Arthur Cravan byl osobností pohybující se na poli umělecké avantgardy v průběhu prvních dvou desetiletí 20. století. Není tak proslulý jako jeho druzi Picabia, Breton či Duchamp, avšak ve své době se stal podnětnou a pozoruhodnou „neřízenou střelou“. Dnešní kulturní povědomí Cravana, když už, spojuje si s jeho bohémským životem a tajuplně tragickým koncem. Nedávno vyšla v nakladatelství Academia kniha, která konečně v českém překladu přináší soubor jeho básní, článků a dopisů. A také je v této ediční řadě Europa snad výjimečně přiložen fotografický doprovod.
Arthur Cravan (1887 – 1918) byl básník, umělecký kritik, vydavatel vlastní revue, ale také vrcholový boxer, excentrik, nihilista a vyznavač radikálního způsobu žití. Během své krátké existence stačil řádně rozčeřit již tak neklidné vody nastupující avantgardy. Jeho útočné, avšak mnohdy trefné články vyvolávaly veřejné přestřelky i soudní pře. Život se tomuto synovci Oscara Wilda stal neodkladnou výzvou a skutečným tvůrčím činěním mnohdy na hraně daleko za navyklými konvencemi.
Dosud jsme se jen mohli dozvídat o Cravanově působení – předběžně dadaistickém či surrealistickém – z odborných celostních úvah či z kusých vzpomínek jeho současníků a přátel. Kritická Cravanova pojednání jsou dnes „zakonzervována“ v jeho nečetných, avšak unikátních šesti číslech jeho revue Maintenant, která vydával v letech 1912 – 15. Jako jediný přispěvatel se stal i sám sobě kolportérem s plně naloženým dětským kočárkem: „Letos byla kritika básníků knokautována. Jistý boxer prodával svůj článek jako skutečnou kritiku před vstupem do Salonu. A bez jakéhokoli balamutění popravil průměrné malíře. Jeho čin vypadá v době zbabělosti odvážně. Většina čtenářů mu sice vyčítá jeho neomalenost, avšak jasnozřivé osoby nejsou nikterak šokovány nelíčenou brutalitou tohoto skvělého kritika,“ uvádí G. Thiesson na stránkách pařížského tisku.
Také Cravanova poezie (1908 – 17) se zdá být dodnes svěží – zbavena totiž nánosu sentimentality či naopak zbytečných dobových proklamací; je osobní a nesena vlastní byť skeptickou zkušeností. „Jak růže planoucí/ když přijde září chladné/ ucítíte i vy, že vaše maso chřadne/ nic víc z vás nezbude než ořezaný peň,/ jenž teprve na jaře zas bude ošacen./ Chcete snad milovat? Kde je však ona víla,/ jež by vám něžný cit svou láskou oplatila,/ kratší a rychlejší je vůbec netoužit,/ tak srdcím ztrýzněným lze nejlíp posloužit./ (Citováno z Cravanovy básně Slova v překladu Jiřího Pelána).
Cravanovi bylo tedy souzeno mít schopnost (nutnost) v sobě svářit mimořádnou citlivost s pohledem zbaveným iluzí. A to je jistě (sebe)vražedná kombinace! „Něha a zármutek přichází o poledních/ a z jejich úbočí, bledých a velmi všedních/ bez konce hovoří k duši, jež ve spánku/ naslouchá. Záclona se zvedá ve vánku/ a den, než dokoná, shazuje svoje listí/ a ve své zralosti beze vší nenávisti/ žaluje nádobě, jež v rusém zápachu/ klesá hloub a hloub a bortí ohradu/. Takto končí ona Cravanova manifestační báseň.
Na první pohled se zdálo, že je na životní „boj zblízka“ tento básník dobře vybaven svou inteligencí, rozhledem a zvláště pak konstitucí respektive kondicí. André Salmon již roku 1913 nadšeně zvolal: „ Byla to brutální záležitost ta jeho přednáška, není to druhý génius á la Alfred Jarry?“ Cravan, usazen v Paříži od roku 1909 vstupuje do společnosti zdejších bohémů. A zde také začíná jeho vzrušující legenda. „Objevil se v La Rotonde, mimořádně plecitý i opovážlivý, ochotně urážející muž, krásný jako Modigliani, ale v očích měl cosi řídkého a nejistého, co zneklidňovalo. Vydával se za básníka a boxera…“, vzpomíná J. P: Crespelle. Obrovská postava zvaná přáteli „Kolosos“ se stala záhy přitažlivým aktérem excentrických sešlostí – zvláště pak pravidelně u přítele a dnes slavného malíře van Dongena na jeho pověstných „maškarních večírcích“.
