„Pro mě ilustrovat tuto knihu byla obrovská výzva, nejen proto, že k Rilkemu chovám obrovskou úctu, ale pro bohatou obrazovost textu. Tím, že tato kniha patří mezi 100 nejdůležitějších knih 20.století, tak jsem mu to nechtěla zkazit,“ říká Erika Bornová v rozhovoru pro Art Revue. Povídali jsme si o velkém básníku i jeho jedinečné, respektive jediné románové knize, která v těchto dnes u nás vyšla v nové podobě. Rainer Maria Rilke (1875 – 1926) byl pražským rodákem a jedním z nejvýznamnějších německy píšících básníků, symbolistních myslitelů, jehož život i tvorba se staly legendou, svébytným světem spirituality a hledáním smyslu života… Někdy bývá řazen k autorům tzv. Pražského kruhu.; ovlivnil zejména zdejší autory Jung-Prag – pražské německé literatury. V širším kontextu je světovým solitérem, který zapůsobil také na výtvarné umělce. Když se Rilke na čas usadil v Mnichově, stal se mu sousedem a spřízněncem dokonce Paul Klee, i když jejich cesty se v mnohém rozcházely. Z umělců nejvíce obdivoval „eruptivního“ Augusta Rodina a „mlčícího“ Paul Cézanna, o kterých napsal také zajímavé studie. Rilke je postavou věčně přitažlivou a inspirující. Nyní mu v českém překladu vychází Zápisky Malta Lauridse Brigga – „skutečná evropská kniha, pro níž neexistují hranice mezi státy.“ V ní jsou obsaženy také nové ilustrace malířky a sochařky Eriky Bornové, která se Rilkem a jeho dobou s láskou zabývá.
Zápisky Malta Lauridse Brigga jsou jednou velkou poetickou nádherou, která je vystavěna na estetice smyslů. Události a okamžiky jsou prožívány jako vizuální, akustické, hmatové a čichové vjemy.
Na Rainera Mariu Rilkeho (1875-1926) mají různí lidé různé názory. Thomas Mann si myslel, že je “rakouský snob”, jehož “rozsáhlá afektovanost” je nestravitelná. Robert Musil ho naopak označil za nejvýznamnějšího německy mluvícího básníka od středověku, velkého modernistu a prozaika. Obecně se soudí, že Rilke je jedním z nejvlivnějších modernistických autorů 20. století, ke kterému se trpěliví čtenáři s láskou a obdivem vracejí.
ROZHOVOR s Erikou Bornovou pro Art Revue:
Čtěte také
//Rilke vedl pozoruhodný život a je tedy překvapivé, že u nás dosud nevyšla jeho věcná autobiografie, což by možná pomohlo hlouběji chápat je tvorbu. Navíc je to pražský rodák… Čím si tu absenci vysvětluješ?
Máš pravdu, protože pořádný životopis Rilkeho nevyšel. Já jsem čerpala z knihy, kterou vydal v roce 1990 Československý spisovatel s názvem Rainer Maria Rilke …A na ochozech smrt jsi viděl stát s ilustracemi Stanislava Kolíbala. Tam je výběr z díla a krátký životopis. Pak vyšla kniha, kterou napsala jeho osudová přítelkyně Lou Andreas Salomé a ta nese název Rainer Maria Rilke. V této knize se také věnuje jeho jedinému románu Zápisky Malta Lauridse Brigga.
Překvapuje mě, že dosud pořádně nikdo u nás jeho životopis nezpracoval a ani žádný dokumentární film u nás nevznikl.
//Jeho poezie je poměrně náročná až neprostupná, plná odkazů a obrazů… přesto je nám čímsi blízká ani nepůsobí zastarale… Čím nás Rilke stále přitahuje?
Rilkeho poezie mě velmi přitahuje jeho vnímáním věcí kolem nás, jeho pocitech a hloubce vyjádření. Je nesmírně obrazová. Mám při čtení některých básní stejný pocit příjemného mrazení, stejně jako u hudby. Asi nejvíc mi je blízká jeho Kniha hodinek. Kdy jsem si název básně vypůjčila pro svou výstavu v GHMP, a to Šílenství je stráž noci.
//Myslím, že evokuje v nás také jakýsi archetyp poutníka, možná až „Odyssea“ hledajícího cestu domů… Rilke ale nebyl udatným bojovníkem, ale spíše křehkým člověkem až hypochonderm. Nebo se mýlím?
Když jsem se Rilkem zabývala, kladla jsem si stejné otázky jako Ty. Kdo to vlastně byl a proč tak přitahoval tolik žen… Nebyl určitě moc pohledný, ale místo křehký spíše přecitlivělý, a to asi hlavně sám k sobě. Vše asi ovlivnilo jeho dětství. On se narodil po smrti své sestry a jeho matka ho až do pěti let oblékala do dívčích šatů a nazývala ho jménem René. To bylo jméno sestry. No a po letech strávených v dívčích šatičkách ho otec přihlašuje na vojenskou reálku. To musel být strašný šok. Domnívám se, že právě tyto dvě životní cesty mají na svědomí jeho senzitivitu, nestálost, jeho putování z místa na místo a závislost na starších ženách. Pro zajímavost si až ve dvaceti letech změnil jméno René na Rainer.
Ženy na něm prý obdivovaly jeho jemnost, inteligenci, rozhled a v neposlední řadě i andělský pohled. Musel v nich vzbuzovat dojem, že potřebuje jejich pomoc k tomu, aby mohl psát své básně. Asi to nebyla náhoda, že většina z nich byla šlechtického původu se značným majetkem a rády mu poskytovaly zázemí a on jim vytvářel dojem, že jsou pro něj výjimečné.
//Na ženách byl tedy závislý, byť nestálý… jak to s nimi měl? Pohledný moc nebyl, čím tedy přitahoval?
Jedinou ženu, kterou pojal za právoplatnou manželku a zplodil s ní dítě, byla sochařka Clara Westhoff. Seznámil se s ní, když odjel jako mladý teoretik do umělecké kolonie do vesnice Worpswede u Brém. Po roce však mladé manžele přestal bavit venkov a Rilkeho i manželství. Sice společně odjíždějí do Paříže, kde Clara studuje u Rodina a Rilke u něj začíná pracovat jako sekretář, ale on už se začíná zajímat o jiné ženy. Jejich společná dcera končí u jejích rodičů. Pobyt v Paříži byl pro Rilkeho spíše negativním zážitkem, z kterého se pak vypisuje právě v Zápiskách.
U Rodina se seznamuje s další osudovou ženou Sidonií Nádhernou, která i pro mě byla velkou inspirací, když jsem malovala cyklus českých mecenášů z minulého století.
Ona mu na svém zámku vytvořila klidné zázemí, ale on jí na oplátku rozmluvil její sňatek s Karlem Krausem, na kterého velmi žárlil a nechtěl se s ním dělit o její přízeň.
//Působil étericky, pohled měl až andělský, duší zřejmě ušlechtilou… přesto: v roce 1901 se žení, narodí se dcera Ruth a hned následujícího roku tento „citově“ založený muž rodinu pouští… Jak to jde dohromady? Lou Andreas Salomé byla stále ta nejdůležitější?
Ano, jeho největší přítelkyní a osudovou ženou, se kterou se přátelil až do své smrti, byla Lou Andreas Salomé. Sice nebyla šlechtična, byla o patnáct let starší než on, ale stala se jeho milenkou, múzou i učitelkou. Tato velmi krásná žena bývala přítelkyně filozofa Nietzscheho, později byla žačkou Freuda. Díky ní cestoval po Rusku a poznal ruskou literaturu, především propadl Tolstému. Myslím, že na něj ze všech žen měla největší vliv.
//Byl asi také samotářem, tvůrcem solitérem – zároveň vyhledával společnost, stýkal se s umělci, následně přijal místo tajemníka u sochaře Augusta Rodina, s kterým se však v roce 1902 dramaticky rozešel, respektive byl z nejasných důvodů okamžitě vyhozen. Byl tak rozporuplný či zmatený, jak se navenek zdá? Potřeboval stále autority nebo ženy – ochránkyně, respektive podporovatelky?
Vypadá to, že tomu tak bylo. Další šlechtičnou, která podlehla jeho kouzlu byla Marie Thurn -Taxis: její kniha vzpomínek je plná obdivu a štěstí z toho, že ho potkala. Ona mu byla asi největší mecenáškou, podporovatelkou a zároveň poskytovatelkou svých nemovitostí. Rilke asi nejvíce času pobýval na již neexistujícím zámku Duino v Itálii, kde psal Elegie a pak na zámku Loučeň v Čechách a v neposlední řadě v paláci v Benátkách. Stejně nikde nevydržel příliš dlouho a vlastně ani s nikým.
