Stefan Zweig (1881 – 1942), spisovatel, publicista a překladatel, sepisoval své vzpomínky na Evropu v brazilském exilu během 2. světové války. Až do Jižní Ameriky byl nakonec fašismem zahnán pro svůj židovský původ, svobodomyslnou tvorbu a také pro jasné občanské postoje. Svět včerejška, na který hleděl zpoza oceánu se mu rozpadl současnost již vnímal jako apokalypsu, která svou destrukcí přesahovala jeho síly a naděje.
„Vzpomínky jednoho Evropana“, jak zní podtitul knihy, jsou upřímnou, sebezpytující a dodnes inspirující látkou. Povaha vyprávění se zde s historickými událostmi proměňuje od počátečního nadšení až po vykořeněnou rezignaci – definitivní zklamání. „Člověk ztrácí, nemá-li vlastní zemi pod nohama, svůj vzpřímený postoj, stává se nejistějším, nedůvěřivějším vůči sobě samému – i toto je nutné prožít, abychom pochopili… Cosi z přirozené identity s mým původním a vlastním já zůstalo navždy narušeno… Nepomáhalo mi ani, že jsem takřka půl století vychovával své srdce, aby tlouklo jako ´citoyen de mnode´, světoobčansky. Ne, v den, kdy jsem ztratil svůj pas, jsem v osmapadesáti letech objevil, že člověk ztrácí se svou vlastí více než jenom kus ohraničené země,“ odevzdaně konstatuje Zweig na začátku čtyřicátých let 20. století.
Kniha, za jejíhož „hrdinu“ zvolil známý esejista sám sebe, vyšla, když její autor už nežil. Ve svých šedesáti letech ukončil v Petrópolis u Rio de Janeira se svou ženou život – spáchali sebevraždu požitím jedu. Na psacím stole zanechal nevyléčitelně zraněný pacifista Zweig dopis, ve kterém mimo jiné stálo: „Evropa sama sebe ničí… po šedesátce by byly zapotřebí mimořádné síly, aby se začalo ještě jednou znovu. A mé jsou vyčerpány dlouhými léty bezdomoveckého bloudění.“
Svět včerejška tak nabyl při zpětném pohledu povahy závěti, byl to jakýsi začátek loučení, stesk po „světě jistoty“ spojovaný s jeho milovaným Salcburkem a vlastně s celou svobodnou Evropou. Brazilská dvojí sebevražda připomíná známý případ romantického Heinricha Kleista, který se rozhodl v roce 1811 ukončit život se svou nemocnou milenkou. O této tragédii napsal Zweig svou esej Zápas s démonem, a jistě mu na konci vlastní pouti vytanula na mysl. Kleist odešels jistou „zoufalou triumfálností“, Zweig naopak nenápadně, překvapivě a v tichosti. Netížily jej zdravotní potíže ani existenční starosti, byl úspěšným a celosvětově slavným spisovatelem. Nevyléčitelně nemocná však byla jeho duše tesknící po ztraceném světě včerejška.
Rakušan a Žid Stefan Zweig ve své poslední knize pamětí tedy shrnul veškerou osobní lidskou a spisovatelskou zkušenost, kterou čerpal od konce 19. století až do své smrti v roce 1942. Tyto memoáry jsou fascinující svou čtivostí a smyslem pro detail na pozadí širších souvislostí. Události jsou zachyceny v podobě očitého svědectví a týkají se rovněž nejdůležitějších momentů evropské historie – atmosféry Vídně, Berlína, Paříže, Curychu nebo Londýna. Zweig píše o své generaci, sebe vnímá spíše jako citlivého pozorovatele: „Své osobě jsem nikdy nepřikládal tolik důležitosti, aby mě lákalo vyprávět druhým příběhy svého života.“ Ve svém brilantním a neupovídaném svědectví se snaží být upřímný a nezaujatý.
