100. výročí prvního Bretonova manifestu, který vyšel 15. října 1924, je připomínáno na mnoha místech. Paříž coby město zrození tohoto hnutí nabízí mimořádnou výstavu v Centre Pompidou, na které jsou zastoupeni klíčoví autoři (Salvador Dalí, René Magritte, Giorgio de Chirico, Max Ernst, Joan Miró, Leonora Carrington, Ithell Colquhoun, Dora Maar) včetně Toyen nebo Josefa Šímy. Srdcem instalace je exponát – originální rukopis Manifestu pocházející z Národní knihovny Franice. Výstava je uspořádána chronologicky i tematicky do 14 sekcí, v nichž jsou připomínány rovněž literární či filozofické osobnosti, které hnutí inspirovaly (Lautréamont, Lewis Carroll, Sade a další).

Pořadatelé velkorysé přehlídky zvou: „Objevte ikonická díla tohoto revolučního hnutí a prozkoumejte nespoutanou představivost prostřednictvím obrazů, kreseb, filmů a fotografií…

REKLAMA

Vydejte se na cestu do srdce nespoutané imaginace s výstavou, která je nepřehlédnutelným uměleckým zážitkem, oslavujícím významné jubileum surrealistické revoluce v dějinách umění.“

Od okamžiku, kdy dorazíte do 6. patra Centre Pompidou, se ponoříte do světa, kde se „stírají hranice mezi snem a realitou.“ Výstava “Surrealismus” je „skutečnou oslavou tvůrčího ducha a umělecké odvahy“, které charakterizovaly toto revoluční hnutí po více než čtyři desetiletí. Při prozkoumávání jednotlivých kapitol výstavy objevíte literární vlivy, které inspirovaly surrealisty, poetické principy, kterými se řídila jejich tvorba, a významné umělce i méně známé osobnosti, které přispěly k jejímu vývoji.

Čtěte také

S Andreou Sedláčkovou o Toyen a její nové knize…

Před 1 rokem

Malíř Josef Šíma a obnovený hrob v Paříži

Před 3 roky

Výstava: “Surrealismus” – Centre Pompidou, Paříž, do 13. ledna 2025

-red-

foto: Centre Pompidou Paris, Fb Andrea Sedláčková a archiv (titulní foto: Salvador Dalí, Off-white Aphrodisiac Telephone, 1938)

MANIFEST SURREALISMU
© André Breton, 1924
převzato z časopisu Analogon, 16/1996, Sen, vize s skutečnost, str. I – X.

Tak dlouho se lpí na víře v život, na tom, co život má nejnejistějšího – rozumí se život reálný -, že nakonec se tato víra ztratí. Člověk, tento nezměnitelný snivec, den ze dne nespokojenější se svým osudem, je stěží s to přehlédnout všechny ty věci, kterých si navykl užívat a které mu dala k dispozici jeho bezstarostnost nebo jeho úsilí – skoro vždycky jeho úsilí, neboť se uvolil pracovat, přinejmenším se mu nepříčilo vsadit na své štěstí (na to, čemu říká své štěstí!). Jeho údělem je nyní velká skromnost: ví, které ženy měl, do jakých směšných dobrodružství se namočil; jeho bohatství nebo jeho chudoba pro něj nic neznamenají, zůstává v tomto ohledu dítětem právě narozeným, a pokud jde o schvalující soud jeho mravního svědomí; uznávám, že se bez něj lehce obejde. Jestliže si uchovává nějakou jasnozřivost, může se pak jedině obrátit zpět k svému dětství, které mu, ať už bylo jakkoli pomrzačeno péčí jeho cvičitelů, připadá nicméně plné půvabů. Tady mu nepřítomnost jakékoli známé důslednosti ponechává perspektivu několika životů uskutečňovaných zároveň; zabydluje se v této iluzi; chce už znát jen momentální, krajní snadnost všech věcí. Každé ráno děti vykračují vpřed bez úzkosti. Všechno je na dosah, nejhorší materiální podmínky jsou výtečné. Lesy jsou bílé nebo černé, nikdy se nepůjde spát.
Je však pravda, že tak daleko člověk zajít nedokáže, a nejde jen o vzdálenost. Hrozeb přibývá, ustoupí, vzdá se části toho území, které chtěl dobýt. Té imaginace, která nepřipouštěla žádné meze, dovoluje už rozvíjet se jen podle zákonů despotické užitečnosti; ta je neschopna hrát dlouho tuto podřadnou roli, a někdy kolem dvacátého roku zpravidla člověka ponechá raději napospas jeho osudu beze stopy světla.
Jestliže se později tu a tam pokusí vzchopit, protože pocítil, že mu tak trochu chybí jakýkoli důvod k životu, když se stal neschopným být na výši nějaké výjimečné situace, jako je třeba láska, moc se mu to nepodaří. Patří totiž nyní už tělem i duší panovačné praktické nutnosti, která nestrpí, aby ji ztrácel ze zřetele. Všem jeho činům bude chybět rozmach; všem jeho myšlenkám rozpětí. Z toho, co se mu přihodí nebo může přihodit, bude s to představit si už jen to, co tuto událost spojuje se spoustou podobných událostí, událostí, při nichž se nijak neúčastnil, událostí propasených. Co říkám, bude ji posuzovat ve vztahu k některé z těchto událostí, která byla ve svých důsledcích víc uklidňující než ostatní: Pod žádnou záminkou v ní nebude vidět svou spásu.
Drahá imaginace, to, co v tobě miluji především, je to, že nepromíjíš. Jediné slovo svoboda je vším, co mé ještě naplní nadšením. Věřím, že je s to donekonečna uchovávat starý lidský fanatismus. Odpovídá bezpochyby mé jediné oprávněné aspiraci. Uprostřed tolika mizerií, které jsou naším dědictvím, je zajisté třeba uznat, že je nám ponechána největší svoboda ducha. Je na nás, abychom ji těžce nezneužili. Zredukovat imaginaci na otroctví, i kdyby šlo o to, čemu se vulgárně říká štěstí, znamená uhnout všemu, co v sobě lze najít z nejsvrchovanější spravedlnosti. Jedině imaginace mi dává počet z toho, co může být, a to je dost na to, aby byl tak trochu zrušen úděsný interdikt; dost také na to, abych se jí oddal beze strachu, že se klamu (jako by člověk mohl v sebeoklamání zajít dál, než zašel). Kde se začíná stávat něčím špatným, a kde končí bezstarostnost ducha? Neznamená možnost zbloudění pro ducha spíš náhodnost dobra?
Zbývá šílenství, “šílenství, které patří za mříže”, jak se s takovou výstižností říká. Tohle nebo jiné… Každý totiž ví, že šílenci vděčí za svoji internaci jen nevelkému počtu činů legálně zavržitelných, a že nebýt těchto činů, jejich svoboda (to, co lze z jejich svobody vidět) by nemohla být ve hře. Že jsou v nějaké míře obětmi své imaginace, jsem ochoten připustit v tom smyslu, že ta je má k nedodržování určitých pravidel, bez nichž se lidský rod cítí ohrožen, a to každý člověk patřičně pozná na vlastní kůži. Ale ona hluboká lhostejnost, kterou osvědčuji vůči kritice, kterou o nich vynášíme, ba i vůči různým trestným opatřením, kterým jsou podrobováni, dovoluje předpokládat, že ze své imaginace čerpají velkou posilu, že svoje šílenství sdostatek vychutnávají, aby dokázali snést, že má platnost jedině pro ně. A halucinace, iluze atd. skutečně také nejsou zanedbatelným zdrojem slastí. I nejspořádanější smyslnost si tu přijde na své a vím, že bych byl s to strávit mnoho večerů ochočováním té hezké ruky, která se na posledních stránkách Tainovy Inteligence dopouští počinů tak kuriózních. Pokud jde o důvěrná sdělení šílenců, dokázal bych strávit celý život tím, že bych je k nim podněcoval. Jsou to lidé nesmlouvavě poctiví, jejichž nevinnosti se vyrovná jen nevinnost moje. Kolumbus musel vyplout s šílenci, aby objevil Ameriku. A pohleďte, jak se toto šílenství zhmotnilo, a jakou trvanlivost osvědčilo.

