Výstava Jana Kováříka, předního sochaře mladší generace, narozeného v roce 1980, široce uznávaného pomníkem Marie Terezie v Praze (2020), nabízí cenné pohledy na různé aspekty sochařské tvorby, kterými se umělec dlouhodobě zabývá. Kováříkova práce se zabývá procesy manipulace se sochařským materiálem, včetně těch, které se nově dostávají do sféry sochařství. Experimentální povaha jeho tvorby se projevuje v “nových výtvorech”, které vykazují stopy vlastních materiálotvorných procesů a zdůrazňují aspekty jako rozmanitost, rozmanitost, existenciální pluralita, heterogenita, genericita a soběpodobnost. Současně se vyskytují případy záměrného mimikry, který tyto stopy zakrývá, včetně řešení povrchů, infuze barev a začlenění struktur a textur do díla. Tyto principy, analogické přírodním procesům v rámci laboratorního přístupu, záměrně zpochybňují sochařské předpoklady a tvarové hypotézy.
Výstava zahrnuje díla z projektu Deforma, který zkoumá nové hmoty s volnými formami a významy, často živě polychromovanými. Deforma vyniká použitím recyklovaných odpadních materiálů, což vede ke zcela neotřelým tvarům s překvapivými vnitřními konstrukcemi. Instalace je doplněna prostorovými objekty z projektu OF (otevřené opulentní formy), které autor popisuje jako “volně rostoucí rýsující se masy s přísnou, klasickou strukturou sochy uvnitř”, sebevědomě interagující s okolním prostorem. Kromě toho jsou na výstavě k vidění objekty z projektu M, jako jsou mraky a matrace, které navazují na zavěšený objekt – obraz. Přehlídka ilustruje možnosti sochařských i nesochařských materiálových procesů (včetně recyklace) a umožňuje lidskému tvůrci zkoumat rozšířené formáty sochy.
Název výstavy “REORGANISMY” výstižně vystihuje expresivní meziprostor, který vyplňují sochařská díla Jana Kováříka. Tyto objekty a sochy mají organické kvality, zobrazují hravé a znepokojivé vnitřní pohyby, které simulují transformační okamžiky růstu, bujarosti, bobtnání a postupné expanze do prostoru. Zprostředkovávají sebevědomé zvětšování a plodnou existenci, uchvacují lidský pohled a zároveň opatrně odhalují povrchy zdobené výraznými barvami a strukturálními mimikry. Sochy zase mystifikují lidské smyslové vnímání, vyvolávají chuťové, vizuální, čichové nebo dokonce erotické asociace. Reorganizují lidskou pozornost, jako by hmota ožívala, nárokovala si svůj “životní prostor” nebo unikala před našima očima.
Sochy připomínají zvětšené laboratorní preparáty, odkazují na strukturu mikroorganismů a vyvolávají úzkost z neznámého. Představují však také krásné novinky, odtržené od našich dosavadních zkušeností, naznačující neznámé nebo skryté formy života, které vzbuzují zvědavost a mohou otevírat nové obzory poznání. Pozoruhodné je, že některé Kováříkovy sochy hravě zapojují do transformačních procesů a odhalují parodické spojení hmoty a sochy. Vzpírají se konvencím, staví vedle sebe a překračují neslučitelné a vnášejí humor do vážného. Nádherný tvar, vtipný výčnělek nebo svůdná modla proto mohou být maskovaným vetřelcem. Je vhodné zůstat ostražitý vůči nuancím REORGANISMŮ a jejich složitým mimikry.
Petr Vaňous
Výstava: Jan Kovářík – REORGANISMY, Karpuchina Gallery, Praha, kurátor: Petr Vaňous, do 19. ledna 2024
foto: Karpuchina Gallery
Diskuze k tomuto článku