„Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši lidem do duší světlem poznání,“ prohlásil o sobě fotograf, malíř, mystik, jogín, překladatel… A jak šel čas, byl člověkem uznávaným, zapomenutým a znovu objeveným. Buddhista, který věřil v komunismus, originální člověk a tvůrce, jehož 140. výročí narození si letos připomínáme, zanechal odkaz dodnes pozoruhodný.

V pražské Vodičkově ulici se nalézal ateliér, který byl místem setkávání osobností veřejného i kulturního života. Mladý fotograf zde pořizoval cenné dokumentární i umělecké portréty v rozmezí let 1912 až 1935. Jeho zájmy však převyšovaly běžné horizonty a dosahovaly až k filozofickým i duchovním naukám.

REKLAMA

Jména hostů tvořila skutečný výkvět tehdejší doby. Zavítal sem T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Alfons Mucha, Ema Destinová, Jakub Deml, Svatopluk Machar či Alois Jirásek, také hudební skladatelé Leoš Janáček, Josef Suk nebo Bohuslav Martinů, z divadelních kruhů například legendární herec Národního divadla Eduard Vojan. Ateliér s charismatickým hostitelem navštívili také Maxim Gorkij, Heinrich Mann, Paul Valéry nebo nositel Nobelovy ceny Rabíndranáth Thákur, slavný básník a bojovník za nezávislost Indie. Jeho snaha o sbližování Západu a Východu našla u přemýšlivého fotografa jistě hluboké – a tehdy ještě neobvyklé pochopení.

Drtikolův pracovní, společenský i duchovní rozkvět se na čas přerušil první světovou válkou, když byl odveden, aby sloužil v nedalekém Benešově. Jeho služba mu však umožnila ohlédnutí za dosavadním směřováním – rekapitulaci životní dráhy a intenzivnější hledání dalších hodnot. Toto rozpoložení se odráží v jeho dopisech Elišce Jánské, které se dvoří; duchovní úvahy si zapisuje do četných deníků. Je to doba, kdy se nevěnuje komerční ani volné fotografické tvorbě. Zabývá se především kresbou, ale také vlastní poezií. Ještě před koncem války se mu ale podaří vrátit do svého ateliéru, kde časem fotografuje i státníky rodící se Československé republiky.

Čtěte také

Rudolf Steiner a moderní umění

Před 9 roky

Mimo tuto prosperující živnost se Drtikol věnoval uměleckým kompozicím, nejčastěji aktům esteticky vytříbeným a pečlivě aranžovaným. Na rozdíl od většina svých akademických a konzervativních kolegů byl odvážný ve zpracování choulostivého tématu i náročný v technickém provedení. „Při mé tvorbě opírám se o biblický výrok Geneze: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného, je jisté, neb člověk se rodí nahý. A proto dívám se na nahotu jako na dílo Boží, jako na krásu samu, jako na nejmorálnější věc,“ zapisuje si Drtikol svůj životní postoj roku 1934, který již nezměnil. Vždyť v jeho poslední vůli stálo jasné přání: „Chci být pochován nahý.“

Na dochovaných snímcích tak můžeme dokonce vidět pózujícího obnaženého umělce, jeho manželku, neznámé krásky, často žačky taneční školy. V pestré škále modelek nalezneme také korpulentní dámy, „egyptské“ uhrančivé bytosti, nejvíce však sportovní – energií prostoupené – postavy odpovídající jakémusi mystickému erotismu. Nejznámější z takto laděných kompozic je jistě slavná „Vlna“ – ženský akt ladně vypružený mezi rytmicky plynoucími oblouky aranžované dekorace.

Během třicátých let má na Františka Drtikola stále větší vliv studium východních filozofií a náboženských učení včetně praktického provozování jógy. V tomto pozdním období fotograf nahrazoval živé modely papírovými siluetními figurkami vhodnějšími k řízenému produchovnění celé kompozice. Tak nastal proces postupného odhmotňování předkládané vize. Na fotografiích rovněž přibývají geometrické prvky plující v neskutečné světelné lázni. Drtikol nastoupil rozhodnou cestu, na jejímž obzoru čeká nevyhnutelně konec fotografie. Po roce 1935 se věnuje v soukromí především malbě, také však duchovnímu kruhu svých buddhistických žáků, jimiž byl považován za světce.

František Drtikol pokračoval ve své práci, která mu přinášela obživu, ale stále více se nořil do světa hlubších úvah a nacházel nové spřízněnce. Byl v písemném kontaktu se svérázným spisovatelem-filozofem Ladislavem Klímou, seznamuje se dále s východními naukami, stává se členem Teosofické společnosti. V umělecké tvorbě je přes nejrůznější inspirace spíše putujícím solitérem, který se vyhýbal modernismu a jeho dočasným tendencím; jeho cíle se nacházely v jiných sférách a kontaktech.

