Dva odlišné světy, dva jedinečné vizuální dialekty, a přesto jeden hluboký, autentický dialog. Kabzan Gallery pořádá společnou výstavu Silvie Krivošíkové a Václava Stratila, která proměňuje galerijní prostor v jeden velký fiktivní rodinný portrét. Přijďte zažít setkání spřízněné posedlostí médiem závěsného obrazu, lidskou tváří i samotnou lidskou existencí. Obrazy, které vás nenechají jen tak projít, na vás budou mluvit skrze smích, křik i pláč.

Obrazy, které se dívají / Co se stane, když vedle sebe postavíte díla dvou umělců, jejichž skutečné lidské osudy se v běžném životě neprotínají? Jejich plátna v jednom prostoru najednou začnou mluvit spolu v autentickém dialogu, ale i křiku, smíchu i pláči. Výstavní prostor transformuje jejich tvorbu do jednoho velkého, fiktivního rodinného portrétu. Je to rodina spřízněná nikoliv krví, ale společným tématem posedlosti médiem závěsného obrazu, také lidskou tváří, portrétem, autoportrétem i vlastní existencí.

Krivošiková a Stratil se v tomto hluboce osobním tématu nepotkávají na rovině formálního stylu. Každý z nich mluví jiným vizuálním dialektem. Spojuje je však něco mnohem podstatnějšího rovina čisté emoce a bytostné vědomí, že popisný akademický realismus nedokáže zachytit vnitřní pravdu. Oba autoři se vědomě obracejí k výrazné stylizaci a k určité postkubistické, syrové formě výtvarné výpovědi.

Tato výstava obrací tradiční, pasivní roli diváka vzhůru nohama. Portrét zde není objektem, který si bezpečně prohlížíme. Je to nejen zrcadlo, ale také okno, ze kterého se obrazy aktivně dívají na nás. Vstoupit do expozice znamená být spatřen. Tváře na stěnách vás nenechají jen tak projít. Pozorují vás, fixují si vás pohledem a bojují o vaši pozornost. Každý z autorů však do tohoto boje o lidský pohled tasí úplně jiné zbraně. Václav Stratil útočí bezprostřední, čistou radostí z tvorby, humorem, punkovou estetikou a programovou nestylovostí. Jeho autoportréty jsou osvobozující, provokativní hrou na identitu, která rozesmívá i zneklidňuje. Silvia Krivošiková naopak diváka vtahuje tichým, hlubokým smutkem. Je to melancholie na konci dějin, které se nestarají o obyčejného člověka. Její figury v sobě nesou tíhu všednosti i věcí, které vás v životě sice neměly nikdy potkat, ale přesto se staly.

Zatímco meziválečná dvojice Toyen a Jindřich Štyrský definovala český surrealismus skrze snovou fantazii, vnitřní světy a boření tradičních genderových rolí, současné tvůrčí spojenectví Silvie Krivošikové a Václava Stratila přenáší tento umělecký oxymorón přímo do názvu své nové společné výstavy „Pomalu, ale rychle“. Obě tyto dvojice, ač oddělené celým stoletím, staví na jiskření mezi dvěma silnými individualitami, které k sobě na první pohled vůbec nepatří. Právě z této absolutní nesourodosti a napětí mezi autory však vyvěrá naprosto jedinečné spojení, kdy se odlišné světy netříští, ale navzájem se provokují a doplňují. Rozdíl je jen v tom, že zatímco první historický pár hledal skryté pravdy v hlubinách lidského podvědomí, Krivošiková se Stratilem dekonstruují samotnou identitu umělce a ukazují, že i v naprostém protikladu lze najít dokonalou tvůrčí harmonii.

Portréty a autoportréty S. K. a V. S. by se daly označit za jakýsi artificialistický portrét, chápaný jako termín přímo odkazující k české avantgardě (Štyrský a Toyen). Znamená to, že malíř nemaluje realitu, ale „básnické“ vnitřní vize a sny, ovšem s vědomím toho, že naše dnešní sny jsou už infikovány digitálním světem. Líbí se mi tento československý odkaz z historie umění, přesně sto let starý, a to nejen proto, že naše dvojice je československá, ale také kvůli aktuálnosti slova artificialistický / AI. Toyen a Štyrský byli v tomto ohledu opravdu vizionáři.

Čas se v Kabzan Gallery začne chovat zvláštně. Procházíme jí pomalu, ale rychle, protože tíha a naléhavost pohledů z obrazů nás nutí zastavit se a přemýšlet. Zároveň se však s oběma autory propojujeme bleskově rychle v jediném záblesku intuice, kdy v cizí, deformované či maskované tváři na stěně poznáváme kus svého vlastního já.

Vilém Kabzan, kurátor

Silvia Krivošiková (nar. 1976) je slovenská malířka dlouhodobě působící v mezinárodním kontextu. Její tvorba je charakteristická svébytným dialogem s modernistickým odkazem, postkubistickým tvaroslovím a geometrickou abstrakcí. Lidskou figuru a tvář rozkládá na elementární formy a plochy. V jejích dílech se mísí racionální kompozice s hlubokou, často melancholickou emocionální výpovědí o lidské existenci a osamění.

Václav Stratil (nar. 1950) je jedna z nejvýraznějších, nejvlivnějších a nejvíce nekompromisních osobností české konceptuální a intermediální scény. Dlouhá léta vedl ateliér Intermédia na FaVU VUT v Brně. Stratil je legendárním badatelem na poli portrétu, autoportrétu a identity. Používá kresbu, malbu, fotografii i radikální performance. Sám sebe stylizuje do stovek různých rolí, čímž neustále zpochybňuje hranice autorství, vkusu a uměleckého stylu.

Výstava: Pomalu, ale rychle,Silvia Krivošiková, Václav Stratil, kurátor: Vilém Kabzan, Kabzan Gallery, Praha, do 25. ledna 2027

foto: Kabzan Gallery