V kroměřížském zámku se nachází rarita, kterou zdejší obrazárně závidí celý umělecký svět. Jedná se o Tizianův obraz nazvaný Apollo a Marsyas. Je působivý, také však zahalen tajemstvím svého příběhu i obsahu. Přesné okolnosti jeho vzniku nejsou známy, odborníci se ale shodují, že se jedná o dílo zralého umělce – možná jedno z posledních… podle některých názorů je dokonce nedokončené; podle jiných indicií je záměrně syrově podané – ostatně: na kameni v popředí je částečný autorův podpis. V mnohém zahalený je i samotný obsah malby. Není ani známo, zda byla vytvořena pro konkrétního objednavatele…
Současný „odkouzlený“ materiální svět s sebou nese četná nedorozumění, neznalá přehlížení a mělká vysvětlení. Dříve se uvažovalo i tvořilo vrstevnatě – tedy i v symbolech a podobenstvích, která odkazovala k jisté sumě znalostí či zkušeností. Tradiční povědomí historických epoch (z kterého vedly odbočky až k zasvěceným / tajným společenstvím) se vyznačovalo jistým věděním a tedy i viděním. Obraz tedy nejen cosi vyjevoval – vyprávěl příběhy známé, jindy zas jen obecně tušené, někdy dokonce v nejhlubších vrstvách skryté. Velká díla moudrých mistrů bývala tedy vrstevnatě vícevýznamová… To dosvědčuje i Tizianova dramatická kompozice z Kroměříže, která pochází ze série pláten s mytologickými náměty inspirované Ovidiovými básnivými Proměnami. Co o něm víme?
Italský či benátský malíř svůj proslulý obraz Apollo a Marsyas namaloval kolem roku 1673 ve svých devadesáti letech, tedy těsně před svou smrtí. Vytvářen byl velkými štětci, špachtlemi nebo dokonce vlastními prsty. V bohatých nánosech barvy a změti odstínů hnědé zachytil antické mýty, křesťanskou víru, existenciální úvahy o smyslu života i svůj pohled na svět a životní filozofii. O co se tedy jedná?
Dramatický až naturalistický výjev patrný na umělcově pozdní malbě je zabydlený různými postavami, jejichž výběr není jistě náhodný. Za nohy pověšený satyr Marsyas zakouší bolestivé umírání, neboť je za živa stahován z kůže, což je trest za jeho zpupnost, pýchu či opovážlivost vůči bohu Apollónovi (satyr vyzval boha slunce na hudební soutěž, kterou prohrál za byl byl potrestán). Vedle tohoto obecně známého příběhu je podle některých „alternativních“ badatelů v obraze však ukryto ještě další poselství.
Když se začteme do některých dostupných pramenů popisujících antické kulty, dozvíme se že Apollón coby sluneční bůh de facto osvobozuje přízemního (přírodního) satyra z „vězení hmotného světa“. To je v mystické rovině tohoto výjevu klíčové!
Tomuto symbolickému rituálu s tématem „iniciační smrti“ (branou k vyššímu poznání) je přítomen vlevo hrající Orfeus a napravo údajně sám Tizian: zde coby král Midas – vládce Frýgie. Jeho zjevně zamyšlená a nikoliv zděšená tvář skutečně vykazuje rysy slavného benátského malíře, který přihlíží Marsyově proměně, respektive kultu vysvobozující duši ze zajetí nevědomé hmoty. To připomíná celý platónismus s jeho transcendencí, ale i pozdější gnostické nauky, které stály vedle (a proti) ranému křesťanství.
V obrazu lze tedy sledovat 1) rovinu antického příběhu (hudebního souboje satyra s bohem) anebo 2) rovinu mystické transformace (dualismus těla a ducha) a 3) rovinou inspirace skutečnou historickou událostí.
Konečným popudem – jistou inspirací k malbě tohoto dramatického tématu mohla být událost ze srpna 1571. Tehdy byl benátský velitel državy na kyperské Famagustě zatčen dobyvačnými Osmany a stažen z kůže. Smrt Marcantonia Bragadina způsobila v Benátkách velké pobouření a Tizian tak mohl ozvěny události zjevit na kompozici odvozené od Giulia Romana (1499 – 1546), jeho kresebného náčrtu pro nyní poškozenou fresku v Mantově.
„Obraz má zajímavý příběh, část toho příběhu známe, část ne“, sdělil před časem v rozhlasovém rozhovoru kurátor expozice Zámecké obrazárny Arcibiskupského zámku v Kroměříži Miroslav Kindl a pokračuje. „Část, kterou známe, se píše od roku 1673, kdy se obraz dostal do sbírek olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejnu-Kastelkorna. A od té doby je ve sbírkách olomouckých biskupů a od roku 1777 arcibiskupů.“
Historie před rokem 1673 je poněkud komplikovanější. „Ten obraz byl rozmalovaný v 50. letech 16. století. Potom v Tizianově ateliéru ležel nedodělaný. A Tizian se k němu dostal až někdy v 70. letech a obraz domaloval. To je ovšem pouze domněnka historiků umění,“ vysvětluje kurátor.
Domněnky provázejí i další osud velkého obrazu putujícího z Itálie do Kroměříže… nejspíše v roce 1576, kdy Tizian zemřel v Benátkách, zůstal nějaký čas v zanechaných sbírkách a někdy na počátku 17. století se prý mohl dostat do majetku Thomase Howarda z Arundelu – tedy anglického lorda a významného sběratele.
„Po jeho smrti vede cesta obrazu do Amsterodamu a velice záhy do Utrechtu. Tam byl zřejmě prodán do sbírek kolínských obchodníků s uměním, kteří v roce 1667 nabídli svůj obrazový kabinet císaři Leopoldovi a převezli jej do Vídně. Císař kabinet nakonec nekoupil a tak se po dalších peripetiích na ně usmálo štěstí v osobě biskupa Karla z Lichtenštějna –Kastelkorna,“ popisuje Miroslav Kindl v rozhovoru pro zlínský rozhlas.
Plátno pak zůstalo na dlouho v Olomouci – na zámek v Kroměříži se přesunul na konci 18. století, kde je doposud, pokud není výjimečně zapůjčen na zahraniční výstavu Tizianovy tvorby. Vždyť se jedná o jedno z nejcennějších malířských děl na území. Dlouho byl pozapomenut, neboť se nacházel stranou od hlavních sbírek benátské malby. (Prvním historikem umění, který se obrazem podrobněji zabýval, se stal badatel Eugen Dostál roku 1924). V moderní době byl obraz vystaven v Praze poprvé roku 1965, v zahraničí v londýnské Královské akademii roku 1983 – a stal se senzací a natrvalo součástí Tizianova mimořádného odkazu.
-rd-
foto poskytlo Arcidiecézní muzeum a Muzeum umění Olomouc
Diskuze k tomuto článku