Cravan při svém představování neblafoval, ani nepřeháněl. Básníkem a kritikem byl stále více čteným a vyhledávaným a boxerem nebyl ledajakým. Roku 1910 byl dokonce vyhlášen francouzským mistrem v polotěžké váze a připravoval se na souboj se samotným mistrem světa Jackem Johnsonem. Také jeho literární projevy strhávaly na sebe pozornost zvláště na stránkách jeho revue Maintenant. Utkával se nejen v ringu, ale i prostřednictvím literárních polemik, což mu vynášelo nemalé problémy. Po „urážkách“ malíře Roberta Delaunyae dokonce vyfasoval osm dní „na tvrdo“, avšak po odvolání byl zproštěn viny. Jeho bytostné zásady to však nenarušilo. „AŤ je známo jednou provždy: nechci se nechat zcivilizovat,“ prohlašoval tento dadaista dávno před tím, než bylo toto slovo Tzarou pro umění vy-nelezeno. Cravnovo tažení – boj básníka a boxera – Francouze s anglickým pasem – však bylo blížící se První světovou válkou fatálně ohroženo.
Slavný boxerský duel Cravan – Johnson se tedy musel odehrát 23. dubna 1916 v Barceloně. Dlouho netrénující básník a „mistr Evropy“ podlehl v šestém kole k. o. A tak se také rozplynula Cravanova naděje na tučnou finanční odměnu, kterou neustále strádající borec tak potřeboval. Před válečným konfliktem prchá a naloďuje za oceán směr New York. Setkává se pět s Picabiou a Duchampem, nově se Steglitzem a dalšími aktivními protagonisty postupující mezinárodní avantgardy. Ihned se zapojuje do příprav výstavy „nezávislých“, na které pak prosloví přednášku na téma „Nezávislí umělci Francie a Ameriky“. A opět svou nekompromisností strhává na sebe pozornost. Již následujícího dne vychází v The Sun vzrušná reakce s podtitulem „Arthur Cravan, básník a pěstní zápasník, šokuje i zvířenu v Greenwich Village.
Cravanovy umělecké kritiky byly cílené i zábavné. Již v Paříži například reagoval na spor kole Salonu následovně: Pane, /vzhledem k tomu, že mám v sobě jen velice málo ješitnosti, prohlašuji, že na rozdíl od toho, co mohlo zanechat takový dojem v mém článku o „Výstavě nezávislých“ v revue Maintenant, pan Guillaume Apollinaire není žid, ale římský katolík. Abych se v budoucnu vyhnul možným přehmatům, dodávám, že Guillaume Apollinaire není hubený, má naopak velký břich a podobá se víc nosorožci než žirafě./ Využívám této příležitosti, abych opravil i výrok, který jsem napsal o malířce slečně Marii Laurencin: „Zase jedna, která by potřebovala, aby jí někdo vyhrnul sukni a prozkoumal její tučnou paleontologii ve Varieté./ Pane, račte přijmout výraz mé dokonalé úcty. V Paříži 6. března 1914, Arthur Cravan.“
V New Yorku se také věčný, avšak převážně věcný skandalista seznamuje se svou osudovou ženou – básnířkou a malířkou Minou Loy, považovanou za jednu z nejdůležitějších literárních osobností své generace. „Neklidný obr“ však nepřestává cestovat po celé Americe, svádět ženy, pít a torpédovat zatuchlé poměry. S Minou si pravidelně a vášnivě píše, ale i v dopisech probleskuje cosi alarmujícího, jemu bytostného: „Vyznávám extrémy a sebevraždu, totální destrukci…“. Cravan nebyl schopen zapadnout do konvencí a přetvářky, života „na jistotu“. Mina, jeho pozdější manželka jej interpretuje takto: „Nechtěl slyšet o civilizaci. Ze slova ´pokrok´ se dusil smíchem. Jediné hrdinství, které uznával, bylo hrdinství mravní, ztělesňované člověkem, jenž nemá strach, že bude považován za zbabělce.“ Mina Loy se kvůli němu rozvedla. Odcestovali společně do Mexika, kde se mohli rychle a bez problémů vzít a kde se mínili dočasně usadit. Cravan Minu přemlouval, aby své štěstí naplnili „společným zmizením ze světa“, z chudoby, válčení a beznaděje…
Úřední protokol v New Yorku z 2. března 1946 o okolnostech Cravanova zmizení, vlastním jménem Fabiana Lloyda : „Níže podepsaný Henri Robert Marcel Duchamp, umělec malíř, místopřísežně prohlašuje, že se znal s Fabianem Lloydem, jehož odchod v roce 1918 způsobil ve světě umění velké vzrušení. Očekávali jsme mnoho od jeho básní, jejichž rukopisy zmizely spolu s ním. Znal jsem ho dobře a tvrdím, že pouze smrt mohla být příčinou jeho zmizení.“
V osudném roce 1918 čekala Mina Loy svého manžela marně několik týdnů. Zmizel však beze stopy. Později se jen podařilo zjistit, že vyplul na svém chatrném člunu vstříc vodám Mexického zálivu hemžícího se žraloky. Nekompromisní byl k jiným, ale i k sobě samému.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku