Slavný fotograf Václav Chochola (1923 – 2005) má nyní výstavu svých legendárních i méně známých snímků Salvadora Dalí. Jak toto neobvyklé fotografování probíhalo a co tomu předcházelo? Přečtěte si jedinečné osobní svědectví o průběhu a okolnostech pověstného pařížského setkání… Expozice Václava Chocholy je dnešním dnem otevřena v Muzeu fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci.
Václav Chochola : Jak jsem fotogarfoval Salvadora DALÍ
Bylo to v roce 1969 na podzim v Paříži, sezóna v proudu, program nabitý k utahání, aby se všechno stačilo, nastavované noci, spaní na etapy. Obden jsem fotografoval v kabaretu Alcazar v Latinské čtvrti a v Crazy Horse Saloonu na av. Georges V. Měl jsem volný vstup a to nebylo jen tak, o drahém vstupném nemluvě. V té době jsem nevěděl nebo si neuvědomoval, že Salvador Dalí v Paříži rok co rok pobývá. Kde a jak, to už vůbec ne. Až v Alcazaru jsem zaslechl, že zde bude gala večer na počest sedmdesátin
Duka Ellingtona za účasti umělců celé Paříže. Večer organizoval Spolek divadelních umělců Paris. Bylo tam astronomické vstupné, ale já jsem se tam dostal za vstupné promenoire. Byl to zážitek, protože prostředí Alcazaru je kabaret festivalového kalibru, tam, když udělají parodii na Marleine Dietrichovou, na horor Draculu nebo na cokoliv, tak je to ef ef. Nebo ty jejich španělští tanečníci a tanečnice! Obrovská drezůra, dřina, výsledek ohromující! Žádný Moulin Rouge, Folies Bergere, Casino de Paris, což se rovná komerční show, těžící z tradice zavedených pařížských podniků.
Tak v tomto Alcazaru to s Dalím na gala-večeru Duka Ellingtona začalo. Nic netuše, co mě čeká, věnoval jsem pozornost Duku Ellingtonovi a Maurice Chevalierovi, na Dukově klavíru obrovská lahev Champagne Perriere… a jdu si trochu odfrknout k šatně, kde byl můj „anděl strážný“ v podobě Češky, prodávající cigarety. Povídá: „Já vás sháním, kde jste? Teď tady byl Dalí asi s osmi lidma, támhle k tomu stolu šli, nějak se jim to tady nezdálo a většina i s Dalím odešli, ale možná tady někde ještě budou.“ Já se zblázním, Dalí tady a už je zase pryč! Tak ho hledám jako ztracený luisidor, ale nikde ani stopy. Jdu k tomu stolu, kde sedí pouze dvojice mladých krásných lidí, žena a muž exotického zevnějšku. S omluvou je oslovuji, neznají-li Dalího? Představujeme se, žena je Sofi Clairewein a říká, že Dalí je její přítel, ano, odešel s větší částí společnosti a ujišťuje mne, že není nic ztraceno, a dává mi Dalího pařížskou adresu do hotelu Meurice i svoji ve čtvrti Marais. Sofi je exotická kráska, kterou jsem z vděčnosti vyfotografoval s Dalím i s japonským vějířem, který mu přinesla darem při jednom ze čtyř fotografování, která jsem v app. No 8 v hotelu Meurice uskutečnil. Díky Sofi, za dva dny po večeru v Alcazaru, jsem zasedl s Dalím k prvnímu seznamovacímu rozhovoru a fotografování v jeho appartementu. Předcházel tomu dopis, který jsem napsal francouzsky Dalímu v hale hotelu, přiložil čtyři fotografie mého stylu a poslal mu je přes recepčního. Za pár minut se recepčního ptám, jak to dopadlo. Vytočí telefonní číslo a podává mi sluchátko, “Hallo? Sil vous plait, Mr. Dali?”, říkám. “Ce moi”, odpovídá sám Dalí. “Moc mě těší”, říkám a pokračuji: „To jsem já, co Vám poslal dopis a čtyři foto, je možné Vás teď navštívit?“ Dalí říká, že něco má, odkazuje mě na zítřek, já ho však ujišťuji, že to bude krátká návštěva, pět minut. A Dalí odpovídá: „tak tedy ano, přijďte, pane!“ V originále dalíovské francouzštiny to zní magicky: „Alors, monté meussieur!“
Tak to byl můj úplně první rozhovor s Dalím, a stoupal jsem do 1. patra apartma stylu Ludvíka XIV. No, bavili jsme se déle než pět minut a na závěr jsem udělal čtyři seznamovací fotografie. Příště jsem přinesl Dalímu fotky už hotové a mohu říci, k mému údivu, že byl nadšen a běhal s nimi po salónu apartmá z jednoho rohu do druhého a freneticky opakoval, že jsem bell fotograf- vyfotil jsem ho při tom. Vejce uvařené natvrdo nebyla jediná má rekvizita. Po pózování s mými fotografiemi se Dali chopil českého časopisu Ahoj na sobotu, který mi manželka poslala a kde byla publikovaná má reportáž z Paříže. Když mi došel film, nasadil jsem barevný diapozitivní film.
Jindy tam přišla další kráska Amanda, tehdy fotomodelka a manekýnka, ale později začátkem 80. let pop hvězda Amanda Lear! Dalí mi pak určoval, kdy mám přijít, kdy se u něho bude něco dít. Mimo žen ho navštěvovali galeristé, nakladatelé, jasnovidci, jeho sekretář pro Paříž Captain Moore, jeho ženu Galu jsem však v apartmá nikdy nezažil, jen jsem je spolu vyfotil na představení cvičených delfínů v Halles, dnes už zbořených. Salvador Dalí mi připadal permanentně v transu, všemu věnoval maximální pozornost, šokovat lidi bylo jeho zaměstnání a jak šokovat – to ho drželo neustále v jakémsi napětí. Hotelový pokoj změnil v ateliér a pracovnu, nechal si tam nanosit obrovskou kouli – Slunce s nakašírovaným povrchem zlatou barvou, dvoumetrové fotozvětšeniny modelů pro katedrálu Sagrada familia od Antonia Gaudího, o němž prohlašoval, že je nejfantastičtější architekt světa a díky Dalímu vyšly v Paříži velké monografie A. Gaudího. Samotné fotografování pak už nebyl problém, fotka s vejcem, s časopisem, s ohýbacím mečem atd. Důležité je se uvést a pak mít čas. Ale já tehdy 15. prosince 1969 musel v Paříži končit. Pět týdnů na to jsem byl v Praze po fotografování hrobu Jana Palacha zatčen a třicet dnů držen ve vazbě v Ruzyni. Do Paříže jsem se dostal až po dvaceti letech, ale se Salvadorem Dalím jsem se již nikdy nesetkal. A tak vzpomínám na velkého mága a surrealistického malíře dodnes a říkám si s ním jeho proslulé prohlášení: „Ať se mluví o Dalím, i kdyby se o něm mělo mluvit dobře.“
Z autentických výpovědí zapsala Blanka Chocholová
foto: Václav Chochola
Václav Chochola – Archiv B&M Chochola
Diskuze k tomuto článku