Zvláštní náklonost zřejmě projevoval i osobě vlivného i módního Rudolfa Steinera. Tento všestranný myslitel a esoterik, ale třeba také iniciátor Waldorfské školy (sledující stejnoměrný rozvoj vůle, citu a rozumu) byl jistě inspirativním vizionářem. Ve své době uchvátil duchovní kruhy celé Evropy. Slavný a často reprodukovaný bývá jeho portrét zpravidla připisovaný právě Drtikolovi, pořízený u příležitosti jeho návštěvy Prahy. Je pravděpodobné, že mezi oběma mysliteli došlo k jistému souznění. Vždyť je to jediná známá fotografie, na které se jinak sugestivní Steiner alespoň nepatrně usmívá. Německý teosof jezdil do metropole za přáteli, příznivci a také přednášet. V letech 1904 – 1924 Prahu, která jej přitahovala, navštívil celkem dvanáctkrát.

Na počátku 20. let 20. století dostává jasnější či závaznější obrysy také Drtikolův osobní život. Žení se s Ervinou Kupferovou – o šestnáct let mladší tanečnicí, která se mu stává rovněž modelkou promyšlených kompozic i smělých aktů. S matkou své jediné dcery se však po čase rozvádí a oddává se každodenní duchovní praxi, tedy k cvičení jógy, otužování a meditačním technikám, které mu přinášejí uspokojující výsledky. Drtikolovo nynější směřování bylo posíleno i setkáním se základním dílem české mystiky pod názvem Ohnivý keř, ve kterém Karel Weinfurter nabízí rady k praktickému zasvěcování. Vše vstřebává, ale pak jde, jak je u něj obvyklé, vlastní cestou. Od tohoto křesťanského spisu se Drtikol vydává na tehdy netradiční cestu k buddhismu, kterému už zůstal věrný.

Pozornost obrácená k duchovním naukám a praktikám však prozatím neznamenala odklon od tvůrčí fotografické práce. Za ní dokonce získává v roce 1925 první důležité uznání –  cenu Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního, dekorativního a průmyslového umění v Paříži. V jeho duši i těle však proudí stále naléhavěji duchovní otázky. O několik let později dospívá František Drtikol (pro přátele Fráňa) k vnitřnímu a trvalému Poznání: „Myslím, že to bylo v devětadvacátém a stalo se mně to na Václavském náměstí. A už To neodešlo.“ Od té doby se stal „plynule“ duchovní bytostí buddhistického světonázoru: „A byl jsem vše a vše jsem žil, právě (proto), že jsem byl absolutní Nic,“ vyznává se v jednom ze svých dopisů. Uměl soustředěně myslet a psát nejen o své mentální cestě, ale také o vlastní tvorbě. Kolem roku 1930 vznikají zápisky s titulem Oči široce otevřené, jež jsou věnované vlastní fotografické činnosti. Později k tomu přibyly jeho překlady textů tibetského buddhismu – Jóga Velkého symbolu (Mahamudra), Jóga prázdnoty a další spisy u nás dosud téměř nevídané.

Po tomto rozmachu v duchovní i fotografické sféře přichází se světovou hospodářskou krizí (1930 – 35) útlum. Bylo potřeba uživit se jinou praktickou činností, když „v ateliéru se obchody moc nedaří“. Doma se věnoval nadále vizionářským obrazům, ale byl také nucen pořádat kurzy pro fotoamatéry. Do ateliéru v centru Prahy se už nevrátil. Po této etapě se nadobro stahuje z veřejného života, aby ve svém novém bydlišti více maloval a meditoval. Ambice vystavovat svou tvorbu už neměl. Věnoval se osobním prožitkům vnitřních vizí, a to jej naplňovalo.

V roce 1935 zavírá tedy svůj pověstný ateliér, prodává jej, aby splatil dluhy z období světové krize a stěhuje se na periférii do ústraní. Usazuje se v pronajaté vilce na Spořilově – zde tvoří, píše a překládá. Živí se především prodejem svých obrazů, které vystřídal za fotografování. Mezi jednotlivými výrazovými médii totiž příliš rozdílů nespatřoval: „Dílo pravého umělce má něco více v sobě než materiál a techniku umělce. A toto něco je výtvarná síla umělcovy duše. S jakou láskou a porozuměním je vyrobené a kolik umělec do svého díla vložil své duše, sama sebe… To rozhoduje, ne, jestli je to tak či onak vytvořeno, jestli je to tím nebo oním procesem zhotoveno. To je vedlejší,“ zdůrazňoval Drtikol.

