„Zručný malíř se smyslem pro barvu a světlo…“, tak je v médiích stručně charakterizován Jeane Delville (1867 – 1953), belgický umělec, jehož dílo jsme měli možnost vidět před časem i v Galerii hl. m. Prahy. Tento kreslíř, malíř, esejista, básník a ilustrátor symbolického proudu tvorbou kulminoval na přelomu 19. a 20. století. Výše zmíněná charakteristika mimořádně všestranné, ale dočasně zapadlé osobnosti je nutně zjednodušená a obrací divákovu pozornost spíše k formálním a efektním aspektům. Ty jsou však zpředmětňujícím nositelem hlubších a mnohdy pro nás zakódovaných poselství či vizí aniž bychom v tomto díle pociťovali přílišnou literárnost.
Epocha fin-de-siécle byla přelomová v mnoha ohledech, které se týkaly širších společenských souvislostí a nových hodnotových kritérií. Atmosféra byla připravena k neodvratnému odklonu od racionálního poznávání směrem k duchovnímu prožívání – tedy od zastydlého kolektivně církevního dogmatu k podobám spíše individuálního mysticismu respektive různého esoterismu. Učiněn tak byl rozhodný krok zásadní a odvážnější více než by se dnes mohlo zdát. Vždyť ještě Jean-Paul Sartre, Anatole France, André Gide a Maurice Maeterlinck, kteří všichni obdrželi dříve či později Nobelovu cenu a zároveň se (snad právě proto?) dostali na nechvalně známý Index Librorum Prohibitorum – tedy na Vatikánem vydaný seznam zakázaných autorů, který platil až do roku 1966.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku