Rozhovor Petra Vaňouse s Krištofem Kinterou

Jak vidím, tobě v současnosti vyhovuje způsob kolektivní práce, ale v prostoru odlehlém od shonu a lidí…jsme tady v bývalé Chiraně v Modřanech. Když jsem ta tebou jel tramvají, měl jsem dojem, že je to tak trochu na konci světa…

Ano, ale zároveň dobře dosažitelné místo, aby sem pořád někdo lezl J…ale samozřejmě, všechno má svoje plus a mínus. Je to částečně také tím, že sem přichází hodně lidí, které má práce nějakým způsobem zajímá, chtějí vidět toto prostředí, místo vzniku věcí a na tom není samozřejmě nic špatného. To je pro mě v pořádku a je velmi zajímavé pozorovat široké spektrum lidí, které zajímá, co že to tu vlastně dělám.

Myslím si, že je vlastně skvělé, když to návštěvníkům umožňuješ. Pokud člověk vidí tvé práce někde v galerijním prostoru, tak už je to očištěný výstup, který může být finální, ale pro tebe třeba ani finální být nemusí, může to být pouze fáze nějakého širšího procesu, což vlastně, když člověk potom poodstoupí a pohlédne na celou tvou tvorbu z odstupu, tak zaznamená, že jedna věc tak trochu naznačuje další, jedna z druhé vyrůstá, je tu přítomna určitá vnitřní genetika. A teď má člověk možnost přijít sem do samotného středu procesu, do „factory“. Nemáš tedy, zdá se, žádný problém s tím přiznat zázemí své tvorby, pustit někoho do vlastní „kuchyně“?

Vůbec s tím nemám problém. Dokonce jsem tento postup začlenil i do metodiky vlastní prezentace. Naposledy bylo možné se s tím setkat v Galerii Rudolfinum (2017). Já usiluji o to ukázat i podhoubí vzniku věcí, ukázat i mentální prostředí realizace. Proto také byla nedílnou součástí díla Postnaturália vystaveného v Rudolfinu ona jak tomu říkáme „laboratoř“, kde vlastně jsou vidět skici, náčrty, ale také různé analogické souvislosti, mapy přímo k samotné realizaci. A k zařazení „laboratoře“ do výstavy mě vedl opakovaný druh zážitku souvisejícího zejména s těmi většími výstavami, kdy pár dní před vernisáží, před otevřením výstavy, jsou všude po zemi ještě prodlužky, kabely, nářadí, věci před dokončením a vždy to na mě v tomto stavu působilo velmi nadějně, dobře a svěže. Jenže pak přichází ten moment nutného úklidu, před grand openingem.. Několikrát už se objevila myšlenka, pojďme to tahle nechat, lákavá myšlenka, takto je to ono. Všem se to chvíli líbilo, a pak přišly na řadu praktické věci, předpisy a teď lidi budou zakopávat o ty prodlužovačky, a jak se to bude uklízet (?!), a vždycky se z našeho předsevzetí vlastně nakonec ustoupilo. No a já jsem dostal takový tísnivý pocit marnosti, že tolik úsilí, tolik práce a najednou to celý trochu jako zvadlo. A tenhle pocit mě prostě přivedl k tomu, dobře, tak příště to promyslíme ještě trochu jinak, a opravdu to autentické prostředí ateliéru se nějakým způsobem budeme snažit přenést do galerie, programově, od začátku, proto vlastně vznikla v Rudolfinu „laboratoř“ jako součást finální instalace Postnaturalie.

Máš za sebou velkou samostatnou výstavu v Rudolfinu. Jak se na tuto zkušenost dá navázat? Nakoplo tě to, zrychlilo, nebo tě ta zkušenost spíše zpomalila? Samostatný projekt takového rozměru musí být určitě citelným mezníkem, zvláště když věci, které pro výstavu vznikaly, jsou spíše kolektivními realizacemi, čili je to celé takové „label dílo“, kolektivní dílo pod značkou Kintera, jak o tom píše v katalogu David Korecký, což mi přijde signifikantní právě u již zmíněné Postnaturalie. David v textu píše, že by ji jako celek jeden člověk vlastně nemohl zrealizovat, protože jsou tam použity různé estetické postupy, nebo principy, které jedinec sám nemůže obsáhnout, protože by se musel nějakým způsobem odosobnit, stát se někým jiným… Otevírá tedy Rudolfinum pro tebe něco dalšího, nebo to naopak nějakou fázi tvé práce spíše uzavřelo?

