Jindřich Štyrský, Jan Zrzavý, Čestmír Kafka, Alén Diviš, Emil Filla, Karel Malich, Olga Čechová, Karel Trinkewitz, Naděžda Plíšková, Milan Knížák, Rudolf Němec, Jaroslav Róna či Vladimír Kokolia a mnozí další… patří k píšícím výtvarným umělcům, tedy autorům různých literárních útvarů.
Tuto tvorbu několika generací mapuje a pečlivě zkoumá, respektive definuje v pozoruhodné knize její autorka VERONIKA KOŠNAROVÁ, která se také dlouhodobě věnuje studiu české literatury po roce 1945. Tato badatelka poskytla ART REVUE rozhovor u příležitosti vydání její knihy nazvané NA OKRAJ literární tvorby českých výtvarníků.
Kdy vás napadlo začít zpracovávat téma literární tvorby českých výtvarných umělců?
Bylo to v době, kdy byla ve finální přípravě má kniha o Věře Linhartové, kterou jsem z podstatné části postavila na vazbách s tvorbou výtvarníků spřízněných s autorkou ať už lidsky, tak svými uměleckými východisky a svou poetikou. Řada z těchto výtvarníků byla i literárně činná, jejich texty mi přišly zajímavé a působivé a přišlo mi škoda, že jsou většinou pojednány jen jako „přívažek“ výtvarného díla nebo slouží výtvarným historikům a kritikům jako opora pro výklad významů vizuálních obrazů těchto umělců.
Jak následně probíhal váš průzkum mnohdy širokého, avšak někdy i složitě roztroušeného materiálu?
Začala jsem od pro mne známých jmen – Šíma, Malich, Medek, Koblasa, Adriena Šimotová… Pak jsem si ale řekla, že by bylo promarněnou příležitostí nevzít to jako výzvu k novým objevům. Začala jsem tedy cíleně hledat, kteří další výtvarníci se věnovali příležitostně i psaní. Nešlo mi přitom o autory typu Reynek, Josef Čapek, Josef Bartuška, Karel Zlín atd., tedy takové, které lze považovat stejnou měrou za výtvarníky jako za básníky, resp. spisovatele. Zajímali mě autoři, u nichž literární tvorba tvoří menšinovou část jejich díla – což ovšem neznamená, že by jí neměla být věnována náležitá pozornost. Při hledání dalších autorů jsem vyšla mj. z publikací, které byly cíleně zaměřené na fenomén píšících výtvarníků, resp. výtvarně činných básníků, ty mne nějak navedly dál. Ale k objevům docházelo různě – na některá jména jsem narazila při čtení recenzí knih jiných píšících výtvarníků, na některá mne přivedl někdo z mých blízkých či kolegů a něco bylo zkrátka náhoda – třeba když jsem v jednom čísle Revolver Revue narazila na Tomášem Pospiszylem přeložený vzpomínkový text Maxima Kopfa. Vzhledem k tomu, že se vrací k zážitku uvěznění v pařížské věznici La Santé, kterou spolu s ním sdílelo několik dalších českých výtvarníků, bylo jasné, že pokud se budu věnovat Kopfovi, je záhodno zařadit i jejich texty zpracovávající stejnou zkušenost. A to mne pak zase vedlo k zájmu i o další texty s podobným tématem.
Překvapil vás během této práce zvláště nějaký umělec, když nepočítáme vynechané (známé) osobnosti, které jsou považovány za tvůrce výtvarného i literárního žánru?
Záleží, v jakém smyslu míníte to „překvapil“. Určitě třeba ten zmíněný Kopf pro mne byl zajímavým objevem, i když paradoxně on sám ty své vzpomínky asi nikdy nezamýšlel vydat. To se však týká vícero textů, jimiž se v knize zabývám… Je pro mne těžké někoho jmenovitě vypíchnout, protože mi to přijde vůči ostatním nespravedlivé a také tím nechci vyvolávat dojem nějakého kvalitativního žebříčku. Nicméně pokud tak mám učinit, uvedla bych určitě dvě dámy, a sice Růženu Ch. Urbanovou a Gertrudu Goepfertovou. První je dnes v podstatě zapomenutou postavou, ačkoli paní doktorka Pospíšilová z Náprstkova muzea se dlouhodobě snaží do českého kontextu povědomí o ní navrátit. Urbanová je pozoruhodná nejen svým životním příběhem, ale třeba právě i tím, že psala dobrodružné romány a prózy inspirované příběhy Julese Verna a H. G. Wellse, do nichž však zároveň neodolala vložit v nějaké zprostředkované podobě i sama sebe. Psala je navíc francouzsky, její tvorba tak je i příspěvkem k česko-francouzským vazbám v meziválečném období. Gertruda Goepfertová je jedním z případů nesplňujících základní kritérium výběru, které se mi pochopitelně nepodařilo na sto procent dodržet. Její literární tvorbu totiž rozhodně nelze považovat za nějakou minoritní část jejího díla, je poměrně rozsáhlá, a to mluvím jen o tom, co bylo publikováno (já se navíc věnuji pouze jejím česky psaným textům, psala však i německy), stále například zůstávají nevydány její vzpomínky. Ze žijících autorů mne velmi mile překvapila například poezie Pavla Preisnera a Jana Slováka.
