Výstava Karla Nepraše v Galerii Závodný v Mikulově by chtěla prostřednictvím výběru z uzavřeného díla připomenout nedožité devadesáté narozeniny autora… S výhodou časového odstupu a možností vnímat vývoj české výtvarné scény ve vazbách a paralelách ke kontextu evropského umění, se dílo Karla Nepraše jeví jako výjimečné. Je zajímavé, že autor, který se rád obklopoval přáteli a kolegy, často se s nimi setkával v prostředí hospodského lokálu, které bylo jeho druhým ateliérem, stál u zrodu několika uměleckých uskupení /např. dadaisticko- surrealistické uskupení, které bylo roku 1957 přejmenováno na Šmidrové, Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, 1963/, se postupně vyprofiloval v originální individualitu. Silná autenticita jeho autorského rukopisu a odvaha hledat nové formy i materiál, který často primárně sloužil k industriální výrobě, zbavila jeho plastiky dobové zátěže a umožnila vnímat je jako aktuální a nadčasové i současnému divákovi.
Podnětné a otevřené prostředí začátku 60. let napomohlo k profilaci českých tvůrců do dvou základních směrů. Jeden z nich se přes doznívající tradici mnohých surrealistických skupin obrací k figurální tvorbě /dnes označováno termínem Nová figurace/, druhý hledá východisko v řádu, zjednodušení užitých forem a směřuje ke geometrické abstrakci.
Karel Nepraš si již ve svých raných kresbách, kreslených vtipech i knižních ilustracích (například díla Franze Kafky či E. A. Poea) vybral lidskou postavu jako prostředníka svého sdělení. Některé kresby jsou jako gagy stupňovány do absurdity, komické grotesky, jiné anatomickou přesností mapují propojení svalových tkání a kosterního aparátu. Již zde je patrná záliba v detailu a upřednostňování hlavových partií jako hlavního motivu.
První skulpturální práce z počátku 60. let odkazují k umění starověkých národů /figury býků, stojící postavy/. Souběžně vznikající reliéfní plastiky z cínu, mědi či mosazi reagují na informelní struktury maleb Neprašových vrstevníků /M. Medek, J. Koblasa/.
Seznamování se sochařským materiálem a jeho možnostmi vrcholí po roce 1964 v plastikách červených hlav a postav. Jsou tvořeny z drátů pokrytých obvazovým materiálem a červeným lakem. Častými náměty jsou dialogy dvou jedinců a reliéfy hlav s mlýnkem /souborně prezentovány na výstavě Račte točit, GHMP, 1970/. Oba motivy parafrázují nemožnost skutečné komunikace. Důvodem mohou být vztahové problémy mezi lidmi a také vzrůstající politická cenzura.
Na přelomu 60.- 70. let začíná Karel Nepraš pracovat s litinou, kovovým šroubením, porcelánem a dalším industriálně zpracovaným materiálem. V této fázi vzniká rozměrná realizace v architektuře Rodina, připravená k odjezdu, 1969 a také soubor kráčejících, sedících či stojících postav, kterými se Karel Nepraš otevřeně hlásí k obdivu sochařského umu italského umělce Alberta Giacommetiho. Své vyznání shrnul v prostém mottu: Egypt – Giacommeti – Nepraš.
Po roce 1980 vznikají rovněž monumentální realizace /např. Zeď nářků, 1989, Lázeň pro M. V., 1988, Míra zodpovědnosti I – V, 1993/ a figurálně početná seskupení /Sněhurka a sedm trpaslíků, 1985 – 1991/.
Díky užití technického porcelánu a elektroporcelánu se 90. letech Karel Nepraš zabývá i krajinnými motivy. Soubor jeho krajin je značně minimalizován, odhaluje vazbu autora k tomuto materiálu, která vychází z jeho středoškolského studia na keramické škole v Praze, kde se seznámil se svým celoživotním přítelem Bedřichem Dlouhým.
Galerie Závodný by ráda poděkovala rodinným příslušníkům, kteří se účastnili přípravy výstavy, zapůjčili díla Karla Nepraše a poskytli fotografický materiál z rodinného archivu. Snímky objektů byly pořízeny Janem Slavíkem v průběhu výstavního projektu v Centru současného umění Dox v Praze, k jehož příležitosti byla rovněž vydána monografie Karla Nepraše.
-red-
Foto: Galerie Závodný, Mikulov
Diskuze k tomuto článku