To kdybych věděl… Něčím to samozřejmě mezní bylo. Například jsem neočekával, že by výstava mohla mít takový razantní efekt, protože předtím, před pár lety, jsem měl výstavu v Městské knihovně (GHMP; 2012) a přes zvýšenou medializaci projektu to proběhlo celé fajn a příjemně. Pro každého autora je vždy nějakým způsobem odměnou možnost ukázat nové věci. Ale třeba Jirka Ptáček kritizoval skutečnost, že Rudolfinum přichází příliš brzy po poměrně výrazné výstavě v Městské knihovně. Chápu jeho úhel pohledu, ale já se na to takto vůbec nedívám, protože já jsem po těch 4-5 letech udělal nové věci a prostě jsem je chtěl ukázat. A navíc nic, co bylo vystaveno v knihovně,  do Rudolfina nesmělo, to bylo od začátku tabu, bylo jasně řečeno, že se nebude připravovat žádná retrospektiva, to znamená že se nebude znovu ukazovat například Revolution, nebo mluvící havran, protože ty věci už jsou nějakým způsobem okoukané…A také se musí zmínit  efekt zvýšené popularity rudolfinské výstavy, pro mě tak trochu šok, a zároveň jsem za to úplně nemohl jenom já, ale i rozhodnutí, které iniciovalo Rudolfinum, a sice to, že výstava byla pro návštěvníky zadarmo. A to si myslím, že tam katalizovalo onen zájem o výstavu, protože najednou se z privilegované instituce stává vlastně veřejný prostor. Protože školy, důchodci, rodiny s dětmi najednou naplnili ono místo, a nemuseli se řešit trable s osobním rozpočtem a bát se, že přijdu zbytečně o peníze, a tenhle moment je hrozně důležitý, protože nesouvisí ani tolik se mnou, ale vůbec s principem fungování galerie jako takové, a mě se to velmi pozitivně dotklo, protože jsem měl radost z toho, že najednou to místo nějakým způsobem vazbí, funguje, to mě těšilo… Co mě ale trošku nemile překvapilo, a bylo to pro mě nečekané, že jsem se najednou ocitl, aniž bych s tím počítal, že jakmile se staneš takhle populárním, tak v očích jisté odborné veřejnosti se stáváš vlastně někým podezřelým a mainstreamovým. Ale samozřejmě mě to nevykolejilo, protože já jedu a pokračuju dál v tom, co považuju za důležité…

Je pravda, že v některých reakcích na tvou výstavu v Rudolfinu se objevovaly kritické momenty hovořící o jakési „podbízivosti veřejnosti“, když to nazvu takto ošklivě, a to vlastně i v tom, že výstava byla zadarmo, ale zaprvé to není tvůj problém, a zadruhé nevím, proč vůbec tento kritický náhled vznikl… proč se tento názor rychlé negace v kritické rovině vůbec objevil a co by měl znamenat…

Trochu je to možná přirozené v tom, že my jsme zvyklí fungovat v určité hermetické provázanosti a být na to ještě jistým způsobem pyšní. Já jsem v tom fungoval celou dobu také. Dělali jsme nezávislé výstavy, v undergroundu, například v A.M. 180, rozumíš, kam přijde na vernisáž 30 lidí… Vždyť já jsem to dělal celou dobu také, ale najednou změna, přitom ty seš furt stejný, ale najednou se dostaneš do pozornosti médií a všeho kolem a začneš být logicky pro tento svět vlastně vyčleněný. A tak budiž. Je mi to celkem fuk.

Nabízí se otázka, jaký máš vlastně vztah k uměleckému provozu, nebo k roli institucí jako jsou galerie? Protože když si srovnáme tvou výstavu v Městské knihovně (GHMP) s Rudolfinem, tak ta první byla svým způsobem ještě blíže tradiční prezentaci, ale už i tam byly přítomné radikálnější intervence do statusu quo provozu, už i tam byla ambice alespoň částečně přetvořit výstavní prostor…

Zejména šlo o tu „večerku“, která uvedla vlastně celý můj pokus o změnu nálady v tom důvěrně známém, trochu unylém a zkostnatělém prostředí vyhlášeného výstavního prostoru…

A v Rudolfinu jsi projekt také stavěl na kontrastu ke stávajícímu prostředí. Důstojné prostorné vysokostropé neorenesanční sály, to všechno zmizelo. Objevilo se tam lešení, na podlaze lino, vibrující podlaha od běžících automatických praček apod. Vyjadřuje tento postup i nějaký tvůj postoj k institucionální praxi? Je to ryze výrazová věc, nebo má toto gesto i nějaký metaforický přesah…?

