Stanislav Kolíbal oslavil včera 100. narozeniny. Blahopřejeme! U příležitosti této vzácné události přinášíme část vzpomínkového či bilančního rozhovoru, který vyšel v roce 2019 v magazínu Pátek. Tento významný sochař, ilustrátor a scénograf, se narodil 11. prosince 1925 v Orlové na Těšínsku, patří k osobnostem českého a mezinárodního výtvarného umění, jeho názory a tvorba se těší dodnes respektu a uznání. Vůči současné umělecké produkci je převážně skeptický, neboť jí „obecně chybí jádro čisté existence, která je zde mnohdy kontaminovaná rychlými a neukotvenými informacemi.“ Sám zůstává skromný a pokorný – celý život se řídí větou svého oblíbeného spisovatele Gustava Flauberta: „Hledati úspěchu znamená dobrovolně se kaziti a hledati slávy toť možná zahubiti se docela.“ V současné době probíhá jeho komorní výstava v Museu Kampa.
ROZHOVOR: Po roce 1989 jste učil na pražské Akademii výtvarných umění, kde jste vedl nový ateliér sochařství a instalace…
Ano, přijal jsem to místo po úspěšném konkurzu. Instalace se do té doby u nás vůbec neučila, ani se snad nechápalo o co se jedná. Tehdejší studenti na mě s láskou vzpomínají, ale celkem se jich ke mně moc nepřihlásilo. Pojem prostorové instalace však ve světě vznikl již v sedmdesátých letech a byl také spojován s mou tvorbou. Tak jsem se až z recenzí renomovaných kritiků dozvěděl, že vlastně dělám instalace, a ten pojem se pak stal jakýmsi ustáleným výrazem i pro ostatní tvorbu.
Kudy vedla cesta k tomuto vašemu již mezinárodně proslulému projevu, jaké má kořeny? Narodil jste se v Orlové a na gymnázium chodil v Ostravě. Pocházíte z dělnické rodiny, z průmyslového a dříve celkem ponurého kraje. Myslíte, že vás to místo zásadně ovlivnilo a přeurčilo k takové, řekněme vytříbené, tvorbě?
To, že jsem vyrostl v kraji šachet a koksoven, v jakési umělé realitě plné konstrukcí, mělo na mě velký vliv. Navíc jsem měl báječný přístup k informacím vhodným k mému dalšímu výtvarnému směřování. Po polské okupaci Těšínska se naše rodina přestěhovala do Ostravy. Bylo mi třináct let, město mělo krásný Dům umění s velkou sbírkou českého malířství a sochařství a každou první neděli v měsíci tam probíhaly komentované prohlídky.
A jaká literatura o umění vás ovlivnila?
Když mi bylo patnáct let, dostala se mi do rukou vynikající kniha Současné malířství od Františka Kovárny, kterou jsem objevil v přívozské obecní knihovně. Ležela tam nepovšimnuta, vydaná roku 1931, a odkryla přede mnou celý svět moderního umění od Delacroixe až po surrealismus. Ještě po skončení války jsem Kovárnu zastihl na jeho přednáškách z dějin umění na Filozofické fakultě. Ale třeba i básník Rainer Maria Rilke byl pro mne důležitým objevem. Jeho výbor básní jsem mnohem později také ilustroval. Ale snad ještě důležitější byly pro mě prožitky z básní Ivana Blatného. Jeho verši „každý okamžik je hodný básně“ jsem rozuměl ve znění „každé místo, jež vidím, je hodné zachycení“. A z toho jsem dlouho vycházel.
Po válce jste se rozhodl studovat v Praze na Vysoké uměleckoprůmyslové škole. Nehlásil jste se však na sochařství, ale na ilustraci. Co vás vedlo k této volbě?
Od roku 1945 jsem studoval užitou grafiku, i když jsem již taky modeloval z hlíny. Úpravy a ilustrace knih se zdály být pro život praktičtější, dobře jsem kreslil a k literatuře měl blízký vztah.
Ale po škole jste se dal na další studium, tentokrát na obor scénografie na pražské Akademii múzických umění. Jaké pohnutky stály za tímto rozhodnutím?
To má také určitou okolnost a logiku. Když jsem se věnoval grafice a knihám, byla to činnost přísně dozorovaná tehdejším Ministerstvem kultury a knižní trh se během krátkého času prakticky uzavřel. Více svobodného projevu skýtala výtvarná práce pro divadlo. Tak jsem vystudoval scénografii. A ukázalo se, že to bylo pro mojí budoucí volnou tvorbu rozhodnutí nejdůležitější. Musel jsem se naučit pracovat s prostorem, který se později stal důležitým prvkem i při mé konceptuální sochařské práci.
Vlastně jste se touto oklikou vyhnul klasickému sochařskému studiu. Nechybělo vám?