Zweig se narodil roku 1881 v habsburské monarchii, vyrůstal ve Vídni a byl současníkem svobodného rozkvětu, avšak i nacionalismu obou největších lidských konfliktů. Intenzívně nasával atmosféru před První světovou válkou – „věk jistoty a rozumu“, který měl jasnou normu, míru a váhu a kdy se zdálo vše násilné zhola nemožným. Dojemná důvěra v „nejlepší ze všech světů“, kdy se věřilo více pokroku než Bibli, byla oprávněná a idealistická zároveň. Zweigův velký přítel Sigmund Freud zahájil pomalu, ale jistě s počátkem 20. století svým vlivným dílem éru pochybností. Ukázal a dokázal, že civilizace může být jen tenkou skořápkou kolem jádra destruktivních sil, které jen čekají na projevení.
Zweigova rodina z otcovy strany pocházela z Moravy a brzy se emancipovala od židovského ortodoxního náboženství ve jménu svobodného liberalismu a duchovních hodnot směřujících k univerzální kultuře. Podmínky k takovému naplňování skýtala ve své době právě Vídeň obracející své ambice k podpoře umění. A toho si byl vědom i Zweig: „Vídeň byla, jak známo, město požitkářské, ale co jiného je kultura, než s pomocí lásky a umění vyzískat z hrubé matérie života to nejjemnější, nejněžnější a nejsubtilnější?“ Navíc v tomto městě cítili všichni v umění stejná práva nehledící na společenské, sociální či rasové rozdíly. Nikde nebylo snazší stát se Evropanem pod heslem „žít a nechat žít“ než právě zde. Slast i zdravý životní styl zde začaly být na pořadu dne – „svět otců“ měl být zásadně revidován, ne-li zcela zatracen.
Díky lásce ke vzdělání i současným trendům vnímal Zweig již od studií svět prismatem kultury a výrazných osobností: Německo si spojoval s Goethem, Francii se Zolou, Skandinávii se Strindbergem, Rusko s Dostojevským, Ameriku s Whitmanem… a časem přicházeli další autoři, jichž si nesmírně vážil, zvláště pak Rilka, s kterým se spřátelil. „Byla to obzvláště šťastná atmosféra, podmíněná uměleckým humusem města, apolitickou dobou, naléhavou konstelací nové duchovní a literární orientace přelomu století,“ vzpomíná Zweig na své mladistvé formování. Až později měl poznat, že na moderní svět se „o desetiletí později zřítila střecha i zdi… že základy, byly dávno podkopány… a že s novým stoletím začal v Evropě zánik svobody jednotlivce.“
Pokud se tehdy Vídeň zdála idylickou, Berlín, kam Zweig na čas odjel, byl velkoměstem světovým, neformálně mladým. A do tohoto centra proměn se vrátil ještě jednou, a to v éře meziválečné, pověstné kypící modernou i rozkladnou dekadencí. Pošramocený humanismus měl být přehlušen dosud nevídanými excesy.
Sílící sociální neklid byl prozatím přehlížen, prosperita podněcovala prožívání přítomnosti. Evropa plná nebezpečných spodních proudů byla vytěsněna zábavou. „Všechny hodnoty se změnily, a nejen v oblasti materiální… žádný zvyk, žádná morálka se nerespektovaly, Berlín se proměnil v Babylon světa. Bary, zábavní parky a kořalny rostly jako houby po dešti. Co jsme viděli v Rakousku, ukázalo se jen jako mírná a nesmělá předehra tohoto sabatu, neboť Němci to veškerou svou vehemencí a systematičností dovedli do perverze,“ komentuje dobu bystrý analytik Zweig, který byl svědkem a účastníkem „německé orgiastiky, jež vypukla s inflací.“
Zweig stále více psal a jeho knihy byly úspěšné. Po Jeremiášovi následoval první svazek Stavitelů světa, který mu otevřel cestu k úspěchu. Také jeho novely Amok a Dopis neznámé byly mezinárodně proslulé. A Hvězdné hodiny lidstva se četly ve školách. Následovala biografie Fouchého – po roce se jí prodalo jen v Německu na 50 tisíc výtisků. V tomtéž Německu, které jej za pár let mělo uvrhnout do klatby. Zweig se stal ve své „zlaté éře“ nejpřekládanějším autorem na světě.