Já si myslím, že to je jenom takový můj pokus opřeměnu atmosféry a jistým způsobem i zhmotněná nervozita z toho, že se mám stát se svou prací součástí tohoto prostředí.  Proto jsem se v obou těchto výstavách snažil nějakým způsobem ve mě svěřených prostorách „vyvětrat“, vnést tam nějaký jiný druh nálady, a asi zpětně řečeno, mám pocit, že se to v obou případech zdařilo. Ale… už jenom tím, že já samozřejmě přitakávám na výstavní nabídku galerijních institucí, tak nemůžu tvrdit, že bych nějakým způsobem byl proti nim, to je blbost, já proti nim nejsem, já dokonce miluju umění a mám rád galerie, ale abych se tam cítil se svými pracemi dobře, tak jsem šel vědomě do nějakého pro mě opodstatněného kontrastu…

Čili jde o motiv nějaké vztahu, protože ty, když jsi oslovený k nějaké spolupráci, tak vstupuješ do vztahu, ale ten pro tebe neznamená, že dostaneš a přijmeš úkol podle zadání např. vyřešit městkou knihovnu v rámci předem daných institucionálních pravidel, ale prostě svůj úkol pojmeš po svém. Máš k dispozici nějaký galerijní prostor, ty ho vnímáš jako celek, který si nějak pro sebe ztotalizuješ, což může potom v definitivním tvaru výstavy narušit nějakou běžnou či zavedenou představu o tom, jak ta která galerie vypadá a funguje.

Ano. Může to být a také to byl záměr, a já si za ním šel, a to i za cenu toho, že samozřejmě, zejména v Městské knihovně, vznikly konflikty. Nikdo tam tehdy nechtěl přistoupit na to, že se vstoupí do výstavy skrze improvizovanou večerku, a pamatuji se, že mi byla těsně před otevřením předložena celá A4 argumentů, proč to tam být nemůže. Mě je ale nějak vlastní taková nechci říct panková…ale prostě syrovější strategie, doprovázená tím, že se nebojím nějakého toho střetu, když je to nutné, a s vědomím toho, že výsledek nakonec bude dobrý i pro instituci, a taky byl, tak si tu svou představu jednoduše prosadím… Ale znovu, je nutné zdůraznit, že jsem nikdy netvrdil a tvrdit nebudu, že kvalita umění se má hodnotit podle počtu návštěvníků, to v žádném případě. I kdyby hotovou věc viděl pouze jeden člověk a nějakým způsobem s ním vazbila, tak to pro mě má smysl… Už i ta Městská knihovna tehdy zaznamenala nadprůměrnou návštěvnost, což samozřejmě tebe jako autora přirozeně těší. Máš náhle pocit, že i ta instituce nejenom ty sám, ale i instituce, najednou naplňuje nějakou skutečnou komunikační funkci…

Je v tom ale určitá inverzita, kterou pár recenzentů nemuselo vůbec pochopit, nebo ji pochopila třeba špatně… Pamatuji se v Rudolfinu na ten veřejný jubox, místnost kde byla neustále spousta lidí…Zažil jsem tam takový klaustrofobní apokalyptický pocit, kdy se v místnosti neustále pohybovala masa lidí, lezli tam po polystyrenu, dělali si tam selfíčka, rozkopávaly polystyrenový prach a k tomu tam ohlušujícím způsobem vyhrávala ta nejvulgárnější hudba, která může být. Ti lidé jako by propadali nějakému transu, podivnému davovému šílenství, euforii, extázi v uzavřeném prostoru…Tolik můj zážitek. A teď mi vysvětli, jak jsi tuto režii zamýšlel? Za mě jsem měl pocit takového dobrovolného terária, které zde přítomná veřejnost zevnitř demontuje a má z toho takovou potměšilou, destruktivní radost…s tím jsi asi, předpokládám, počítal?

Částečně ano, protože jsem chtěl zlomit právě to paradigma, které tam běžně vídáme. Musím poznamenat, že podobný zážitek už jsem měl před lety, na výstavě, která byla podle mě také něčím zlomová, a to byla Hnízda her, kurátorský záměr Petra Nikla, kde jsem tehdy měl nějakého toho svého „mluviče“. Proto jsem tam mnohokrát zašel a zažíval jsem úplně stejný pocit, jako ty, viděl jsem tam, pamatuji se, nějakou paní, která tam bere vrtačku a provrtává tam nějaký to M-béčko, které tam měl jeden z vystavujících autorů, a někdo jí tam začal okřikovat, že to už je jako moc…takže já jsem s tímto přístupem rozhodně nebyl první, to už se tam Petrovi (Niklovi) podařilo přede mnou. Pro mě je ale rozhodně tento možná ambivalentní přístup a pocit rozhodně příjemnější, než nějaká nečitelná konceptuální nuda.

Myslíš takovou tu sofistikovanou věc, kterou musíš složitě klíčovat, a vlastně nemáš šanci, pokud si nepřečteš stohy nějakých textů a tezí a neprokousáš se nějakým teoreticky stanoveným diskurzem…Pak ta věc třeba zasvítí, ale až „pak“.