Naopak, nebyl jsem touto svazující tradicí ovlivněn. Tehdy panovalo přesvědčení, že dobrá socha je objemná a hmotná, že musí pořádně stát. Já jsem měl ale už tehdy úplně jiné představy, zajímal mě spíše Alexander Calder se svými lehce se pohybujícími mobilními kompozicemi. Také mě lákala křehkost a proměnlivost.
K osobitému sochařství, které vás nakonec proslavilo, jste se dostal naplno tedy až během šedesátých let?
Postupně jsem poznával zblízka sochařské řemeslo už když jsem se v roce 1953 oženil se sochařkou Vlastou Prachatickou. Měli jsme společný ateliér na Letné. S ní se zde objevila hlína, sádra a čerstvě nabyté zkušenosti z Akademie. Takže to byl další osudový moment, který propojoval a ovlivnil mou cestu k podobě vlastní tvorby.
Během druhé poloviny šedesátých let váš projev krystalizoval a začal jste jej samostatně prezentovat. Kterými výstavami jste na sebe definitivně upozornil?
Zásadní byla moje výstava v Nové síni v Praze z roku 1967. To mi bylo už čtyřicet dva let. Tady jsem totiž představil v jednom souboru raná ženská torza i první čistě geometrické kompozice. To bylo pro mě důležité.
A díky tomu se o vás začalo vědět ve světě?
Ne, to přišlo až po následující výstavě. V roce 1969 jsem ve Špálově galerii představil další své aktuální práce. Expozici bez mého přičinění, možná náhodou, viděl hlavní kurátor připravované mezinárodní výstavy v Japonsku. Z ničeho nic jsem pak dostal poštou pozvání k účasti na této významné přehlídce současného umění, která se jmenovala Between Man and Matter.
To už se pomalu, ale jistě u nás snášela tma a nesvoboda přicházející normalizace. Po roce 1968 sílila omezení nekonvenčního umění vzdáleného socialistickému realismu. Dopadly zákazy i na vás s okamžitou platností?
Chvíli ještě doznívalo jisté uvolnění. Vystavoval jsem v New Yorku, Římě a jinde po světě. V roce 1973 ale proběhla moje samostatná výstava v italském Milaně, která měla mimořádnou odezvu, ale také dohru. U této výstavy jsem ještě mohl být osobně. Nečekaný úspěch se však donesl i k místním soudruhům a s vystavováním byl konec. Zákaz doma i v cizině.
Prý jste pak některé výstavy v zahraničí vytvářel až na místě…
Ano, to je pravda. Vyjel jsem, tedy když mě náhodou pustili, ven jako turista a podle fotografií svých děl jsem tam udělal repliky.
S jakým okruhem umělců jste se zde stýkal?
Blízké vztahy jsem měl s Václavem Boštíkem nebo Adrienou Šimotovou, tedy s duchovně založenými osobnostmi. Ke konstruktivistům mé generace, lidem od „Kolářova stolu“, jsem blízko neměl, zdáli se mi ve výrazu příliš dekorativní.
Ale i vy jste byl pokládán za formalistu…
Někde jsem kdysi napsal, že moje plastiky by se daly číst, že mají logiku a jasný vnitřní řád. Zkrátka, že tvary a jejich vztahy tam hrají zásadní vyprávěcí roli. To rozčílilo i slavného teoretika Jindřicha Chalupeckého, neboť pokládal přílišnou čitelnost díla za vadu, kdy forma je víc než obsah. S postupem času se moje tvorba divákům jeví jinak, duchovněji, snad je to už více znát.
Vy jste člověk věřící?
Ano, jsem praktikující katolík.
Jste slavný a úspěšný, o vaši práci je zájem. Myslíte, že příběh vašeho díla je lidem dostatečně srozumitelný?
Nevím, ale o to se umělec nemá ani snažit. Ocituji vám jednu větu, kterou se řídím celý život. Je od mého oblíbeného spisovatele Gustava Flauberta: „Hledati úspěchu znamená dobrovolně se kaziti a hledati slávy toť možná zahubiti se docela.“
Děkuji za rozhovor.
Radan Wagner
Stanislav Kolíbal, sochař, ilustrátor a scénograf, se narodil 11. prosince 1925 v Orlové na Těšínsku. V letech 1945 – 1951 studoval užitou grafiku na Vysoké uměleckoprůmyslové škole a v letech 1951 – 1954 scénografii na Akademii múzických umění v Praze. Absolvoval řadu zahraničních stáží. V letech 1990 – 93 byl profesorem ateliéru Socha – instalace na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 2005 obdržel státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. Jeho práce jsou v řadě soukromých i státních sbírek u nás i ve světě (Národní galerie v Praze, Centre Pompidou v Paříži, Tate Gallery v Londýně, Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku a mnoha dalších). Od roku 1953 žije se sochařskou Vlastou Prachatickou, s níž má děti Pavla a Markétu.
Zdroj: magazín Pátek LN (rozhovor Radana Wagnera se Stanislavem Kolíbalem, 2019)
foto: Gabina Fárová, 2004
Diskuze k tomuto článku