Jedním ze základních principů sochařské tvorby Sabiny Knetlové je vytvářené napětí mezi „moderním“ a „archaickým“. Její plastiky vypadají, jako by se vylouply z forem nalezených ve vykopávkách kdesi na Předním východě, nicméně nikdy o nich neusuzujeme, že by nebyly dílem autorky našeho věku. Nalézání inspiračních zdrojů v jiné kulturní sféře, ať už je chápana časově, geograficky, nebo jako průsečík obojího, se již druhé století do výtvarného umění navrací s pevnou pravidelností. Pokaždé se však odráží odlišnou, historicky neopakovatelnou „projekci“, která vyplývá z dobového stavu kultury a z témat, které se umělectvo té které doby snaží postihnout. K uzlovým bodům soudobé kulturní situace přitom náleží sílící vědomí o hierarchicky nenadřazené pozici euroamerického civilizačního okruhu, pochybnosti nad velkou částí důsledků modernity, stejně jako volání po přehodnocení lidské pozice (a budoucí úlohy) v komplexu těžce zkoušené Gaii. Jednou z častých uměleckých perspektiv je přitom reflexe osobní situace – osobní výpověď, která v sobě toto širší vědomí zahrnuje.
Tvorba Sabiny Knetlové je právě tohoto druhu. Na aktuální výstavě se vztahuje k místu, které se proměnilo (a možná stále mění), a neobává se přitom přiznat, že svůj vliv na zpozornění k tomuto fenoménu mělo stěhování a začátek života v novém prostředí. Tím se ale pro Knetlovou tvorba zdaleka nevyčerpává. K jejím potřebám naopak patří osobní pocit „rozšířit“ v poetickou alegorii, která nás dokáže oslovit de facto na všech místech, která se nám zdají proměnlivá, nestabilní, jiná než byla.
Pociťování změn, které ze své podstaty nejdou zvrátit, jsou významným rysem obecného civilizačního pocitu. Vyplývají z něj nové nejistoty a hrozby, někdy až příliš zneklidňující na to, abychom byli s to věcně uvážit, zda se s nimi neotevírají i nové možnosti. Sochařské kompozice Sabiny Knetlové v sobě obsahují od obojího. Její antropomorfní a zoomorfní figurativní kompozice mají ruce / pracky zakončeny hrozivými drápy. Vedle toho ale na výstavě prezentuje také jakési holé tyče, na nichž klíčí první pupeny.
Vývoj Sabiny Knetlové není rychlý. V tomto ohledu jako by naopak usilovala o jistou pomalost, mimochodem tak charakteristickou pro „tempo“ změn v umění starověku. Některé prvky během určité doby opustí, k jiným dospěje, ale v jádru operuje s obdobným rejstříkem prvků. Abychom spatřili zásadnější změnu, není možné sledovat její sochy dva, tři nebo čtyři roky. S tímto vědomím se pak před jejími sochami můžeme tázat, zda právě toto není její odpovědí na transformující se místo, ve kterém se svými díly orientuje. Zpomalení, zklidnění, lyrická poetizace, která ale nikdy nesmí přetřít realitu na růžovo. Chtělo by se zavtipkovat, že možná i proto její beton zůstává v defaultní, průmyslové šedé.
Sabina Knetlová (*1996, Jaroměř; žije a pracuje v Ostravě) je česká sochařka mladé generace, která propojuje klasické sochařské principy se současným materiálovým myšlením. Pracuje především s betonem, sádrou a prefabrikovanými prvky, které kombinuje s organickými formami a měkkými materiály. Její tvorba byla prezentována na veletrzích Art Dubai (2025), Sofia Art Fair (2025, 2024), Vienna Contemporary (2024, 2022) či Contemporary Istanbul (2023) a na výstavách v Giudecca Art District (Benátky) a Czech Center Brussels. Samostatně vystavovala mimo jiné v The Chemistry Gallery, Karpuchina Gallery, DOT. Contemporary Art Gallery a Saigon Gallery. Knetlová ve svých sochách vytváří napětí mezi ručně modelovanou hmotou a industriálními komponenty. Tento dialog mezi gestem a strojem, citlivostí a brutalitou materiálu tvoří jádro jejího vizuálního jazyka.
Jiří Ptáček
Výstava: Sabina Knetlová, Toto už není to místo, kde jsem byla, kurátor: Jiří Ptáček, Karpuchina Gallery Praha, do 11. ledna 2026
foto: Tomáš Rubin, Karpuchina Gallery
Diskuze k tomuto článku