//Vypadá to, že pro něj byla tvorba a život to samé… možná se do toho až stylizoval, byl to takový pozdní romantik… Ty jsi ilustrovala jeho jediný román – jak ten spis vnímáš?
Kniha Zápisky Malta Lauridse Brigga je prvním a zároveň posledním románem s autobiografickými prvky. Z mého pohledu je nadčasová. Řeší v ní pocity, které řeší většina mladých lidí jako je láska, smysl života, existenci Boha, úzkosti a především smrt.
Pro mě ilustrovat tuto knihu byla obrovská výzva, nejen proto, že k Rilkemu chovám obrovskou úctu, ale pro bohatou obrazovost textu. Tím, že tato kniha patří mezi 100 nejdůležitějších knih 20.století, tak jsem mu to nechtěla zkazit.
Ilustrací jsem udělala mnohem víc a pak jsme s panem nakladatelem vybírali. Knihu jsem přečetla pětkrát po sobě a udělala jsem si mnoho poznámek, nejdříve jsem je chtěla udělat více abstraktnější, ale vzhledem k popisované realitě jsem to pak posunula dál k reálnosti. Vybrala jsem černý papír, na který jsem malovala akrylem a dokreslovala detaily olejovým pastelem.
Rilke se v dopise L. A. Salomé přiznává, že tohle je asi jeho poslední dílo v životě. Naštěstí pro nás pak psal dál, ale už nikdy román.
// Jeho tvorba byla poměrně záhy přerušena, zemřel na leukemii ve věku 51 let. Jak by asi vypadalo jeho budoucí psaní?
Netuším, jak by se Rilke vyvíjel dál, ale protože to byl člověk, který se o vše zajímal určitě je škoda, že umřel takhle brzy.
-rw-
O knize
Zápisky Malta Lauridse Brigga, jediný román velikého básníka patří k nejvlivnějším a nejtrvalejším světovým beletristickým dílům.
Rilkova próza je estetikou smyslů – události a okamžiky jsou prožívány jako smyslové vjemy, jež probouzejí hluboko uložené zážitky a dávají vzniknout myšlenkám. Jde o zvláštní směsici poetičnosti a prozaičnosti, jež působí snovým dojmem a kontrastními nezapomenutelnými scénami, podávanými konkrétně výstižným, jindy zas intenzivně lyrickým líčením. Zasahuje nečekanými zvraty a tu méně znatelnou, jindy zas nápadnější přítomností nadpřirozena v pozadí.
Rilkův jazyk je v pravém smyslu krásný, totéž lze říct o českém překladu, jenž dokonale zprostředkovává znepokojivou krásu originálu, tlumočí do češtiny nejenom význam, ale i perleťový odlesk určitých pasáží, soumračné vyzařování Rilkových slov, a především melodii: teskný valčíkový rytmus vět, někdy zaznívající slabě jako z dálky, jindy zvučící v drásavých akordech.
Maltova křehká, možná zhýčkaná duše často myslí na smrt a na duchy své aristokratické rodiny. Pomyšlení na vlastní útrapy se zbavuje díky soucitu se zavrženými a trpícími, jimž pomáhá, a tak se váhy postupně přechylují od smrti ve prospěch života.
Rilke je evropský básník z Prahy a jeho Zápisky jsou skutečnou evropskou knihou, pro niž neexistují hranice mezi státy. Osiřelý Malte pochází z dánské šlechtické rodiny, žije v Paříži téměř bez peněz a do jeho příběhu vstupují události z ruského kulturního okruhu. Duch hlavního dějiště – Paříže podněcuje autorova génia a je hlavní kulisou Maltova příběhu.
Po Rilkově smrti vznikl mýtus, že zemřel, když na své zahradě nastříhal růže, kterými chtěl ohromit krásnou ženu. Píchl se do ruky o trn, rána se zanítila a on nakonec následkům zranění podlehl. Historka není pravdivá, ale ukazuje, že v očích čtenářů stejně jako Malte i jeho stvořitel žil a zemřel jako básník: s poetickým pochopením světa a s tvůrčí nepoddajností.
Učím se vidět.
Nevím, čím to je,
vše do mne vstupuje hlouběji
a nezůstává na místě,
kde to jinak končívalo.
Mám nitro, o němž jsem nevěděl.
Právě tam nyní všechno vstupuje.
A já nevím, co se tam děje.
(R. M. Rilke)
foto: Leda a archiv
Diskuze k tomuto článku