Strach ze šílenství není něčím, co nás donutí nechat prapor imaginace spuštěný na půl žerdi.
Po odsouzení materialistického postoje je třeba zahájit proces s postojem realistickým: Materialistický postoj je ostatně poetičtější než on a předpokládá u člověka jistou pýchu, zajisté obludnou, ale nikoli další a úplnou degradaci. Je namístě vidět v něm především šťastnou reakci proti některým směšným tendencím spiritualismu. Není konec konců neslučitelný s určitou vznešeností ducha.
Naproti tomu realistický postoj, inspirovaný pozitivismem, od svatého Tomáše až po Anatola France, má pro mne zajisté charakter nepřátelský jakémukoli vzletu intelektuálnímu i mravnímu. Je mi odporný, neboť pozůstává ze směsi průměrnosti, nenávisti a plytké samolibosti. To on dnes plodí ty směšné knihy, ty urážlivé divadelní hry. Nachází ustavičně posilu v novinách a zahání do slepé uličky védu i umění tím, že horlivě lichotí veřejnému mínění v jeho nejnižších zálibách; jasnost hraničící s hloupostí, život vhodný pro psy. Zanechává to stopu i na aktivitě nejlepších duchů; tak jako ostatní, i oni nakonec začínají podléhat zákonu nejmenšího vynaloženého úsilí. Legračním důsledkem tohoto stavu věcí je například v literatuře záplava románů. Každý hledí přispěchat se svou troškou “pozorování”. Z potřeby očisty navrhoval v poslední době p. Paul Valéry shrnout co možná největší počet románových začátků, od jejichž pošetilosti si hodné sliboval. Byly by tam příspěvky i nejproslulejších autorů. Taková myšlenka je Paulu Valérymu pořád ke cti; nedávno mě v souvislosti s romány ujišťoval, že pokud jde o něho; vždycky by se vzpíral napsat: Markýza vyšla z domu o páté. Ale dodržel slovo?
Jestliže styl čiré a prosté informace, jehož příkladem je právě citovaná věta, je v románech skoro jediný v kursu, pak je to tím, že je třeba konstatovat, že ctižádost autorů nejde nijak moc daleko. Příležitostný, neužitečný jednotlivostní charakter každého z jejich záznamů ve mně vyvolává myšlenku, že se baví na moje útraty. Nejsem ušetřen žádné bezdůvodnosti představované postavy: bude plavovlasá, jak se bude jmenovat, zachytíme ji v létě? Samé otázky rozhodované jednou provždy nazdařbůh; není mi ponecháno jiné rozhodovací právo než právo knihu zavřít, což neopomenu učinit zhruba při první stránce. A ty popisy! Nic není srovnatelné s jejich nicotností; jsou to jen za sebou řazené obrázky z katalogu, autor si dopřává pohodlí stále bezostyšněji, chápe se příležitosti podstrčit mi své pohlednice, snaží se mě přimět, abych se s ním shodl na banalitách:
“Neveliký pokoj, kam mladík vstoupil, byl vytapetován žlutým papírem: byly tam pelargonie a na oknech mušelínové záclonky; zapadající slunce vrhalo na to všechno ostré světlo… V pokoji nebylo nic zvláštního. Nábytek z bílého dřeva byl vesměs hodné starý. Pohovka s prohnutým opěradlem, proti pohovce oválný stůl, v prostoru mezi okny stolek s umyvadlem a zrcadlo, u zdí židle a dvě nebo tři bezcenné rytiny zobrazující německé slečinky s ptáčky v rukou – to bylo veškeré zařízení.” ¹⁾
Nemám chuť připustit, aby si duch bral za objekt, byt i jen letmo, takovéto motivy. Bude se tvrdit, že tahle školská kresba je tu na svém místě a že v tomto bodě knihy má autor své důvody, aby mě s ní otravoval. Nicméně ztrácí svůj čas zbytečně, neboť do jeho pokoje nevstoupím. Lenost, únava druhých mě neupoutají. Kontinuita života je pro mne pojmem příliš nestabilním, než abych dělal rovnítko mezi svými nejlepšími chvílemi a svými chvílemi deprese a slabosti. Chci, aby člověk mlčel, když přestane cítit. A chápejte dobře, že nevytýkám nedostatek originality kvůli nedostatku originality. Říkám jen, že nehodlám brát v úvahu prázdné okamžiky svého života a že u každého člověka může být něčím nedůstojným, když dává tvar těm, které mu takovými připadají. Dovolte mi, abych tento popis pokoje přeskočil, spolu s mnoha jinými.
Zaražme, dostal jsem se k psychologii, k tématu, při němž nemám chuť žertovat.
Autor se chytí nějakého charakteru, a jakmile ten je dán, dá svému hrdinovi putovat světem. Ať se přihodí cokoli, tento hrdina, jehož akce a reakce jsou obdivuhodně předvídány, má za povinnost nezhatit výpočty, jejichž je objektem, i když zároveň bude budit dojem, že je už už zhatí. Může se zdát, že vlny života ho unášejí, převalují ho, strhují ho dolů, zůstane nicméně vždycky oním zformovaným lidským typem. Pouhá šachová partie, o kterou se dokonale nezajímám, protože člověk, ať je jakýkoli, je mi v ní nevalným soupeřem. To, co nesnáším, to jsou ty nicotné diskuse o tom či onom tahu, když nejde ani o vítězství, ani o prohru. A jestliže hra nestojí za zlámanou grešli; jestliže objektivní rozum nechá toho, kdo se k němu obrací o pomoc, strašným způsobem naholičkách, tak jak tomu popravdě je, není namístě odpoutat se od těchto kategorií? “Různost je tak nesmírná, že všechny tóny hlasu, všechny způsoby chůze, kašlání, smrkání, kýchání…”  ²⁾ Jestliže žádné zrnko se nepodobá žádnému druhu, proč chcete, abych vám tohle zrnko popisoval jedno po druhém, po všech ostatních, abych z něj dělal zrnko dobré k snědku? Nevykořenitelná mánie spočívající v převádění neznámého na známé, na to, co se dá zařadit, působí na mozky konejšivě. Touha analyzovat vítězí nad city. ³⁾ Výsledky jsou dlouhé rozklady, jejichž přesvědčivost tkví jen v samotné jejich podivnosti a které imponují čtenáři jen tím, že se uchylují k určitému abstraktnímu slovníku, ostatně dost špatně definovanému. Kdyby takto obecné ideje, jejichž prodiskutovávání je doposud věcí filosofie, osvědčovaly, že definitivně pronikají do oblasti širší, byl bych první, kdo by se z toho radoval. Ale je to pořád ještě jen jistý druh preciozity; vtipné duchaplnosti a jiné projevy dobrých způsobů nám doposud hledí všemožné zatarasit přístup k opravdovému myšlení, které je soustředěno na vlastní hledání, místo aby se staralo o vnější úspěchy. Připadá mi, že každý čin má ospravedlnění v sobě samém, přinejmenším pro toho, kdo jej byl schopen vykonat, že je nadán vyzařující schopností, kterou sebemenší komentování může jen oslabovat. To dokonce jen působí, že k činu jakoby vůbec ani nedošlo. Tím, že se mu dostává takového význačné pozornosti, nic nezískává. Stendhalovi hrdinové se stávají objektem jeho rozborů, rozborů více či méně šťastných, ale ty nepřidávají nic k jejich slávě. Doopravdy se s nimi setkáváme jen tam, kde je Stendhal opustil.

Žijeme ještě pod vládou logiky, což je samozřejmé to, k čemu jsem zde chtěl dojit. Ale logické postupy se za našich dnů používají jen k řešení problémů druhořadého významu. Absolutní racionalismus, který zůstává v módě, dovoluje brát v úvahu jen fakta, která se úzce vážou k naší zkušenosti. Logické účely naproti tomu nám unikají. Je zbytečné dodávat, že i samotné zkušenosti byly vytyčeny meze. Točí se v kleci, a je čím dál obtížnější otevřít jí cestu ven.. I ona se opírá o bezprostřední užitečnost a je střežena zdravým rozumem. Pod rouškou civilizace, pod záminkou pokroku se podařilo vymýtit z ducha všechno, co může být právem nebo neprávem taxováno jako pověra,.jako chiméra; vyloučit jakýkoli způsob hledáni pravdy, který není v souladu se zvyklostmi. Zdánlivě jen dik největší náhodě byla nedávno znovu vyzvednuta na světlo určitá část intelektuálního světa, podle mého soudu zdaleka nejvýznamnější, která byla okázale opomíjena jako cosi zanedbatelného. Za to je třeba vzdát dík objevům Freudovým. Na podkladě těchto objevů se konečně rýsuje určitý názorový proud, díky němuž badatel zkoumající lidskou sféru bude moci proniknout se svými výzkumy dál, když bude takto oprávněn nebrat zřetel pouze na povrchní skutečnosti. Imaginace možná bude s to ujmout se svých práv. Jestliže hlubiny našeho ducha skrývají zvláštní síly schopné zmnožovat síly povrchu nebo proti nim vítězně bojovat, je v našem svrchovaném zájmu podchytit je, zmocnit se jich nejprve, aby pak byly podřízeny, bude-li to přicházet v úvahu, kontrole našeho rozumu. Analytikové sami tím mohou jen získat. Je však důležité konstatovat, že žádný prostředek není a priori předurčen při realizaci tohoto projektu k řídící roli, že o té se až na další může soudit, že je právě tak věcí básníků jako vědců a že její úspěch nezávisí na více méně náhodných cestách, jimiž se půjde.

Freud velmi oprávněně zaměřil svoji kritiku na sen. Je skutečně nepřípustné, že tato nemalá část duševní aktivity (protože přinejmenším od narození člověka do jeho smrti myšlení nijak neustává, součet momentů snění, i když se bere v úvahu jen čistý sen, sen ve spánku, není z hlediska času menší než součet momentů reality, anebo řekněme pouze: momentů bdění na sebe doposud tak málo upoutala pozornost. Extrémní rozdíl v důležitosti, v závažnosti, jakou pro běžného pozorovatele mají události bdění a události spánku, byl pro mne vždy zdrojem údivu. Je to tím, že když přestane spát, člověk je především hříčkou své paměti, a že té se v normálním stavu zlíbí naznačit mu jen slabě okolnosti snu, zbavit sen jakýchkoli aktuálních důsledků a dát vycházet jedinému determinujícímu motivu z bodu, v němž ho, jak je přesvědčen, několik hodin předtím zanechal: jako tu a tu pevnou naději, tu a tu starost. Má iluzi, že pokračuje v něčem, co stojí za námahu. Sen je takto zredukován na jakousi vsuvku, tak jako noc. A nic víc než ona neskrývá v sobě zpravidla jakoukoli radu. Zdá se mi, že tento zvláštní stav věcí vybízí k několika úvahám:

1) V mezích, v nichž se uplatňuje (v nichž se uplatňuje podle obvyklého soudu), je sen podle všeho něčím souvislým a jsou v něm stopy určité organizace. Jedině paměť si osobuje právo dělat v něm přerývky, nebrat zřetel na přechody a předvádět nám spíše sérii snů než sen. Zrovna tak právě máme o jednotlivých skutečnostech v každém okamžiku jen navzájem oddělenou představu, jejíž koordinace je záležitostí vůle. ⁴⁾
Je důležité upozornit, že ani u oněch prvků, které tvoří sen, nám nic nedovoluje usuzovat na větší míru nespojitosti. Lituji, že když o tom mluvím, používám formulací, které sen principiálně vylučují. Kdy se dočkáme spících logiků, spících filosofů? Chtěl bych spát, abych se mohl vydat spáčům tak, jako se vydávám těm, kdo mě čtou, s očima naplno otevřenýma; abych při hovoru o těchto věcech už nepřipustil, že převládne vědomý rytmus mého myšlení. Můj sen z poslední noci pokračuje možná ve snu z noci předešlé, a bude v něm dál pokračováno příští noc, s pozoruhodnou důsledností. Je to docela dobře možné, jak se říká. A protože není nijak dokázáno, že “realita”, která mě okupuje, tu zůstává, i když jsem ve stavu snu, že se nehrouží do bezpamětna, proč bych nepřiznal snu, co občas realitě upírám, totiž onu hodnotu soběstačné jistoty, která ve svém čase vůbec nepodléhá mému popřeni? Proč bych nečekal od pokynu snu víc, než očekávám od den za dnem vyššího stupně vědomí? Nemůže být i sen využit k řešení základních otázek života? Jsou tyto otázky v tom i onom případě stejné, a existují tyto otázky už ve snu? Je se snem spjato méně sankcí než se vším ostatním? Stárnu, a víc než ta realita, které se domněle podřizuji, je to možná sen, lhostejnost, v níž vůči němu zůstávám, která je příčinou mého stárnutí.

2) Vraťme se ještě jednou ke stavu bdění. Jsem nucen pokládat jej za jakýsi interferenční jev. Nejenže duch za těchto podmínek osvědčuje zvláštní sklon k dezorientaci (to je historie lapsů a omylů všeho druhu, jejichž tajemství nám začíná být odhalováno), ale nezdá se ani, že by ve svém normálním fungování byl řízen v podstatě něčím jiným než sugescemi, které k němu přicházejí z té hluboké noci, pod jejíž ochranu bych ho chtěl svěřit. Ať je v jakkoli dobrém stavu, jeho rovnováha je relativní. Stěží se odvažuje vyjádřit sebe sama, a jestliže to učiní, pak se omezí jen na konstatování, že ta a ta myšlenka, ta a ta žena na něj působí silným dojmem. Říci, v čem toto zapůsobení spočívá, by byl dokonale neschopen, předvádí tím míru svého subjektivismu, a nic víc. Tato myšlenka, tato žena ho vzrušuje, činí ho méně náchylným k strohosti. Její účinek je v tom, že ho na vteřinu izoluje od toho, co ho rozpouští, že mu dává zkondenzovat na obloze v krásnou krystalizaci, jakou právě může být, jakou je. Ve své naprosté bezradnosti se pak duch odvolává na náhodu – na božstvo záhadnější než ostatní božstva -, které připisuje všechny své zmatenosti. Kdo mi může říci, že úhel, pod nímž se mu prezentuje myšlenka, jež ho vzrušuje, že to, co miluje v očích této ženy, není právě to, co ho spíná s jeho snem, co ho připoutává k tomu,.co mu bylo dáno a co vlastní silou ztratil? A nebýt toho, čeho všeho by možná nebyl schopen? Chtěl bych mu dát klíč k této chodbě.

3) Duch člověka, který sní, je plně uspokojen událostmi, jak se mu naskýtají. Úzkostná otázka možnosti se už neklade. Zabij, leť rychleji, miluj, jak jen ti libo. A jestliže zemřeš, cožpak si nejsi jist, že vprostřed mrtvých znovu procitneš? Nech se vést, události nepřipouštějí, abys je odkládal na později. Nemáš jména. Ta snadnost všeho je neocenitelná.
Jaký rozum, ptám se, rozum o tolik širší než onen druhý; dává snu tento charakter přirozeností a působí, že přijímám bez výhrad spoustu epizod, jejichž podivnost by mě ve chvíli, kdy toto píši, zcela ohromila? A přesto jde o něco, co si ověřuji vlastníma očima, vlastníma ušima; ten krásný den nastal, to zvíře promluvilo.
Jestliže procitnutí je tvrdší, jestliže kouzlo příliš dobře ruší, je tomu tak proto, že člověku byla vnucena ubohá představa o odpykávání.

4) Od onoho okamžiku, kdy bude sen podroben metodickému zkoumání, kdy se nám způsoby, jež je třeba teprve určit, podaří pochopit jej v jeho celistvosti (a to předpokládá určitou disciplínu paměti, která vyžaduje úsilí celých generací; začneme nicméně tím, že zaznamenáme nejnápadnější fakta), od onoho okamžiku, kdy se jeho křivka rozvine s nevídanou pravidelností a šíří, lze očekávat, že tajemství, která žádnými tajemstvími nejsou, ustoupí jedinému velkému Tajemství. Věřím v budoucí splynuti obou těch stavů, zdánlivě tak protikladných, jimiž jsou sen a realita, v jakousi realitu absolutní, v surrealitu, lze-li tak říci. Právě k jejímu dobytí mířím, s jistotou, že k němu nedospěji, ale příliš lhostejný ke své smrti, než abych už trochu neodhadoval radosti takového vlastnictví.
Vypráví se, že Saint-Pol-Roux nedávno nechával na dveře svého camaretského sídla umístit každý den ve chvíli, kdy usínal, cedulku, na níž bylo možno číst: Básník pracuje.
Bylo by toho ještě hodně, co by se mělo říci, ale chtěl jsem se jen mimochodem dotknout tématu, které by samo o sobě vyžadovalo výklad velmi dlouhý a zcela jinou přesnost; vrátím se k němu. Tentokrát bylo mým záměrem po právu odsoudit onu nenávist k zázračnu, která zuří v některých lidech, a ono zesměšnění, kterému je chtějí nechat propadnout. Řekněme to se vší rozhodností: zázračno je vždycky krásné, krásné je jakékoli zázračno, ba jedině zázračno je krásné.
V literární oblasti pouze zázračno je s to oplodnit díla patřící k nějakému nižšímu žánru, jako je román a obecně všechno, co má co dělat s příběhem. Lewisův Mnich je toho obdivuhodným důkazem. Celý jej oživuje dech zázračna. Ještě předtím, než autor osvobodil své postavy od jakékoli časové vázanosti, cítíme, že jsou připraveny jednat s neslýchanou hrdostí. Ta vášeň věčnosti, která je ustavičně povznáší, dává jejich i mé trýzni nezapomenutelné akcenty. Chápu, že v této knize nachází, od začátku až do konce a nejčistším způsobem, jaký jen může být, nadšený výraz jedině to, co z ducha touží opustit zem, a že když u ní abstrahujeme od bezvýznamné části její romaneskní dějové osnovy, odpovídající dobové módě, představuje vzor správnosti a nevinné vznešenosti. ⁵⁾ Připadá mi, že nikdo neudělal nic lepšího a že zejména postava Matyldy je nejdojemnějším výtvorem, jaký lze připsat k aktivům toho obrazného způsobu v literatuře. Není to ani tak postava, jako spíš nepřetržité pokušení. A jestliže postava není pokušením, čím je? Tahle je pokušením nejkrajnějším. Tvrzení “nic není nemožné tomu, kdo se dovede odvážit” se v Mnichovi předvádí v celé své přesvědčivosti. Zjevení v něm hrají logickou roli, protože se jich kritičnost nezmocňuje, aby je popírala. Právě tak i potrestání Ambrosiovo je tu podáno legitimním způsobem, protože je nakonec přijato kritickým myšlením jako přirozené rozuzlení.
Může se zdát projevem libovůle, že tu předkládám tento vzor, když jde o zázračno, z kterého přece znovu a znovu čerpaly literatury severské a orientální, nemluvě o literaturách ve vlastním smyslu náboženských, jaké se vyskytují ve všech zemích. Činím tak proto, že většina příkladů, které by mi tyto literatury mohly poskytnout, má na sobě příhanu dětinskosti, pouze z toho důvodu, že se obracejí k dětem. Ty jsou brzy odstaveny od zdroje zázračna, a později si neuchovají dost velkou neposkvrněnost ducha, aby našly v Oslí kůži nejvyšší požitek. Ať jsou pohádky sebepůvabnější, dospělý člověk by si myslel, že by bylo degradací živit se jimi, a uznávám, že všechny neodpovídají jeho věku. Předivo rozkošných nepravděpodobností by úměrné tomu, jak člověk postupuje životem, muselo být trochu rafinovanější, a na tento druh pavouků pořád ještě čekáme… Ale psychické dispozice samy se nijak radikálně nemění. Strach, přitažlivost nezvyklého, šťastné náhody, záliba v přepychu jsou hybnými silami, na něž se nikdy nebude apelovat marně. Jsou povídky pro dospělé osoby, které čekají na své napsání, povídky, které by byly ještě téměř pohádkami.

Zázračno není ve všech dobách stejné; podílí se nejasným způsobem na jakémsi celkovém zjevení, z něhož nám zůstala pouze jednotlivost: to jsou romantické zříceniny, moderní manekýn nebo jakýkoli jiný symbol schopný po určitou dobu uvádět v pohyb lidskou senzibilitu. V těchto rámcích, které v nás vyvolávají úsměv, nicméně vždy nachází výraz nezhojitelný lidský nepokoj, a proto je beru v úvahu, proto je pokládám za neodlučitelné od některých geniálních výtvorů, které jimi jsou víc než jiné bolestně poznamenány. To jsou Villovy šibenice, řecké převleky Racinovy, Baudelairovy divany. Spadají vjedno s určitým zatměním vkusu, jež docela dobře snáším, neboť v mé představě je vkus jen jakousi velkou skvrnou. Ve špatném vkusu mé vlastní doby se snažím zajít dál než kdokoli jiný. Právě já, kdybych žil v roce 1820, bych byl nadšen “krvavou jeptiškou”, právě já bych byl neušetřil ono potměšilé a banální “Utajujme”, o němž hovoří parodický Cuisin, to já, právě i já, bych byl v gigantických metaforách, jak říká, procházel všemi fázemi “Postříbřeného kotouče”. Pokud jde o dnešek, myslím na jistý hrad, z něhož polovina není nutně zříceninou; tento hrad mi patří, vidím ho v malebné venkovské krajině nedaleko Paříže. Vedlejších budov má bezpočet, a pokud jde o interiér, byl děsně zrestaurován, takže z hlediska komfortu splňuje všechna přání. U jeho brány, zakryté stínem stromů, parkují auta. Někteří z mých přátel se tu usídlili nastálo: tady vidíte Louise Aragona, jak zrovna odchází; má právě jen čas vás pozdravit;. Philippe Soupault vstává s hvězdami a Paul Éluard, náš velký Éluard, se ještě nevrátil. Tady je Robert Desnos a Roger Vitrac, kteří dešifrují v parku nějaký starý edikt o soubojích; Georges Auric, Jean Paulhan; Max Morise, který tak dobře vesluje, a Benjamin Péret, ponořený ve svých ptačích rovnicích; a Joseph Delteil; a Jean Carrive; a Georges Limbour a Georges Limbour (je tu celý špalír Georges Limbourů); a Marcel Noll; tadyhle je T. Fraenkel, který nám kyne ze svého upoutaného balónu, Georges Malkine, Antonin Artaud, Francis Gérard, Pierre Navilie, J.A. Boiffard, pak Jacques Baron a jeho bratr, krásní a srdeční, i tolik jiných ještě, a na mou věru, úchvatné ženy. Co by si tihle mladí lidé měli odpírat, jejich přání jsou pro bohatství rozkazy. Francis Picabia nás navštěvuje a minulý týden jsme v zrcadlové galerii přijali jistého Marcela Duchampa, kterého jsme ještě neznali. Picasso loví v okolí. V zámku si zvolil svoje sídlo duch demoralizace, a právě s ním máme co dělat pokaždé, když je řeč o vztahu k našim bližním, ale brány jsou stále otevřené, a víte, nemáme ve zvyku hned se lidem “poděkovat”. Ostatně, ta samota je rozlehlá, nepotkáváme se často. A pak, není hlavni věcí to, že jsme svými pány a také pány žen, lásky?
Budou mě chtít usvědčit z básnické lži: každý bude opakovat, že bydlím v ulici Fontaine a že na tohle mi neskočí. Přisámbůh! Ale je si jistý, že tenhle zámek, kterým ho provázím, je jen obrazem? Co kdyby ten palác přece existoval! Moji hosté jsou tu, aby se za to zaručili; jejich rozmar je zářivou cestou, která tam vede. Žijeme opravdu podle své fantazie, když tam jsme. A jak by to, co dělá jeden, mohlo druhému vadit, tady, kde je člověk chráněn před sentimentálním pronásledováním a má dostaveníčko s příležitostmi?
Člověk míní a jen on sám také mění. Záleží jen na něm, aby si cele patřil, to znamená, aby uchovával v anarchickém stavu každým dnem hrozivější tlupy svých tužeb. Poesie ho tomu učí. Ta v sobě chová dokonalé odškodnění za všechny trampoty, které snášíme. Může být také přikazovatelkou, pokud jen jsme účinkem nějakého méně intimního zklamání dovedeni k tomu, abychom ji pojímali tragicky. Kéž přijde čas, kdy nadekretuje konec peněz a sama bude lámat pro zemi chléb nebes! Budou tu ještě shromáždění na veřejných prostranstvích a hnutí, o nichž jste nedoufali, že se na nich budete podílet. Sbohem absurdnímu vytřiďování, snům rozvíjeným v propasti, rivalitám, dlouhým trpělivostem, prchavému sledu období, umělému řádu idejí, zábradlí chránícímu před nebezpečím, času, který je všemu vyměřen! Ať si jen člověk dá tu námahu, aby poesii praktikoval. Není právě na nás, kdo jí už dnes žijeme, abychom se vynasnažili prosadit to, co pokládáme za nejúplnější výsledek našeho zjišťování pravdy?
Není důležité, zda mezi touto obhajobou a ilustrací, která po ní bude následovat, bude určitá disproporce. Šlo o to, sestoupit ke zdrojům básnické imaginace, a co víc, udržet se tam. Netvrdím, že jsem to dokázal. Je třeba vzít na sebe mnoho, pokud bychom se chtěli usídlit v těchto vzdálených oblastech, kde jakoby všechno zprvu vedlo k tak špatným koncům, a oč víc ještě, pokud bychom tam chtěli někoho vést. Navíc si člověk není nikdy jist, že je tam zcela. A pokud zde někdo nenachází zalíbení, má zrovna tak dobře možnost zastavit se jinde. Zůstává nicméně fakt, že určitá šipka nyní ukazuje ve směru těchto zemí a že to, jestli dostihne pravého cíle, záleží už jen na vytrvalosti cestovatele.

