Skupina Der Blaue Reiter (Modrý jezdec, od 1911) a časopis Der Sturm (Bouře, od 1910) již svými názvy naznačovaly radikální touhu rázně změnit dosavadní podobu umění. Když navíc v roce 1912 byla otevřena Galerie Der Sturm, kterou rovněž založil Herwarth Walden, stala se na deset let centrem nejen berlínské scény moderního umění: fauvisté, expresionisté, futuristé, kubisté či orfisté zde v nebývalém tempu představovali svou aktuální a v mnohém revoluční tvorbu… Walden do roku 1932 uspořádal více než 200 výstav ve svých prostorách v Berlíně a několik dalších putovních výstav (Wanderausstellungen) v Německu a také ve většině dalších velkých evropských měst. Nyní na toto heroické období vzpomíná londýnská Tate Gallery prostřednictvím výstavy skupiny Modrý jezdec…
V těchto dnech probíhá v londýnské Tate (ve spolupráci s mnichovským Lenbachhausem) výstava „Expresionisté“ věnovaná legendární skupině Die Blaue Reiter (mezi zakládajícími členy jsou uváděni Franz Marc, Gabriele Münter/ová, Alfred Kubin a Vasilij Kandinskij). Modrý jezdec dostal svou podobu na základě projevu několika individualit, které spojoval expresionistický výraz a touha po moderním vyjádření. Na počátku 20. století mladí umělci vytvořili, jak uvádí pořadatel “unii různých zemí, která bude sloužit jedinému účelu” – za účelem transformovat moderní umění. Jak zdůrazňují autoři letošní přehlídky: tehdejší umělci se shromáždili kolem Vasily Kandinského a Gabriely Münter/ové, aby „experimentovali s barvou, zvukem a světlem a vytvořili odvážné a živé umění.“
Tate Modern, která vlastní ve svých sbírkách řadu děl raného expresionismu představuje skupinu následovně: Modrý jezdec (Der Blaue Reiter) byl neformální kolektiv moderních expresionistických umělců, kteří se sešli v německém Mnichově v roce 1911. Skupina vedená umělci jako Vasilij Kandinskij, Gabriele Münter a Franz Marc se zaměřila na zkoumání emocionálního a duchovního rozměru umění s důrazem na abstrakci, symbolismus a expresivní přednes. Dalšími členy byli August Macke, Elisabeth Epstein, Marianne Werefkin a Alexej Jawlenskyj. Modrý jezdec spojoval umělce, hudebníky a performery napříč národy, kulturami, médii a styly a zahrnoval pluralitu tvůrčích přístupů. Jejich výroky, texty a obrazy publikované v almanachu Modrý jezdec se zasazovaly o osvobození umění od konvenčních omezení a o tvůrčí vyjádření jako prostředku transcendentních duchovních zážitků. Název skupiny je údajně odvozen od Kandinského obrazu Modrý jezdec z roku 1903, který symbolizuje svobodu a cestu umělcova ducha. Svým inovativním přístupem k barvě, formě a médiím významně ovlivnili vývoj evropského moderního umění.
Modrý jezdec vznikl v roce 1909 založením NKVM (Sdružení nových umělců v Mnichově). Na svou dobu progresivní asociace přijímala umělkyně jako Marianne Werefkin a Elisabeth Epstein, což jim umožňovalo vystavovat a prodávat jejich díla. Přilákalo také hudebníky, jako byl Thomas von Hartmann a performer volného pohybu Alexander Sacharoff. Dříve samotářští umělci jako Paul Klee, Franz Marc a Robert Delaunay navázali tvůrčí vazby s ostatními členy komunity od roku 1911 – kdy byl založen Modrý jezdec.
Představitelé této krátkodobé, ale významné skupiny se pohybovali v ekonomickém a kritickém prostředí evropských uměleckých kruhů 20. století a úspěšně budovali svou kariéru. Účastnili se národních i mezinárodních výstav a pořádali také své monografické výstavy. Spolupráce se spisovatelem a galeristou Herwarthem Waldenem jim zajistila přístup na trh s uměním. Vybudovali si vztahy s muzejními kurátory, spisovateli a teoretiky – rovněž přispívali do progresivního berlínského časopisu Der Sturm (1910 – 32) Herwartha Waldena, kde přinášeli své myšlenky širšímu publiku.
Sbírání lidových uměleckých děl, kulturních předmětů a populárních médií bylo pro umělce Modrého jezdce důležité, protože usilovali o myšlenku umění, které “nezná hranic”. Zajímali se o místní řemesla a náboženské artefakty bavorských řemeslníků, hračky a oblíbené grafiky z východní a střední Evropy, ale také tisky a malby na skle z jižní a východní Asie. Předměty vytvořené místními i zahraničními umělci a řemeslníky, kteří neměli akademické vzdělání, vnímali evropští modernisté jako “nezkažené” a “autentické”. Pokud byla tato díla prezentována na modernistických výstavách a reprodukována v publikacích, byla často prezentována anonymně a vytržena ze svého původního kontextu. Taková prezentace směřovala na odiv čistě pro své stylistické kvality, uměleckost a odvážnost barev. Historici umění té doby však mnohdy kritizovali takový přístup za jeho reduktivní prezentaci bez dalších souvislostí.
Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se skupina rozptýlila, zaznamenala u některých ztráty na životech i měnící se osobní vztahy. Navíc byli moderní umělci od roku 1933 také pronásledováni německou nacistickou stranou a mnozí z nich byli nuceni emigrovat do zahraničí. Po druhé světové válce se díla Modrého jezdce objevila v první nabídce výstavy Documenta v německém Kasselu v roce 1955. Jednalo se o oslavu složitých kulturních vazeb v poválečných uměleckých komunitách a také o trvalý vliv této skupiny na další generace umělců.
Kompletní seznam členů či spolu-vystavujících umělců skupiny Modrý jezdec / Der Blaue Reiter:
Albert Bloch, David Burliuk, Heinrich Campendonk, Clotilde von Derp, Lyonel Feininger, Natalia Goncharova, Alexej von Jawlensky, Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Alfred Kubin, August Macke, Franz Marc, Gabriele Münter, Arnold Schoenberg, Marianne von Werefkinová
Výstava: Expresionisté, Kandinskij, Münterová a Modrý jezdec, Tate Modern Londýn, do 20. října 2024
-red-
foto: Tate Modern London
Diskuze k tomuto článku