Tento „Buddha ze Spořilova“, který se snažil propojit buddhismus s křesťanstvím, ale pak i komunismem, byl nezařaditelný a pro poválečný režim těžko uchopitelný. Snažil se být svobodný, a tak stejně nakládal i s vlivy či inspiracemi. Každopádně usiloval, respektive s nadějí vzhlížel k budoucnosti a spravedlivému „světu pro všechny.“ V malbě se jistá dávka utopismu projevovala stále častějším tématem světla. Drtikolovu imaginaci formovala východiska filosofická, duchovní i osobní. Svými „zasvěcenými“ současníky byl v 50. letech vnímán dokonce jako reinkarnace Buddhy – Arahata. Své vize si zapisuje: „Při koncentraci: najednou se vše zjasnilo, vše svítilo. Moje tělo bylo jediné světlo a jenom teninká slupka dělila mne od světa a světla kolem mne. Ruce a nohy pálily jako ve výhni. Uprostřed prsou byla větší záře a najednou tam zasvitlo tak intenzivní světlo, bylo čisté… necítil jsem svoje tělo – vše se ve mně proměnilo v záři. Pohovka pode mnou se vlnil a jak při zemětřesení. A já tou září cítil všechny možné démony a hrůzy světa.“

František Drtikol byl především vizionář, pak až jej lze vnímat jako fotografa či malíře. Tak si to alespoň přál. V českém umění 20. století působil spíše jako nezařaditelný – poněkud cizokrajný solitér nebo dokonce outsider. O výtvarné aktuality všeobecných směrů neměl zájem. Podíváme-li se blíže, zjistíme, že zas tak osamoceným nebyl. Jednalo se především o duchovní či filozofické spříznění s některými obecnými, byť méně viditelnými, tendencemi. Patřil k ojedinělým osobnostem, které přijímaly a dále svérázně rozvíjely vybraná hlubší témata své doby. Příbramský rodák nazývaný někdy „Buddha ze Spořilova“ je dnes legendou. Dokument o Františkovi Drtikolovi můžete shlédnout ZDE.

Dnes u širší veřejnosti známý jako autor portrétů a ženských aktů. Nadlouho byl však zapomenutý. Teprve v roce 1972 uspořádala Anna Fárová ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze první zásadní výstavu Drtikolova fotografického díla. Na výstavy jeho obrazů se muselo ještě počkat. O zveřejňování jeho duchovního vývoje v knižní podobě se po roce 1989 zasloužil především Stanislav Doležal. Teprve jako nedílný celek lze odkaz této nevšední osobnosti plnohodnotně vnímat a oceňovat.

Radan Wagner

František Drtikol se narodil 3. března 1883 v Příbrami, kde studoval na místním gymnáziu a vyučil se fotografem. V letech 1901 – 03 navštěvuje odbornou fotografickou školu v Mnichově. Po tříleté vojenské službě si otevírá v Příbrami vlastní ateliér a po neúspěchu s podnikáním se stěhuje do Prahy. Spolu s Augustinem Škardou si zřizuje pověstný ateliér ve Vodičkově ulici č. 7, který je v činnosti až do roku 1935. Zde se věnuje běžným portrétům, ale zpodobuje i významné osobnosti veřejného života. Místo se stává důležitým kulturním centrem, jeho existence je na čas přerušena až první světovou válkou a definitivně ukončena hospodářskou krizí. V roce 1920 se žení s tanečnicí a choreografkou Ervinou Kupferovou, narodí se jim jediná dcera, ale v roce 1926 se nechali s manželkou odloučit, která následně odjíždí do Ruska. S dcerou se setkal pouze několikrát až v 50. letech. V roce 1924 dosahuje umělec-myslitel prvních výsledků při praktikování jógy a buddhistické meditace. Jeho fotografické dílo získává uznání – v roce 1925 obdržel prestižní ocenění v Paříži. Z druhé poloviny 20. let 20. století pocházejí jeho snímky v osobitě pojatém stylu art deco.

Časem přestává fotografovat a věnuje se malování. V roce 1942 se oženil podruhé, tentokrát se svou žákyní Jarmilou Rambouskovou. V roce 1945 vstupuje do KSČ a podílí se na obnově státu, v dobrovolných brigádách pracuje až do pozdního stáří pro „blaho ostatních.“ V posledních letech života byl upoután na lůžko a odkázán na invalidní vozík. Poslední žačka Anna Soukupová se o něj stará až do jeho smrti 13. ledna 1961, která jej zastihla v pronajaté vilce na pražském Spořilově, kde žil od roku 1935. Pochován je v rodné Příbrami. (V jeho rodišti dnes sídlí Galerie Františka Drtikola).

psáno pro Pátek LN

foto: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a archiv