Ví se zhruba, jakou cestou jsme šli. V studii o případu Roberta Desnose, nazvané Vstup médií ¹⁾, jsem se vynasnažil vylíčit, jak jsem byl doveden k tomu, že jsem “zaměřil svoji pozornost na více či méně neúplné věty, které se v plné samotě, ve chvíli, kdy se blíží spánek, stávají postřehnutelnými našemu duchu, aniž je přitom možné odhalit nějakou jejich předchozí determinaci”. Právě tehdy jsem se pokusil o básnické dobrodružství s minimálními šancemi, to znamená, že moje inspirace byly stejné jako dnes, ale že jsem věřil na pomalé vypracovávání, abych unikl neužitečným návaznostem, návaznostem, které jsem velice zavrhoval.
Byla v tom jistá cudnost myšlení, z níž ve mně pořád ještě něco zbývá. Na konci svého života bezpochyby těžko dokážu hovořit tak, jako se hovořívá, a omlouvat svůj hlas a nevelký počet svých činů. Zdálo se mi, že moc slova (psaného slova: to mnohem víc) se zakládá na schopnosti překvapujícím způsobem zkrátit referování (protože o referování tu šlo) o určitém malém počtu faktů, básnických nebo jiných, jejichž substancí jsem chtěl být. Představoval jsem si, že ani Rimbaud nepostupoval jinak. S určitou péči o rozmanitost, s péčí, která si zasluhovala lepši využití, jsem takto komponoval poslední básně sbírky Mont-de-Piété, to znamená, že se mi dařilo vytěžit neobyčejně mnoho z prázdných řádek této knihy. Tyto řádky představovaly zavření očí, pokud šlo o pochody myšlení, o nichž jsem byl přesvědčen, že musí zůstat čtenáři skryty. Nebylo to u mne žádné švindlování, nýbrž láska k rychlým skokům. Dosahoval jsem iluze možné komplicity, bez níž jsem byl čím dál tím méně s to se obejit. Začal jsem bezměrně hýčkat slova kvůli prostoru, jaký kolem sebe připouštějí, kvůli jejich styčným bodům s nesčetnými jinými slovy, jež jsem nechával nevyslovena. Báseň Černý les přesně odpovídá tomuto stavu ducha. Její napsání mi zabralo půl roku a můžete mi věřit, že jsem neodpočíval jediný den. (Pozn. překl.: To, co je popsáno v této pasáži, odpovídá dost přesně metodě, jakou vznikala poesie Stéphana Mallarméa, který právě ovlivnil první básnické pokusy Bretonovy. V obou případech – u Bretona i u Mallarméa – je zdůrazněn význam prázdného prostoru mezi slovy, v němž dík čtenářově “komplicitě”, to znamená dík jeho intelektuální spolupráci, mohou vyvstat všechny jejich asociační vazby. Zde je také příčina oné příbuznosti s postoji Paula Valéryho, která se obráží v Bretonové kritice románové tvorby. A i když surrealistická metoda “automatického” psaní je k onomu propracovávání básnického textu, kterým vznikaly první Bretonovy básně, v přímém protikladu, zůstává nicméně shoda v tom, co dává v obou případech textu jeho poetickou hodnotu: je to maximální uvolnění asociační dynamiky jednotlivých slov, která není omezována tendencí k významové jednoznačnosti jako v jazyce sloužícím běžné komunikaci.)
Ale šlo tu o úctu, kterou jsem tehdy choval sám k sobě; nestačí to snad, čtenář mě pochopí. Miluji tyhle stupidní zpovědi. V oné době se pokoušela zaujmout pevné místo kubistická pseudopoesie, ale ta vyšla z Picassova mozku odzbrojená, a pokud jde o mne, platil jsem za nemožně nudného (platím za něj doposud). Tušil jsem ostatně, že z básnického hlediska jsem se dal chybnou cestou, ale zachraňoval jsem tvář, jak jsem dovedl, tím, že jsem čelil lyrismu definicemi a recepty (fenomény dadaismu na sebe nedaly dlouho čekat) a že jsem dělal, jako bych hledal určitou aplikaci poesie v reklamní sféře (prohlašoval jsem, že svět skončí nikoli nějakou krásnou knihou, ale krásnou reklamou pekla nebo nebe).
V téže době jeden člověk přinejmenším zrovna tak nudný jako já, Pierre Reverdy, psal:

Obraz je čirým výtvorem ducha.
Nemůže se zrodit z přirovnání, nýbrž ze sblížení dvou skutečností více či méně vzdálených.
Čím budou vztahy obou sbližovaných skutečností vzdálenější a přesnější, tím silnější bude obraz – tím víc bude mít v sobě emotivní síly a básnické reality… atd. ⁷⁾

Tato slova, třebaže pro nezasvěcené sybilinsky temná, byla velmi silnými vyvolávacími činidly a dlouho jsem o nich meditoval. Ale obraz přede mnou unikal. Reverdyho estetika, estetika veskrze aposteriorní, mě vedla k tomu, že jsem účinky zaměňoval s příčinami. A právě v této situaci mě určitá zkušenost přiměla, abych se svého hlediska definitivně vzdal.

Jednoho večera se ve mně před usnutím vynořila dost bizarní věta, zřetelně artikulovaná, takže bylo nemožno změnit v ní jediné slovo, ale odpoutaná nicméně od zvuku jakéhokoli hlasu – vynořila se, aniž v sobě chovala jakoukoli stopu událostí, na nichž jsem měl v té chvíli podle svědectví svého vědomí nějakou účast; věta, která mi připadala neodbytně naléhavá, věta, troufnu si říci, která tloukla na okno. V rychlosti jsem ji zaznamenal a už jsem byl připraven dál se s ní nezdržovat, když tu mě zaujala její organická povaha. Ta věta mě popravdě překvapovala; bohužel jsem ji nepodržel v paměti až do dnešního dne, bylo to něco jako: “Je tu člověk rozťatý oknem vedví”, ale nepřipouštěla žádnou dvojznačnost, protože byla provázena slabou vizuální představou ⁸⁾ kráčejícího člověka, který je rozříznut v půli své výšky oknem kolmým k ose jeho těla. Nepochybně šlo o pouhé překlopení, díky němuž nějaký člověk, vyklánějící se z okna, zaujal v prostoru vzpřímenou polohu. Ale protože to okno sledovalo mužovo přemístění, uvědomil jsem si, že tu mám co dělat s obrazem dost vzácného typu, a brzy jsem nemyslel na nic jiného, než abych jej včlenil do svého konstrukčního materiálu. Ostatně jakmile jen jsem mu projevil tuto důvěru, ustoupil skoro nepřerušovanému sledu vět, které mě nepřekvapily o nic méně a zanechaly ve mně dojem takové nezdůvodněnosti, že vláda, kterou jsem do té doby měl nad sebou samým, mi začala připadat iluzorní a že jsem už myslel jen na to, abych udělal konec tomu nekončícímu sporu, který ve mně vznikl. ⁹⁾ Neboť jsem byl v oné době ještě cele zaujat Freudem a protože jsem byl obeznámen s jeho vyšetřovacími metodami, které jsem mohl za války tak trochu praktikovat u nemocných, rozhodl jsem se, že u sebe dosáhnu toho, čeho se člověk snaží dosáhnout u nich, totiž monologu pronášeného co možná nejrychleji, který nepodrobuje žádnému soudu kritičnost subjektu, který tudíž není brzděn žádnou váhavostí a který představuje co možná přesně mluvené myšlení. (Pozn. překl.: V době, kdy vznikl Manifest surrealismu, byly Bretonovy informace o psychoanalýze jen nepřímé, protože žádný francouzský překlad Freudových prací ještě neexistoval. Přesto většinou pochopil Freudovy myšlenky dost přesně. Jeho představa o metodě psychoanalytické terapie (nebo psychoanalytického vyšetření) je nicméně zkreslující. Od analyzované osoby se sice vyžaduje; aby sdělila všechno, co ji napadá, a aby nepodrobovala své nápady žádné kritice, ale nikoli aby mluvila co nejrychleji. Je právě důležité, aby se v analýze projevily nejen nevědomé tendence samy, ale i zábrany, které se k nim vážou; z toho důvodu také Freud přestal užívat při léčbě hypnózy, která tyto zábrany obcházela, a teprve od okamžiku, kdy učinil toto rozhodnutí, označuje svoji terapeutickou metodu jako psychoanalýzu.) Zdálo se mi, a stále ještě se mi zdá – a způsob, jakým se mi vynořila věta o přeťatém člověku, o tom svědčí -, že rychlost myšlení není větší než rychlost řeči a že nepřesahuje nutné možnosti jazyka, ba ani ne běžícího pera. Za těchto předpokladů jsme se s Philippem Soupaultem, kterého jsem obeznámil s těmito prvními závěry, pustili do popisování papíru, s chvalitebnou lhostejností k tomu, co by z toho mohlo literárně vzejít. O zbývající se přičinila snadnost realizace. Na konci prvního dne jsme si mohli navzájem přečíst asi padesát stran, k nimž jsme dospěli touto metodou, a začít srovnávat výsledky. Mezi výsledky Soupaultovými a mými byla vcelku pozoruhodná obdoba: tytéž vady v konstrukci, nedostatky stejné povahy, ale na té i oné straně také iluze mimořádné vervy; hodně emotivnosti, pozoruhodný výběr obrazů takové kvality, že bychom z nich ani jediný nebyli schopni vyprodukovat pečlivou prací, pitoresknost velmi svérázná a tu a tam nějaká věta pronikavě komická: Připadalo mi, že jediné rozdíly, kterými se vyznačovaly naše dva texty, byly dány v podstatě temperamentem každého z nás, neboť temperament Soupaultův byl oproti mému méně statický, a dovolí-li mi lehkou kritiku, také tím, že se dopustil omylu, když nad některé stránky umístil, a to bezpochyby ze záliby v mystifikaci, pár slov na způsob titulů. Musím mu naproti tomu po právu přiznat, že se vždy s veškerou energií stavěl proti sebemenší úpravě, proti sebemenší korektuře u jakékoli takovéto pasáže, která mi připadala spíše nevydařená. V tom měl zajisté zcela pravdu. ¹⁰⁾
Je skutečně velmi nesnadné po právu ocenit různé prvky, které se tu vyskytují, lze dokonce říci, že je nemožné ocenit je při první četbě. Vám, který píšete, jsou tyto prvky na pohled stejně cizí jako komukoli jinému a máte k nim přirozeně nedůvěru. Z básnického hlediska tkví jejich kvalita především ve vysokém stupni bezprostřední absurdity, přičemž je pro tuto absurditu příznačné, že při hlubším přihlédnutí se z ní vyklube všechno, co jen je ve světě přípustného a legitimního: odhalení určitého počtu vlastností a faktů celkem vzato neméně objektivních než jiné vlastnosti a fakta.
Na počest Guillauma Apollinaira – který tehdy právě zemřel a který se svého času, zdálo se nám, opakovaně poddal uchvácení tohoto druhu, aniž mu nicméně obětoval banální literární prostředky – jsme Soupault a já tomu novému způsobu čistého výrazu, kterým jsme disponovali a jehož výhody jsme chtěli co nejrychleji zprostředkovat i svým přátelům, dali jméno surrealismus. Myslím, že toto slovo už dnes není důvod měnit a že význam, v jakém jsme je použili, obecně převládl nad jeho významem apollinairovským. Bezpochyby ještě větším právem bychom se byli mohli zmocnit slova supernaturalismus, použitého Gérardem de Nerval ve věnování Dcer ohně. ¹¹⁾
Skutečně se zdá, že Nerval byl v úžasné míře naplněn oním duchem, kterého se dovoláváme, kdežto Apollinaire naproti tomu znal ze surrealismu, a to ještě nedokonale, pouze jeho literu a ukázal se neschopným podat jeho teoretický nárys, který by nás mohl upoutat. Toto jsou dvě Nervalovy věty, které se mi zdají být v tomto ohledu velmi signifikantní:

Vysvětlím vám, drahý Dumasi, jev, o kterém jste výše mluvil. Existují, jak víte, vypravěči, kteří si nemohou nic vymyslet, aniž by se ztotožnili s postavami své imaginace. Víte, s jakým přesvědčením vyprávěl náš starý přítel Nodier, jak ho postihlo to neštěstí, že byl za Velké revoluce gilotinován; působilo to tak přesvědčivě, že si člověk kladl otázku, jak se mu podařilo hlavu zase přilepit ke krku.
…A protože jste byl tak neprozřetelný, že jste zmínil jeden ze sonetů složených v tomto supernaturalistickém stavu snění, jak by jej označili Němci, nezbývá, než abyste je vyslechl všechny. Najdete je na konci svazku. Nejsou celkem o mnoho nejasnější než Hegelova metafyzika nebo Swedenborgovy Pamětihodnosti, a ztratily by svůj půvab, kdyby byly vysvětlovány, pokud by to vůbec bylo možné, přiznejte mi alespoň kvalitu výrazu… ¹²⁾

Byla by v tom velká nepoctivost, kdyby nám někdo chtěl upírat právo používat slovo surrealismus v onom velice speciálním smyslu, v jakém je chápeme, neboť je jasné, že před námi toto slovo nijak neuspělo. Definuji je tedy jednou provždy:

Surrealismus, podst. jm. m. r. Čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální.
Encykl. Filos. Surrealismus je založen na víře ve vyšší realitu určitých forem asociací až do jeho doby opomíjených, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směruje k tomu; aby definitivně zlikvidoval všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo při řešení hlavních problémů života. Absolutní surrealismus osvědčili pp. Aragon, Baron, Boittard, Breton, Carrive, Crevel, Delteil, Desnos, Éluard, Gérard, Limbour, Malkine, Morisé, Naville, Noll, Péret, Picon, Soupault, Vitrac.

Tito se zdají být až dodnes jedinými – v tom by nemohlo dojít k omylu -, nebýt strhujícího případu Isidora Ducasse, o němž nemám dost údajů. A pokud bychom brali jen povrchně v úvahu jejich výsledky, mohli by být za surrealisty označeni zajisté velmi mnozí básníci, počínaje Dantem a i Shakespearem v jeho nejlepších dnech. Během různých pokusů, kterými jsem hleděl zredukovat to, co se podvodně označuje jako genialita, Jsem nenašel nic, co by se mohlo nakonec připsat jinému procesu než právě tomuto.

Youngovy Noci jsou surrealistické od začátku až do konce; mluví v nich naneštěstí kněz, bezpochyby kněz špatný, ale kněz.
Swift je surrealistou v zlomyslnosti.
Sade je surrealistou v sadismu.
Chateaubriand je surrealistou v exotismu.
Constant je surrealistou v politice.
Hugo je surrealistou, když není hloupý.
DesbordesValmorová je surrealistkou v lásce.
Bertrand je surrealistou v minulosti.
Rabbe je surrealistou v smrti.
Poe je surrealistou v dobrodružství.
Baudelaire je surrealistou v morálce.
Rimbaud je surrealistou v životní praxi i jinde.
Mallarmé je surrealistou v svěřování tajemství.
Jarry je surrealistou v absinthu.
Nouveau je surrealistou v polibku.
Saint-Pol-Roux je surrealistou v symbolu.
Fargue je surrealistou v atmosféře.
Vaché je surrealistou ve mně.
Reverdy je surrealistou u sebe.
Saint-John Perse je surrealistou na dálku.
Roussel je surrealistou v příběhu.
Atd.

Zdůrazňuji, že nejsou surrealisty vždy, a to v tom smyslu, že u každého z nich rozpoznávám určitý počet předpojatých idejí, na nichž – velice naivně! – lpěli. Lpěli na nich proto, že nezaslechli surrealistický hlas, ten, jehož hlásání zní dál i na prahu smrti a nad bouřemi, proto, že nechtěli sloužit pouze k orchestrální realizaci té zázračné partitury. Byly to nástroje příliš hrdé, a právě proto nevydávaly vždy harmonický zvuk. ¹³⁾

Ale my, kteří jsme se neoddávali žádné filtrační práci, kteří jsme se učinili ve svých dílech němými shromaždišti tolika ozvěn, skromnými záznamními aparáty, jež nepropadají fascinujícím iluzím, pokud jde o kresbu, kterou rýsují, my sloužíme možná věci ještě ušlechtilejší. Proto také poctivé vracíme zpět onen “talent”, který nám přisuzují. Vykládejte mi o talentu tohoto platinového metru, tohoto zrcadla, těchto dveří, a chcete-li, tedy třeba oblohy.
Nemáme žádný talent, zeptejte se Philippa Soupaulta:
“Anatomické dílny a laciné byty zničí nejvznešenější města.”

Rogera Vitraca:
“Sotvaže jsem začal vzývat mramorového admirála, ten se otočil na patách jako kůň, který se vzpíná při pohledu na polární hvězdu, a vyznačil mi v rovině svého dvojrohého klobouku oblast, kde jsem měl strávit svůj život.”

Paula Éluarda:
“To, co vyprávím, je příběh dobře známý, to, co znovu pročítám, je slavná báseň: jsem opřen o zeď, se zelenajícíma ušima a se spálenými rty.”

Maxe Morise:
“Medvěd a jeho druh hejl, pirožek a jeho přítel pyroman (Pozn. překl.: V originále “le volauvent et son valet le vent” – první výraz označuje lístkové těsto plněné masovou nádivkou (a je složen ze slov, která by jednotlivě znamenala “let ve větru”), asociovaná slova jsou s ním spjata zvukové (všechna začínají hláskou “v”) i tím, že poslední z nich opakuje jednu součást složeniny. Doslovný překlad by zněl: “volauvent” a jeho lokaj vítr. Zde je patrná celá problematika překládání surrealistických textů – asociace jsou často podmíněny zvukovými vlastnostmi toho kterého jazyka a tato okolnost je pro výsledný dojem podstatná: je to něco podobného, jako když si dítě hraje se slovy, a když třeba ve slově “bábovka” objevuje v něm “obsažené” slovo “bába”.),
“velký Kacléř se svou kacléřkou, strašák na vrabce a jeho kumpán vrabec, zkumavka a její dcera jehlice, masožravec a jeho bratr masopůst, metař a jeho monokl, Mississippi a její psík, korál a jeho krajáč mléka, Zázrak a jeho dobrý Pánbůh musí konečně už zmizet z povrchu moře.”

Josepha Delteile:
“Běda, věřím v ctnost ptáků. A stačí mi pírko, abych umíral smíchy.”

Louise Aragona:
“Po dobu, co partie byla přerušena, a zatímco se hráči shromažďovali kolem mísy s plápolajícím punčem; ptal jsem se stromu, jestli má pořád svou červenou mašli.”