Necelé desetiletí – čas mezi léty 1924 – 33, od konce německé inflace do uchopení moci Hitlerem, byly omamné. Zweig tvořil knihy živé a čtivé, tematicky a formou atraktivní. Bez zbytečného balastu se stávaly jakousi „profiltrovanou esencí“. Příběhy šly k věci a zaměřovaly se na podstatu. Zweig měl rád tempo i jako čtenář: „I u těch nejslavnějších mistrovských děl mě ruší četná suchopárnost a rozvláčná místa.“ Jako autor sám přicházel s moderním a nebývale civilním projevem, ve kterém plynule střídal osobní svědectví s reflexí doby.
Zweig na svých cestách po Evropě navštívil a popsal také Rusko – pronikl do „zakázané a uzavřené země… kde vše bylo přeorganizováno, a proto nic pořádně nefungovalo.“ A že tomuto „kouzelnému opojení“ nepropadl, bylo při jeho inteligenci jen otázkou času. (Zweigův veřejný kritický postoj k této bolševické zemi byl jistě také důvodem, proč kniha Svět včerejška mohla u nás vyjít až po roce 1989). Z Ruska si spisovatel odnesl přátelství s Maximem Gorkym a silný zážitek z návštěvy hrobu Tolstého. Stále naléhavěji však po návratu pociťoval „tajuplnou nevolnost a rozpolcenost… a nepochopitelnou moc nad svým životem.“ Atmosféra fašistických represí se blížila. Roku 1933 se stal Hitler kancléřem, následoval požár Říšského sněmu, pálení knih a pronásledování Židů. Spolu s Thomasem Mannem, Heinrichem Mannem, Werflem, Freudem, Einsteinem a mnohými dalšími byl vyloučen z veřejného života. Prohlídky, svévolné zatýkání, konfiskace majetku a vyhánění z domova či ze země byly stále častější.
Zweig po pobytu v Anglii (1934 – 40) a přednáškovém turné po Spojených státech, poznal na pozvání PEN klubu i Latinskou Ameriku, která na něj udělala silný dojem. Později se usadil se v Brazílii, avšak ani zde nenašel klid: „Není většího prokletí, jež nad námi vynesla technika, než to, že nám zabraňuje, byť na jediný okamžik, uniknout přítomnosti.“ Bytostný humanista nakonec ztratil veškeré iluze a v exilu, podobně jako Carl Einstein či Walter Benjamin, dobrovolně ukončil své čekání na lepší zítřky.
Zweig byl typickým Středoevropanem své doby, který nehledal svou identitu v národnostních státech, ale v mezinárodním kulturním společenství. A v něm měla vzkvétat i realizovat se vlastní a jedinečná individualita, tedy: Já a světoobčan. Avšak uskutečňování obecně lidského charakteru může vyvolat také pocit bezdomovectví, onu oslabující rozpolcenost. Člověk pak nenávratně ztrácí přirozený domov a objevuje domov duchovní, který je nepříznivě poznamenáván destabilizujícími okolními událostmi. A takovou zkušenost učinilo mnoho příslušníků židovského národa ve střední Evropě. Mahler, Husserl, Kafka, Werfel, Roth i Zweig a mnoho dalších. Milan Kundera ve svém známém eseji na toto téma označuje Židy za jediný integrující prvek středoevropské kultury a tvůrce její duchovní jednoty. Její násilné zničení znamenalo ztrátu. Svět včerejška podle Stefana Zweiga je strhujícím a dramatickým příběhem dějin 20. století, ke kterému bychom se měli vracet jako k pramenu naší přítomnosti a novodobé evropské historie.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku