Ojedinělá společná výstava dvou osobností české výtvarné scény v pražské galerii.
Vladimír Skrepl a Václav Stratil jsou často považováni za jakési brethern umělce. Sdílená živočišnost jejich malířských prezentací, posedlost a afektivní výbušnost vedly několik aktérů české umělecké scény k přesvědčení, že oba malíři by měli mít společnou výstavu. Přestože se oba umělci znají a intenzivně vnímají po celá desetiletí, k takové výstavě nikdy nedošlo. Teprve nyní se setkávají na konverzační prezentaci, když je prvnímu 66 let a druhému dokonce o pět let více.
Výsledek samozřejmě překračuje (samozřejmě!) a zaostává za (jak?) očekáváními. Jinými slovy, překračuje je právě proto, že také zaostává. Když si Skrepl a Stratil představili „povinnou“ a jaksi předvídatelnou výstavu, automaticky se vydali opačným směrem. Zčásti se záměrně vzdalovali od „představy“ o tom, jak by výstava měla vypadat, a zčásti se k sobě přibližovali na opačných koncích křivky, takže jejich umělecký dialog zůstal neformální a pokud možno intimní. Věrni sami sobě jak individuálně, tak ve společném sklonu.
Výstava se vyznačuje tlumenou atmosférou neobvyklou pro umělce, kinetickou energií hyeny a lišky bublající na povrch, spíše než explodující v silovém pohybu. Zdá se, že soubor největších obrazů nepatří Skreplovi. Barvy připomínají náhodně vytvořené tlusté kůže pláten. Jejich povrchy nacházejí své protějšky ve Stratilových autoportrétech tužkou. Ty se narodily během posledních dvou let a věnovaly velkou pozornost jeho vlastní tváři lemované věkem. Jsou definovány hledáním svého obrazu prostřednictvím aktu kresby, deformací vyplývajících ze skutečnosti, že se díval v kapesním zrcadle, a jindy ze stylizace, která umožňuje Stratilovi používat mírný, sebereflexní humor. A pak jsou tu ty objekty… jako dvě zčernalá těla, dalo by se to říci, aniž by se příliš zkazilo.
Skrepl a Stratil jsou dvě renomované osobnosti české výtvarné scény. Jejich dialog je však skromný, intimní, neliterární, překračuje téma a téma, děje se mezi reprezentací a materializací, obrazem a materiálem. Přesto, pokud se přesto pokusíme o slovní paralelu: Stát před branami pekla neznamená, že už tam jsme. Je prostě v dohledu a jeho pece nám trochu pálí tváře.
Jiří Ptáček
Galerie Karpuchina (Rybná 22, Praha: Vladimír Skrepl a Václav Stratil – Ante portam inferam, do 20. února 2022
Foto: Galerie Karpuchina, archiv – Martin Fryč
Diskuze k tomuto článku