Bývají malíři, kteří se věnují svým nalezeným tématům průběžně a opakovaně. Vrací se k nim v plynoucím čase, se změnami okolností i vnitřního pod/vědomého nutkání. Téma pak zpracovávají v různých variacích – s přednesem souvisejícím s uměleckým nastavením. Pro Petra Pavlíka je takovým motivem postava Poutnice obývající a procházející stylizovanou krajinu. Však tituly jeho velkých výstav jsou výmluvné: Poutnice v labyrintu, Poutnice v nesnázích a Poutnice se vrací domů…
Malíř se tohoto tematického úkolu chápe i po mnoha letech – i v současné době – ve věku blížící se osmdesátky. Jedná se o proces intuitivní, poetický, někdy tísnivý, a také intelektuální. Zpravidla kráčející Poutnice je vlastně jedinou bytostí – konkrétně postavou rozeznatelnou jen v siluetě. Tato bytost se nachází v jinak spíše na první pohled nejasných krajinných scenériích s proměnlivými zákoutími a horizonty. (Výjimkou je snad občas se vyskytující zárodečná či dětská bytost).
Sledovaný fenomén je patrný i na současné retrospektivní výstavě – rozsáhlé přehlídce obrazů a plastik či novějších tisků. Jedná se o vzácný příklad neutuchající tvorby prostoupené stálými otázkami i novými pohledy. V souhrnu hledíme na tvorbu plnou vnitřní fantazie i mement reflektujících stav dnešního světa.
Pavlík je distingovaným člověkem s decentním humorem, autorem přemýšlivým a jednajícím bez dogmat, což se projevuje v jeho malbě, soše, a také v psaném projevu (uváděným pod pseudonymem Pavel Petřík).
Poutnice jako svědek i hybatel výjevů odráží životní cestu v jejich proměnách i stálých hodnotách, také však „náhodách“. Sám autor k tomuto tématu při zahájení výstavy uvedl: „Poutnice se mi dostala do obrazu, aniž bych chtěl. Najednou jsem ji viděl, a říkal jsem si, co tu dělá? Později jsem si uvědomil, jak jsem k Poutnici přišel. Je to moje maminka, která se stala hlavní postavou.“
Petr Pavlík (1945) – malíř, sochař, kreslíř, glosátor a pedagog – naposledy vystavoval v Praze roku 2011 ve Veletržním paláci (Poutnice v labyrintu); nyní se jeho velká retrospektiva v řadě historických sálů rozrostla o práce z dalších dvaceti let (na které je zde kladen důraz). Připomeňme, že od poloviny devadesátých let probíhala několik roků umělcova krize, kdy zcela zanechal malování, ke kterému se již – dle svých prohlášení – neplánoval vrátit.
Proslavená Poutnice se v Pavlíkově tvorbě objevila poprvé v roce 1983 a doplnila tak přírodní útvary krajin spíše mentálních než reálných. Iniciační krok s touto postavou dodal tvorbě rovinu pozorování, dialogu a vyprávění. Nakonec spíše symbolická postava v sobě mísí vzpomínky na milovanou osobu a jistý stále platný archetyp dobra, cesty, hledání, ale i základní jistoty. Podoba ženy – poutnice tak zůstává bez bližších individuálních znaků a rysů, jen její ženskost je zřejmá.
Tak jak se opakuje postava Poutnice, opakuje se v Pavlíkově činění stále oblíbenější „reinterpretace“ vlastních maleb. Své starší či předešlé obrazy fotí, digitálně tiskne na plátna a dodatečně „živě“ dotváří. Můžeme tak mluvit o vrstvení formálním i obsahovém, ve světě umění procesu celkem unikátním. Patrná existenciální tíseň („ s naší civilizací to jde z kopce“), což se odráží v jisté (typické) kompoziční roztříštěnosti, plovoucích fragmentech a nejednoznačnosti, respektive neuchopitelnosti. Pavlíkem nahlížená a prožívaná „tekutá doba“ má jistě své filozofické či sociální protějšky – paralelu například v knize Tekutá modernita od Zygmunda Bauma. A pokud je Poutnice také v jisté rovině malířovým alter egem, mohli bychom připomenout slavný spis Tisíc tváří hrdiny od Josepha Campbella; archetypálněji pak Velká matka Ericha Neumanna.
Sledovaná Pavlíkova tvorba (související v poměrně dlouhé etapě s generačním Volným sdružením 12/15 Pozdě, ale přece) je však příznačná rovněž svým humorem, expresivní nadsázkou i pozorovatelským odstupem, vždy však s pociťovanou osobní účastí, tedy autenticitou typickou pro jeho okruh. Poutnice vychází v současné době z „labyrintu“ a „nesnází“ – nechybí ji stále „dětský pohled“, nadále se vyrovnává s „pravoúhlým světem“ – kráčí však po cestě světem k domovu, v kterém se zabydluje. Je to oblouk procházející různými fázemi civilizace (od pradávné k současné), je to ale také cesta vlastního vědomí – poznání, na kterém dle titulu jednoho z vystavených obrazů vidíme či tušíme „Nový začátek“. Tedy přeci jen: věčné návraty..
Výstava: Petr Pavlík – Poutnice se vrací domů, kurátor Jiří Machalický, Muzeum hl. m. Prahy, Clam-Gallasův palác, do 11. května 2025
Radan Wagner
foto: autor
Diskuze k tomuto článku