Ano, to není to, o co bych já úplně stál, záměrně složité koncepty, ke kterým musíš mít náležitou kontextovou mentální výbavu….Takže raději volím lapidární jazyk, který může rozklíčovat i „obyčejný“ člověk.

Je pravda, že na obou tvých výstavách, v Městské knihovně i v Rudolfinum, mě napadlo, jak si představuješ, že by třeba měly být tvé věci vystavené v rámci například stálé expozice, pokud tvou věc koupí nějaká větší sbírková instituce? Navazuji na to, jak jsi mluvil o lehkém pracovním chaosu před zahájením výstavy, který tvým věcem sluší a o interuptivnosti, sterilizaci která nastane, když se musí nakonec všechno před zahájení vyčistit a uklidit a dílo potom trošku „zvadne“. Jak by to asi vypadalo ve stálé expozici?

Výborná otázka, neboť shodou okolností dneska dopoledne jsem byl v nejmenované Národní galerii řešit právě domlouvající se akvizice, k mé radosti, a právě tématem dopolední schůzky bylo přesně toto.  Přitom jsem byl svědkem toho, kdy odborný pracovník NG, který má tuto agendu na starost, projevoval právě určitou bezradnost a obavy z toho, jak s tou mou věcí vlastně budou a mají zacházet, jak ji budou umět-neumět v budoucnu bez nás instalovat, apod. Něco se mi vysvětlit podařilo, protože řada mých věcí má důkladné doprovodné manuály…jsem na to zvyklý. Svým sběratelům kvůli technickým věcem většinou opravdu přikládám k dílu manuál, aby věděli, jak a kde například vyměnit baterie…a to musíš udělat, protože jinak jsou v tom ztracený, pro mě tedy nic nového. Ale když jsme zrovna řešili tu laboratoř k Postnaturalii, která má být součástí konkrétní akvizice NG, je to pro ně jako instituci, řekl bych, něco úplně nového, a vlastně jsme to spolu-definovali tak, že já je tak trochu nutím k takovému pionýrskému prozkoumávání toho, jak zacházet s uměním způsobem, jak ho nově nebo jinak sbírat a jak odborně spravovat. Skutečně, tak to je…A potom existuje ještě dílo Démon růstu, to je taková ta buněčno-molekulárně-atomická struktura, která je skutečně z pohledu konzervátora sbírky noční můrou, protože sem tam odpadne nějaká kulička, takže on drží v ruce tu kuličku, pak jich je tam ještě dalších deset tisíc, a jak zjistit, odkud odpadla? Takže tady někde je potřeba je přimět k nějaké větší uvolněnosti…

Zeptám se ještě na téma výroby. Téma výroby v postindustriální době, v době, kdy jsou na vrcholu informační technologie…mezi válkou i po válce byla v umění tendence dostat výrobu na úroveň nejenom tvůrčí práce, ale vyloženě ji vtáhnout do oblasti umění. Dnes je pozice vůči výrobě jiná. Jakou zastáváš ty? Vím, že pracuješ hodně s metodami recyklace, ale není to vlastně recyklace v rámci nějakého výrobního procesu, ale je to jenom používání nějakých věcí analogickým způsobem vůči třeba něčemu jinému, třeba vůči přírodě, nebo ekosystému, zajímal by mě tedy tvůj vztah k principu výroby, jestli je kritický, nebo je přehodnocující, nebo analogický? 

Spíš analogický, protože mě i nám všem tady asi právě v tom kolektivu je přirozeně vlastní přemýšlet hmotou, takže existují samozřejmě nějaké prvotní elementární skici toho co má vzniknout, ale nikdy to není úplný technický výkres konkrétní věci definované předem, protože během realizačního procesu… klidně tomu říkejme výroba… dochází teprve k  pochopení látky, kdy zjišťuješ, kdy, co a jak je možné a jak to udělat a v tomto ohledu je to možné nazývat lehce regresivně, ale já jsem zcela programově umanutý v materializaci věci-díla a baví mě myslet ho v procesu skrze hmotu jako takovou. A to znamená, že výroba je …ono to zní trochu pejorativně, také se dá říct tvorba, což zní zase trochu víc romanticky, ale to je skoro jedno, jak se to nazve, jestli je to výroba nebo tvorba, zkrátka práce s hmotou, a ta je taková, řekl bych, no je to samo to sochařství. Jakože mě vždycky bavilo ohledávat možnosti práce s hmotou, se sochou jako takovou, začleňování zvuku, kouře, pohybu, , interaktivní prvky, pohyb versus statika apod. Práce s celkem rozmanitých a nikdy nevyčerpatelných možností.

Petr Vaňous

psáno pro Revue Art, 2018