvarné scéně v mnohém ojedinělá. V pražské Galerii Diamant představuje tento autor do 28. května práce z posledních let – kresby, grafiky či malbu, ale především celou řadu mimořádných plastik.
Kočí, představitel střední generace, se od většiny svých zdejších souputníků se však liší dlouhodobým zahraničním studiem, které absolvoval v USA a Španělsku, kde také dosud často pobývá. Po etapě klasického sochařství nahlíženého pod vlivem Hanse Arpa či Constantina Brancusiho se věnoval intenzívně grafické hlubotiskové technice. Jindy zas experimentoval s různými materiály (epoxidovou pryskyřicí či syntetickými pastami vrstvenými a proškrabovanými na dřevěných deskách), maloval (v realistických, koloristických i minimalistických intencích), stále však toužil po otevřeném a ryze monumentálním projevu. Od poloviny 90. let se dokonce na čas věnoval novým médiím – především prostorovým instalacím, videu, fotografii a světelné plastice. S počátkem nastupujícího milénia se Kočí po bohatých zkušenostech vrátil k „ruční“- a v jeho případě i velmi náročné – práci. Tento jeho „stavitelský“ projev, reprezentovaný převážně dřevěnými, přesně krouženými objekty, měli diváci možnost shlédnout ve výstavní síni Mánes v roce 2001. Velkoryse pojatou přehlídkou se Kočí také náležitě uvedl do zdejšího povědomí a začal se, byť sporadicky, zúčastňovat i kolektivních přehlídek.
Výstava v Galerii Diamant dále rozvádí a kombinuje vcelku zformovanou ikonografii – tvary připomínající precizně stylizovaná lidská torza, korpusy, ulity, zárodky, klece, schránky, bóje, stavby, labyrinty apod. Dílo zde pokračuje v představování jakýchsi prostorových, kýmsi zde „zapomenutých“, artefaktů – poněkud záhadných, ale i něčím důvěrně známých, přitahujících neodbytně naši pozornost svými archetypálními vazbami. Kočí se však tentokrát rozhodl, poněkud překvapivě, pro menší měřítko. Také svůj oblíbený materiál – složitě vrstevnou a s chirurgickou přesností řezanou překližku – v některých případech vyměnil za ratan, plech, keramiku či plexisklo. Výsledkem je soubor připomínající chvílemi tajemný kabinet kuriozit a důmyslností. Shromážděné předměty stvořené s mistrovským řemeslným zaujetím, dýchající na nás tvarovou a kompoziční rafinovaností a překračují horizont běžného vnímání a praktického užívání. Na podlaze i na stěnách rozlehlé suterénní síně jsou rozprostřeny jak plastické hříčky (např. Kyvadlo, Šach mat, Prodaná nevěsta), tak samozřejmě i obvyklé „metafyzické“ kusy vyvolávající svým kontextovým vytržením a zjevnou (ne)smyslností nečekaná setkání a přemítání (Medúza, Prorok, Ikarus).
Richard Kočí si přál touto výstavou cíleně rozšířit svůj dosavadní projev o nové prvky – především tedy o nadsázku, vtip a hravost. Nechtěl prvoplánově ironizovat, tendenčně mystifikovat – snažil se spíše „to“ zde odlehčit a v souvislosti se zmenšováním objektů akcentovat také humornější stránku našeho prožívání. Tímto rozhodnutím však neopustil vlastní vytříbený a citlivý pohled na svět a jeho hlubší reflexi, která nabízí zážitky duchovní nebo i jen (na)prostý požitek z formální dokonalosti. Případné nebezpečí bylo zažehnáno. Objekty vypracované v menším – dostupnějším měřítku se nestaly pouhými nezávaznými modely či vyprázdněnými hračkami. I v těchto sevřenějších proporcích s komornějšími rozměry vzbuzují díla na výstavě svým vzezřením náležitý respekt. Také však přitahují upřímný zájem i potřebu tiše, možná až nesměle komunikovat s „věcmi“, které se jeví být jakýmsi zhmotněním trvalé záhady naší existence.
Diskuze k tomuto článku