A mne samotného, který jsem se nedokázal zdržet, abych nenapsal hadovitě se kroutící, matoucí řádky této předmluvy.
Zeptejte se Roberta Desnose, toho z nás, který se možná nejvíce přiblížil surrealistické pravdě, toho, který v dílech dosud nevydaných ¹⁴⁾ a v průběhu mnohonásobných experimentů, jimž se propůjčil, plně ospravedlnil naději, kterou jsem vkládal v surrealismus, a od něhož mám důvod stále ještě mnoho očekávat. Desnos dnes po libosti surrealisticky mluví. Zázračná hbitost, s níž sleduje řečí svoje myšlení, má pro nás velkou hodnotu, a zrovna tak nám dává zakoušet i požitek ze skvělých promluv, z promluv, které se ztrácejí, neboť Desnos má na práci podstatnější věci, než je zaznamenávat. Čte v sobě jako v otevřené knize a nedělá nic pro to, aby zadržel listy, jež ulétají ve větru jeho života.

TAJEMSTVÍ SURREALISTICKÉHO MAGICKÉHO UMĚNÍ

Písemná surrealistická skladba neboli Na jeden a poslední ráz

Když jste se usadili na místě co možná nejpříznivějším pro koncentraci svého ducha na sebe sama, dejte si přinést věci na psaní. Hleďte se dostat, jak jen dokážete, do co nejpasivnějšího nebo nejreceptivnějšího stavu. Nechte stranou jakoukoli představu o své genialitě, o svých talentech i o talentech všech ostatních. Pište rychle bez předem zvoleného tématu, natolik rychle, abyste nic nepodržovali v paměti a abyste nebyli v pokušení číst po sobě, co píšete. První věta přijde zcela sama, natolik je pravda, že v každé vteřině existuje nějaká věta cizí našemu vědomému myšlení, která si jen žádá, aby se jí dostalo vnějšího vyjádření. Je dost nesnadné vyslovit se k případu věty následující; ta se bezpochyby podílí zároveň na naší vědomé aktivitě i na oné aktivitě druhé, připustíme-li, že sám fakt napsání první věty s sebou nese určité minimum percepce. Na tom vám musí ostatně málo záležet; právě v tom spočívá z největší části zajímavost surrealistické hry. Interpunkce je v každém případě v protikladu k absolutní plynulosti onoho proudu, na který se soustřeďujeme, i když se zdá být nicméně právě tak nutná, jako rozmístění uzlových bodů na chvějící se struně. Pokračujte tak dlouho, jak se vám bude chtít. Spoléhejte na nevyčerpatelnost onoho tichého hlasu. Jestliže je tu riziko, že zmlkne, jakmile jste se jen dopustili nějaké chyby – chyby, která spočívá, dá se říci, v nepozornosti -, bez váhání nějakou příliš jasnou řádku přerušte. Za slovem, jehož původ vám připadá podezřelý, napište jakékoli písmeno, například písmeno I, vždycky písmeno I, a nechte znovu uplatnit náhodnost tak, že toto písmeno zvolíte za iniciálu slova následujícího.

Jak se už ve společnosti nenudit
Je to velice nesnadné. Nebuďte tam pro nikoho, a občas, když nikdo toto vaše rozhodnutí neporušil, přerušte se přímo uprostřed surrealistické aktivity, zkřižte ruce a řekněte: “Je to jedno, dá se zajisté dělat nebo nedělat něco lepšího. Zajímavost života se nedá obhájit. Ty má prostoto, i to, co se děje ve mně, je mi pořád ještě na obtíž!”, nebo jakoukoli jinou pobuřující banalitu.

Jak pronášet řeči
Dát se před volbami zapsat za kandidáta v libovolné zemi, která bude pokládat za vhodné pořádat tento druh konzultací. Každý má v sobě materiál na řečníka: pestrobarevné divošské sukénky, skleněné cetky slov. Dík surrealismu usvědčí zoufalství z jeho chudoby. Jednoho večera někde na pódiu sám o sobě rozseká na kusy věčná nebesa, tuto Medvědi kůži. Naslibuje tolik, že splnit sebeméně z toho by uvedlo v ustrnutí. Dá požadavkům celého jednoho národa parciální a groteskní ráz. Způsobí, že nejnesmiřitelnější protivníci budou spojeni ztajenou touhou, která rozmetá vlasti. A toho dosáhne už jen tím, že se nechá unášet nesmírným proudem řeči, která se rozpouští v soucit a hřímá nenávistí. Neschopen slabosti, bude hrát na konto všech slabostí. Bude opravdu zvolen a nejsladší ženy ho budou vášnivě milovat.

Jak psát nepravé romány
Ať jste kdokoli, pokud se vám jen zachce, spálíte několik vavřínových listů, a aniž byste ráčil udržovat tento chudičký ohýnek, začnete psát román. Surrealismus vám to dovolí; postačí jen, abyste ručičku vyznačující stálé krásné počasí nastavil na “Jednání”, a trik je hotov. Máte před sebou postavy, jejichž počínání je dostatečně různorodé: jejich jména ve vašem rukopisu jsou jen otázkou velkých začátečních písmen, a budou se ve vztahu k slovesům v činném rodě chovat stejně nenuceně jako neosobní zájmeno ono ve vztahu k slovům: prší, naskýtá se, je třeba atd. Budou je, aby se tak řeklo, řídit, a tam, kde pozorování, reflexe a schopnosti zobecňování vám nemohly být k ničemu, buďte si jist, že tohle samo zajistí, aby vám bylo přisuzováno tisícero záměrů, které jste neměl. Když budou takto vybaveny nevelkým počtem fyzických a morálních rysů, tyto bytosti, které toho od vás mají po pravdě tak málo, se už neodchýlí od určité linie chování, o niž se nepotřebujete nijak starat. Vznikne z toho zápletka zdánlivě více či méně důmyslná, která bod za bodem zdůvodní ono dojemné nebo uklidňující rozuzlení, o něž vy nijak nedbáte. Váš nepravý román dokonale napodobí román opravdový; budete bohatý a lidé se shodnou na tom, že “ve vás něco je”, že, jak říkají Francouzi, “máte něco v břiše”, protože tam také to “něco” opravdu vězí.
Obdobným způsobem, a pod podmínkou. že nebudete vědět, o čem referujete, se budete moci samozřejmě s úspěchem věnovat i nepravé kritice.

Jak upoutat na ulici pozornost kolemjdoucí ženy
………………………….
………………………….
………………………….
………………………….
………………………….
………………………….

Proti smrti
Surrealismus vás uvede v smrt, která představuje jakousi tajnou společnost. Navlékne vám rukavici, v níž pohřbí ono hluboké P, kterým začíná slovo Paměť. Neopomeňte dát do závěti příhodná ustanovení: já za svoji osobu požaduji, abych byl na hřbitov odvezen stěhovacím vozem. Nechť moji přátelé zničí vydání Rozpravy o chatrnosti Reality do posledního exempláře.

.
Řeč byla člověku dána k tomu, aby ji používal surrealistickým způsobem. V míře, v jaké je pro něho nepostradatelné, aby mu bylo rozuměno, se mu vždycky podaří jakž takž se vyjádřit, a zajistit tak realizaci několika funkcí, jež patří k funkcím nejnižším. Mluvit, napsat dopis není pro něho ničím skutečně nesnadným, pokud si jen při tom nevytyčuje cíl přesahující průměr, to znamená, pokud se omezuje na to, že s někým hovoří (pro samotné potěšení z hovoru). Bez úzkosti spoléhá na slova, která přijdou, i na větu, která bude následovat po té, kterou právě dokončuje. Na nějakou hodně prostou otázku bude schopen okamžitě odpovědět. Tam, kde se neuplatňují tiky, které si osvojil stykem s druhými, může se spontánně vyslovit k nevelkému počtu témat; nepotřebuje k tomu “pečlivě vážit slova”, ani si cokoli formulovat předem. Kdo mu jen dokázal namluvit, že tato schopnost bezprostřednosti mu může prokazovat pouze špatné služby, když mu jde o stanovení jemnějších vztahů? Neexistuje nic takového, aby se měl zdráhat mluvit a psát o tom bez přípravy. Poslouchat sám sebe, číst něco po sobě nemá jiný výsledek, než že zarazí onu skrytou a obdivuhodnou pomoc. Nemám nijak naspěch, abych sám sebe chápal (basta! nakonec se vždycky pochopím). Jestliže ta či ona moje věta ve mně v dané chvíli vyvolává lehké zklamání, spoléhám na větu následující, že její nedostatky napravím, střežím se toho, abych ji začínal znovu nebo abych ji zdokonaloval. Jedině sebemenší ztráta elánu by pro mne mohla být osudná. Slova, skupiny slov, které se vynořují za sebou, si v nejvyšší míře solidárné pomáhají. Není na mně, abych dával jedněm přednost na úkor druhých. Je třeba, aby se tu uplatnila určitá zázračná kompenzace – a ona se uplatní.
Tato řeč bez jakékoli rezervovanosti, jejíž hodnotu se vždy snažím prosadit a která mi připadá uzpůsobená pro všechny životní okolnosti, nejenom že mě nezbavuje žádného z mých prostředků, ale propůjčuje mi navíc neobyčejnou jasnozřivost, a to v oblasti, kde jsem od ní očekával nejméně. Troufnu si dokonce tvrdit, že mě učí, a skutečně se mi také stalo, že jsem surrealisticky použil slov, jejichž smysl jsem už zapomněl. Dodatečně jsem si pak mohl ověřit, že můj způsob užití tu přitom přesně odpovídal jejich definici. Člověka by to skoro přimělo věřit, že se nic “neučíme”, že jde vždycky jen o “připamatovávání”. Existují šťastné obraty, které jsem si osvojil právě takto. A nehovořím ani o básnickém poznání objektů, k němuž jsem mohl dospět jen tisíckrát opakovaným duchovním stykem s nimi.
Obzvlášť vhodné jsou formy surrealistické promluvy, když jde o dialog. Tady se střetává dvoje myšlení; zatímco jedno z nich se svěřuje, druhé se zaměřuje na ně, ale jakým způsobem? Předpokládat, že si je přivtěluje, by znamenalo připustit, že je pro ně po určitou dobu možné žít cele tímto druhým myšlením, což je značně nepravděpodobné. A skutečně také pozornost, kterou mu věnuje, je zcela vnější; je mu ponecháno na vůli jedině souhlasit, nebo nesouhlasit, zpravidla právě nesouhlasit, a to se všemi ohledy, jakých je člověk schopen. Tento způsob řeči nedovoluje ostatně dostat se k podstatě nějakého tématu. Moje pozornost, když má takto reagovat na žádost, kterou nemůže slušným způsobem odmítnout, zachází s myšlenkou druhého jako s nepřítelkyní; v běžné konverzaci se její kritika skoro vždycky chytá slov, figur, kterých tato myšlenka používá; umožňuje mi tak, abych jich pak v replice využil v pokroucené podobě. To je natolik pravda, že v určitých patologických duševních stavech – kdy poruchy smyslového vnímání na sebe obracejí veškerou pozornost nemocného, který nicméně dál odpovídá na otázky – se tyto odpovědi omezují na to, že se zmocní posledního slova, jež před ním bylo proneseno, nebo posledního členu surrealistické věty, jejíž stopu nachází ve své mysli:

