„Neexistuje nouzový východ,“ prohlásil před více než deseti lety při návštěvě jednoho ateliéru belgický umělec Philippe Vandenberg. Pro umělce, který maluje to, co namalovat či vyjádřit ani nelze, je umělecký proces zčásti veden vůlí samotného malování. Podle Vandenberga by se umělec (i obraz) měli do daného projektu ponořit nejvíce, jak to jen jde. A v duchu takovéto naprosté oddanosti a odevzdání neexistuje žádná alternativní trasa, úniková cesta ani nouzový východ.
Pro tak opravdového malíře, jako je Vladimír Véla představují transformace a transformativní proces – jakož i dokonalost a podprahové zážitky – meta-témata, která propojují celou jeho úctyhodnou tvorbu. Stejně jako umění Vandenbergovo i Vélova abstraktní a semi-abstraktní díla nedovolují snadnou kategorizaci. Právě v tom spočívá cenná hodnota proměnlivosti a sebekritiky, která umožňuje vzdorovat marastu stagnace a nástrahám repetice.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku