Toyen, Vítězslav Nezval, Jaroslav Hašek nebo žižkovský bouřlivák Franta Sauer se v jisté době hlásili k anarchismu. Radikální hnutí je inspirovalo k novým postojům a někdy i činům, které vstoupily do našich dějin. O těchto událostech také pojednává nová kniha Nečekáme nic od reforem – kapitoly o českém anarchismu.
Některé důležité události naší nedávné historie jsou spjaty s anarchismem. Jeden bosenskosrbský stoupenec tohoto hnutí zažehl svým sarajevským atentátem první světovou válku. Druhý, tentokrát český revolucionář, zas na konci tohoto děsivého konfliktu zorganizoval stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Oba útoky namířené proti rakousko-uherské monarchii měli na svědomí jedinci pocházející z anarchistických kruhů: Gavrilo Princip zemřel ve věku 28 let roku 1918 na tuberkulózu v Malé pevnosti Terezín. František „Franta“ Sauer ve stejném roce vedl stržení dominanty na Staroměstském náměstí, v Terezíně pobyl během druhé světové války, když byl zatčen za šíření spisů T. G. Masaryka. Na jaře 1945 byl propuštěn pro onemocnění tuberkulózou, která byla příčinou jeho smrti o dva roky později, které podlehl ve věku 64 let v nemocnici Pod Petřínem. Paradoxem je, že tento bořitel mariánské barokní památky vykonal téměř o dvacet let později generální zpověď v klášteře františkánů u kostela Panny Marie Sněžné.
Autority v lidských dějinách mají zvláštní postavení. Na jedné straně mohou strhávat dav na svou stranu a vnuknout jim svou ideologii, na straně druhé čelí vzdoru, který bývá mnohdy spojován s anarchismem. Zvláště radikální projevy svérázných osobností tvoří příběhy a pověstná gesta. Historie anarchismu jako politické a posléze i kulturní doktríny začíná ve čtyřicátých letech 19. století Proudhonem ve Francii, Stirnerem v Německu a Bakuninem v Rusku.
Český anarchismus je ve svých počátcích spojován s emigranty, kteří se usadili ve Vídni nebo ve Spojených státech. Z některých nespokojenců se zde stali radikálové vydávající časopisy, které ovlivňovaly krajany, ale také byly pašovány do českých zemí. Sílící vzdor vůči celkové zdejší situaci lze zaznamenat koncem 19. století mezi horníky v severních Čechách a mezi proletáři v Praze a okolí, nejvíce však na Žižkově. Konkrétním impulzem k aktivnějšímu odporu vůči státním strukturám byl proces s tzv. Omladinou z let 1893 – 94, který vedl k odsouzení 68 mladých radikálů. Mnohé z nich pak hledali další platformu mezi anarchisty.
Byla to doba před vznikem revue Nový kult sdružující nastupující umělce – především básníky kolem Stanislava K. Neumanna. Ještě před tím však spatřil světlo světa Manifest anarchistů českých z roku 1896, který se svou rozhodností odlišoval od masově zaměřené sociální demokracie.
V atmosféře nového Československa se řady radikálů rozštěpily do různých frakcí. Zvláště pod vlivem bolševické revoluce byl také na jaře 1920 založen Svaz komunistických skupin, který se později podílel na zakládání Komunistické strany Československa, jejíž součástí se stal. Po atentátu na „kapitalistického“ ministra Aloise Rašína v roce 1923 se však dosud spíše volnější politické vztahy začaly vyostřovat. Do praxe byly uvedeny vládní koalicí navržené represivnější zákony na ochranu republiky.
Anarchistické prvky se ovšem projevovaly rovněž v meziválečné umělecké avantgardě směřující již tradičně k levici. Soudě podle vzpomínek, deníků i veřejných polemických spisů je zřejmé, že se zpočátku k anarchismu hlásil teoretik moderních směrů Karel Teige, dokonce básník Jaroslav Seifert se stal ve své době členem Sdružení anacionálních studentů, z kterého vzešel pokus o atentát na předsedu vlády Karla Kramáře.
Účastnicí anarchokomunistického prostředí měla být i malířka Toyen, ve svých 17 letech se nechala vyfotografovat jako krásná dívka s odhodlaným výrazem v pracovní košili připomínající „hrdinku ze sovětského filmu o revolucionářích.“ Andrea Sedláčková, autorka nové biografie později tak slavné malířky dále dokonce cituje i dobové policejní záznamy: „… zejména v v roce 1920 byla důvodně podezřelá, že jest členkou komunistické strany s navštěvuje schůze anarchistů a že provádí podvratnou agitaci a kurýrní službu.“ Také poetismu a meziválečnému surrealismu oddaný Vítězslav Nezval, který se časem dal na stranu aktérů Vítězného února vzpomínal, že se „zpočátku hlásil k individualistickému anarchismu, jak jej hlásal Kropotkin.“
Více se tedy dařilo osamělejším tvůrčím jedincům než pronásledovaným viditelnějším skupinám – a tak do širšího povědomí o českých anarchistech vstoupila především jejich literární tvorba. Teprve v poslední době se zkoumá u našich osobností umělecká tvorba a politické myšlení jako jediný a nedělitelný celek. Aktuální bádání českého anarchismu také konečně zacílilo na „ženskou otázku“, dlouho přehlížené téma, přestože žen bylo v tomto hnutí nemálo. Například Luisa Landová-Štychová je dodnes nedoceněna jako myslitelka.
Nejpodstatnějším a vlastně i posledním představitelem českého anarchistického individualismu se stal známý bouřlivák Stanislav Kostka Neumann – básník s pestrou minulostí. Až v roce 1998 směla vyjít vzpomínková kniha jeho druhé manželky Boženy, která vnesla do jeho čítankového portrétu jeho světlé i temné stránky. „Byl to můj osud, ten černý muž s očima pichlavýma, s tenkými krutými rty, s dlouhými, jako uhel černými vlasy a věnečkem černých vousů kol obličeje,“ přiznává Božena. Jeho politickou teorii a praxi definovala celkem výstižně, když napsala: „Toho muže jsem velmi milovala i – nenáviděla. Milovala jsem ho pro jeho ušlechtilé a krásné myšlenky, které byly v něm a které házel na papír, a nenáviděla ho proto, že pro život mu z nich tak málo zbylo.“
Neumann do jisté míry ilustruje obecný přerod anarchického smýšlení a organizování. Už jeho osobnost v sobě prolíná vypjatý až aristokratický individualismus a touhu po sociální spravedlnosti pro všechny. Byl to nietzschovký „nadčlověk revolty“ (alespoň se za něj považoval), brojil proti „ponižujícímu“ náboženství (včetně Jana Husa), státu jako instituci a všem starým pořádkům. Stejně jako dekadenti přelomu století pociťoval strach ze ztráty svobody osobnosti, odmítal použít násilí stejně jako přijmout podmanění. Ani univerzitní intelektuálové neušli jeho kritice: „Paraziti vědy za katedrou, sledi uzení.“ Solidaritu hledal spíše u „sobě rovných“, vzýval plnost života, krásné ženy i dostatek alkoholu („geniální člověk musí pít“). Klíčovou postavou byl pro Neumanna Satan coby symbol lidské živelnosti, osvobozené erotické touhy, ale také vzpoury proti společnosti (bohu) – apoštolem nového pozemského žití či „zvěstovatelem nové renesance”.
Možná překvapivě nezastával tento anarchista rovnost mezi lidmi (elitářství vyvolených), byl protinárodní, antirasistický a protisystémový. Časem, kdy „patos už nelze stupňovat dál“ se obrací více ke skutečnosti a kolektivismu, i když se stále vidí jako „vůdcem zástupu“. Neumann si – dnes víme, že naivně – nakonec představoval jakýsi volný komunismus coby „dobrovolně spojené síly“ a zároveň nepřetržitý vývoj, duševní spravedlnost a individuální možnosti. Ale i zde byl osobitý: „Socialism není soucit s chudými a slabými, není nově natřená křesťanská láska k bližnímu… Na lásce k bližnímu nedá se pranic budovati. Soucitné slzy nejsou čin a oslavování chudoby a slabosti jest hříchem proti životu, který chceme mít bohatý, zdravý a krásný.“
Svobodu a přírodu milující Neumann během druhé světové války pobýval v ústraní na venkově v Železných horách stranou pozornosti gestapa. Již se nedozvíme, jak by Neumann reagoval na komunistické praktiky po únorovém puči v roce 1948. Zemřel patrně pln velkých snů a iluzí 28. června 1947 v Praze. Pro budoucnost se stal jeho anarchismus prázdným a poněkud literárním pojmem, pro generace minulé mohl být vzorem: „Pokoušeli jsme se marně psát verše, zamilovali jsme se do Františka Gellnera a počali jsme téměř nezřízeně uctívat S. K. Neumanna. Byl to pro nás literární i politický bůh. Dali jsme se k anarchistům,“ vzpomínal na to v roce 1935 Jaroslav Seifert.
Český anarchismus měl vedle živelného Neumanna i další polohy. Tak například Fráňa Šrámek – básník a politický publicista – kladl důraz na antimilitarismus, zjitřené emoce až sentimentalitu. V polemice s realismem T. G. Masaryka volal po obnově náboženství coby jisté formě panteismu a návratu přírodě, který měl být „pupeční šňůrou“ k všeobjímající citovosti. V protikladu k tomuto pojetí stál František Gellner se svým rozumným „společenským pořádkem“. A tak hlásá: „Není možný pořádek, dokud budou existovat vládnoucí a ovládaní… My anarchisti bojujeme za svobodu hospodářskou a politickou. Bojujeme za pořádek.“
Tito básníci anarchismu dávali možná vzor, ale často stávali mimo realitu. Tuto situaci kritizoval v několika svých fejetonech Jaroslav Hašek. V nich se vysmíval mladým poetům, jejich tvorbu označoval jako „svrchovaně komickou situaci.“ Sám se stylizoval do jakéhosi barbara pozorujícího „poesii sociální“ a jasně se z jeho pohledu trefoval: „Samá tíha života, samé slze, samé fňukání, a to se nejvíce čte mezi dělnictvem. Vychovávají se tou literaturou plačtivé baby, jejichž jedinou potěchou je vzpomínka, slabá naděje, že kdysi, jednou za čas, přijde nějaké nové ráno…“. A závěrem se ptal: „Kdy konečně pět bez frází… bez věčně se opakujícího fňukání a uvidíme hrát na našich jevištích pořádný kus sociální, kus vítězné revolty, píseň odboje, hymnu vítězného proletariátu, a ne to, čemu se člověk musí smát.“ Ještě více „plebejský“ se ukázala být jiná persona.
Patrně nejznámějším českým anarchistou je v úvodu zmíněný Franta Sauer. Bývá zpravidla redukován na „žižkovskou postavičku“ případně na kumpána Jaroslava Haška, kterému jako první začal na pokračování vydávat jeho slavného Švejka. Nová kniha také v tomto ohledu přináší objektivnější a doložené cesty tohoto pražského aktivisty.
Pověstné stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, ke kterému se Sauer coby hlavní organizátor hrdě hlásil proběhlo v revolučním roce 1918. Atmosféra pádu rakousko-uherské monarchie nahrávala zvýšenému nacionalismu. „Kácení model“ však pro žižkovského Habána bylo však dle nového výkladu celé události věcí spíše osobního naturelu, potřeby „přímé akce“ proti církvi a provokativně deklarovaná „neznalost dějin.“
S historií se tento „aktivista“ zapletl ještě jednou, když v roce 1920 zinscenoval divadelní rekonstrukci Bitvy na Vítkově. Sauer nelenil a opět Pražany překvapil a dal se do díla. Kde ale sehnat křižáky, ke kterým se nikdo nechtěl hlásit? Pro nevděčnou roli přemluvil obyvatele Žižkaperku a dělníky z Kapslovny, výstřelem z děla se nakonec dalo vše do pohybu. Za velkého zájmu i konzumace alkoholu nastala řež a zmatky. Výpravné realistické kulisy, koně, statisté a prý i filmový štáb byl svědkem nadšení, následného chaosu a konečného sčítání škod. Inscenace u příležitosti 500. výročí slavné bitvy mělo posílit národního ducha, ale skončila katastrofou. Traduje se totiž, že výsledek bitvy cíleně poškodil opitím komparsistů, čímž zapříčinil skutečnou rvačku a “výhru” křižáckých vojsk.
Franta Sauer – žižkovský bouřlivák, spisovatel, divadelní ochotník, zámečník a člověk dalšího devatera profesí či příležitostný filmový herec ani po této zkušenosti nezahálel. Stal se jedním ze zakladatelů nelegální organizace Černá ruka, jejímž cílem bylo obsazování prázdných žižkovských bytů a dalších prostor „zbohatlíků“. Do „kanceláře“ tedy hospody U Brabců se hrnuli zájemci z nuzných poměrů, dělníky, ale kupodivu i policisty. Sauer, jakýsi předchůdce squaterů, se samozřejmě považoval za „vůdce Černé ruky“. Jeho solidárnost a smysl pro nečekané akce i přes vědomí dočasnosti byly pozoruhodné.
Přes tyto a jiné aktivity dolehla nakonec i na Sauera tvrdá krize. Nejen díky financování sešitkového nákladu Haškova Švejka se finančně zruinoval. Zůstal mu jen nájemní byt, vzpomínky, dluhy a někdy i výčitky. “Odpusťte mi, že jsem nechal strhnout Mariánský sloup. Je mi to líto,” prosil kněze v pražské nemocnici Pod Petřínem, kde následně 26. března 1947 zemřel – a prahu nové doby, do které se už nehodil. Budoucnost přinesla další dějinné zvraty a události, myšlenky i činy anarchismu měly svá pokračování, ale to už je jiná kapitola.
Radan Wagner
Kniha: Anarchismus / Nečekáme nic od reforem / Kapitoly o českém anarchismu, Herrmann & synové 2024, koupit ZDE
foto: Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, archiv Petra Blažka, Herrmann & synové
Diskuze k tomuto článku