V knize jsou tedy obsaženy literární projevy, které pro autory znamenaly (pouze) „minoritní komplement“… Lze si přesto z této četby udělat ucelenější, respektive nový pohled na autora?
To asi nemohu posoudit, do takové hloubky nejsem s výtvarnou – a v některých případech také hudební – tvorbou zastoupených autorů obeznámena. Nicméně když o něčem píšete, vždy doufáte, že váš pohled bude něčím obohacující, nabídne něco zajímavého, jinou perspektivu, položení akcentů…
To máte pravdu… a lze vůbec nějak nějak rozdělit tuto literární tvorbu, její povahu, smyl a cíl?
Nemám ráda klasifikace a „škatulkování“, takže jsem se o to nepokoušela ve své knize a ani teď bych se do něčeho takového nerada pouštěla.
Chápu… Ale přesto se ještě zeptám: Také zde máme texty „nesoucí hodnoty estetické“… co si máme pod touto charakteristikou představit?
To je složitá otázka, o níž se píší celé knihy. Ale když to hodně zjednoduším, tak pro mne to znamená, že vás ten text zasáhne, pohltí, připoutá si k sobě, donutí vás být plně přítomen a soustředěn teď a tady, v okamžiku čtení. Také to znamená, že je něčím jedinečný, ať už tématem či jeho zpracováním, svým rytmem, hudebností, obrazy… a že vás touto svou jedinečností nějak, byť třeba zlomkovitě, promění.
Obecně ubylo vzájemného ovlivňování či prostupování poezie, literatury a výtvarného umění. Na rozdíl od meziválečné avantgardy se dnes tento jev příliš či vůbec nevyskytuje… Čím to je?
Já ale nemám pocit, že by se tento jev dnes nevyskytoval. Jen to možná není tak programová záležitost jako u meziválečné avantgardy.
Udělala jste velmi záslužnou práci, když jste se zaměřila na dosud spíše přehlíženou oblast „na okraji“. Dá se to považovat za příspěvek k rehabilitaci jevů mimo centra ve sledování dějin moderního umění?
Asi bych to nenazvala takto vznešeně. Jsem dlouhodobě přitahována děním a osobnostmi „na okraji“, z mé strany tedy nejde primárně o nějaký vědomý záměr, spíše o to, k čemu bytostně tíhnu.
V úvodu knihy přiznáváte v procesu výběru jistý subjektivní důraz, nicméně výsledek není jen „psaní o psaní“, ale fundovaný (s podrobným poznámkovým aparátem) a přesto čtivý materiál. V něm se spíše zabýváte rozborem textů a jejich struktury a povahy…
Ano, to záměr byl. Chtěla jsem se věnovat literárním projevům jako autonomním fenoménům, nikoli intermediálním vazbám, mj. i proto, abych nesklouzla k tomu, že bych na texty pouze aplikovala charakteristiky výtvarného díla daného autora. Samozřejmě jsem v této snaze o „uzávorkování“ nebyla vždy zcela důsledná, v každém případě jsem chtěla dát vyniknout textům samotným, což se mi doufám podařilo.
Máte v plánu nějaké pokračování či monografické zpracování textů třeba i s obrazovým doprovodem, i když jeho záměrnou absenci jste mi právě vysvětlila?
Obrazový doprovod v knize není záměrně, právě z důvodů, o nichž jsem mluvila v předchozí odpovědi. Jednou bych se ráda vrátila k tématu básnických knih s fotografiemi, jímž jsem se kdysi už trochu zabývala, tenkrát tedy pouze se zaměřením na projevy ovlivněné surrealismem. Pokud inspirace dá a někdy něco takového vznikne, tak tam by výtvarný doprovod naopak byl samozřejmě nezbytný.
Děkuji Vám za rozhovor.
Radan Wagner a Veronika Košnarová, duben 2024
Kniha: Veronika Košnarová – Na okraj literární tvorby českých výtvarníků, Academia, Praha 2024 (koupit ZDE)
Academia: Má na povahu textů relevantní vliv právě výtvarné zaměření jejich autorů? A jak mohou tyto texty obohatit dosavadní obraz české literatury daného období? Soubor esejů Na okraj literární tvorby českých výtvarníků je věnován textům českých výtvarníků 20. století, jejichž literární činnost tvoří minoritní, přesto pozornosti hodnou část jejich díla. Zastoupeni jsou autoři různých generací, rozmanitých naturelů, věnující se malířství, kresbě, grafice, sochařství, fotografii i filmu. Jednotlivé kapitoly jsou koncipovány monograficky, žánrově, tematicky či se zaměřením k určité umělecké tendenci, skupině či okruhu. Nejde ani tak o analýzu intermediálních vazeb, ale spíše o zamyšlení nad vybranými texty coby autonomními projevy dění smyslu. Tázání je zde neseno mj. otázkou, jak má na povahu textů relevantní vliv právě výtvarné zaměření jejich autorů. Implicitně pak zvolené téma otevírá rovněž otázku vztahu okraje, resp. okrajů a centra sociálně sdíleného literárního prostoru a poukazuje na možnost obohacení dosavadního obrazu české literatury daného období o další fasety.
Foto: Nakladatelství Academia, Národní galerie Praha (na titulu: Václav Boštík – Struktura pole, 1967, NGP)
Diskuze k tomuto článku