“Kolik je vám let? – Let.” (Echolalie.)
“Jak se jmenujete? – Pětačtyřicet domů.” (Ganserův symptom neboli odpovědi mimo souvislost)

Neexistuje konverzace, v níž by se neobjevilo něco z této zmatenosti. Jedině snaha být společenský, která v ní vládne, a fakt, že jde o něco, na co jsme dokonale zvyklí, nám tuto skutečnost dokáže přechodně pozastřít. I u knihy tkví její velká slabost v tom, že se dostává ustavičně do konfliktu s duchem svých nejlepších čtenářů, chci říci: čtenářů nejnáročnějších. V onom kratičkém dialogu mezi lékařem a duševně nemocným, který jsem právě zimprovizoval, je ostatně právě nemocný tím, kdo má navrch. Protože si svými odpověďmi vynucuje pozornost lékaře, který ho vyšetřuje – a protože není tím, kdo se ptá. Znamená to, že jeho myšlení je v tomto okamžiku silnější? Možná. Může si dovolit, aby už nebral zřetel na svůj věk a na své jméno.
Básnický surrealismus, kterému věnuji tuto studii, se doposud zaměřoval na to, aby obnovil absolutní pravdivost dialogu tak, že zbaví oba mluvčí závazků zdvořilosti. Každý z nich pokračuje prostě ve své samomluvě, aniž se snaží vytěžit z toho nějaké zvláštní dialektické potěšení a takové potěšení sebeméně vnucovat svému sousedovi. Pronášené řeči nemají jako obvykle za cíl rozvinutí nějaké teze, ať jakkoli bezvýznamné, jsou od jakékoli funkce jak jen možno oproštěny. Co se týče odpovědi, k níž vyzývají, ta je v zásadě ve vztahu k marnivosti toho, kdo mluvil, zcela indiferentní. Slova a obrazy jsou tu pro naslouchající mysl jen jako odrazové můstky. Tímto způsobem musí být v Magnetických polích; v prvním díle zcela surrealistickém, pojímány ony stránky spojené pod titulem Bariéry, v nichž Soupault a já předvádíme právě takovéto nestranné účastníky rozhovoru.
Surrealismus nedovolí těm, kdo se mu oddávají, aby jej zanechali, kdy se jim zlíbí. Všechno nasvědčuje tomu, že na ducha účinkuje podobně jako omamné látky; tak jako ony vytváří určitý stav potřeby a může člověka dohnat k děsivým aktům revolty. Je to opět, chcete-li, hodně umělý ráj, a na zálibu, kterou v něm nacházíme, se Baudelairova kritika vztahuje stejným právem jako na jiné umělé ráje. Proto také analýza tajuplných účinků a zvláštních slastí, které může vyvolávat – surrealismus se v mnoha aspektech jeví jako určitá nová neřest, která se nezdá být nutně vyhrazena jen několika lidem; je tak jako hašiš schopen uspokojit všechny vybíravé duchy -, nemůže nenajít v této studii své místo.
Se surrealistickými obrazy je tomu stejně jako s těmi opiovými obrazy, které člověk už neevokuje, nýbrž které “v něm spontánně, despoticky vyvstávají. Nemůže je zaplašit; neboť jeho vůle už nemá žádnou sílu a nevládne už jednotlivým schopnostem” ¹⁵⁾
Je ovšem otázka, jestli člověk vůbec někdy obrazy “evokoval”. Pokud se přidržíme, tak jako to dělám já, definice Reverdyho, nezdá se, že by bylo možné úmyslně sblížit to, co je u něho označeno jako “dvě vzdálené skutečnosti”. K sblíženi dojde nebo nedojde, to je všechno. Já osobně zcela výslovně popírám, že v Reverdyho obrazech, jako jsou třeba:V potoce protéká píseň
nebo:Den se rozestřel jako bílý ubrus
nebo:Svět zalézá zpátky do pytle,
nacházíme sebemenší stupeň předběžného úmyslu. Podle mne je nesprávné tvrdit, že “duch postihl vztahy” dvou přítomných skutečností. Především nic vědomě nepostihl. To z jakéhosi náhodného sblížení dvou členů vytryskla ta zvláštní záře, záře obrazu, vůči níž jsme nesmírně vnímaví. Hodnota obrazu závisí na kráse vzbuzené jiskry; je tudíž úměrná potenciálovému rozdílu mezi dvěma vodiči. Pokud tu takový rozdíl stěží vůbec existuje, jako při přirovnání ¹⁶⁾, jiskra nevyšlehne. Nuže, navodit sblížení dvou skutečností tak vzdálených není podle mého soudu v moci člověka. Je to v rozporu s principem asociace představ, tak jak jej známe. Anebo by bylo nutno vrátit se k eliptickému umění (Pozn. překl: “Eliptickým uměním” tu Breton míní básnickou metodu, při níž se vypouštějí členy zprostředkující spojení mezi jednotlivými představami, nebo metodu charakteristickou pro poesii Mallarméovu, ale i pro první Bretonovy básně, jak o nich už byla řeč.), které Reverdy zavrhuje stejně jako já. Nezbývá tedy než připustit, že oba prvky obrazu nejsou duchem vyvozeny jeden z druhého se záměrem vyvolat onu jiskru, že jsou současnými produkty aktivity, kterou nazývám surrealistickou, přičemž rozum se omezuje pouze na to, že onen světelný jev konstatuje a oceňuje.

A právě tak jako se zvětšuje délka jiskry, jestliže k výboji dochází v zředěném plynu, surrealistická atmosféra vytvořená mechanickým psaním, jak jsem je tu hleděl zpřístupnit všem, je obzvlášť příznivá vzniku nejkrásnějších obrazů. Ba lze dokonce říci; že obrazy při tomto závratném běhu představují jediné orientační body ducha. Duch se ponenáhlu přesvědčuje o svrchované realitě těchto obrazů. Omezuje se nejprve na to, že se jim podrobuje, ale brzy postřehne, že vyhovují i jeho rozumu a stupňují i jeho poznáni. Uvědomuje si ty neomezené rozlohy, kde nacházejí výraz jeho touhy, kde pro a proti bez ustání redukuje svoji platnost a kde ho jeho temnota nezrazuje. Jde nesen těmito obrazy, které ho uchvacují, které mu stěží ponechávají čas, aby foukal na oheň svých prstů. Je to nejkrásnější noc, noc blesků; duch sám je vedle ní jen tmou.
Nesčetné typy surrealistických obrazů by si vyžadovaly klasifikaci, o niž se dnes nechci pokoušet. Zavedlo by mě příliš daleko, kdybych je chtěl seskupovat podle jejich zvláštních příbuzností; chci brát zřetel hlavně na to, co je jejich společnou silou. Netajím, že nejsilnější z nich je pro mne ten, který se vyznačuje nejvyšším stupněm náhodnosti; ten, který se nejlépe vzpírá překladu do praktického jazyka, ať už proto, že v něm je obrovská dávka zdánlivé rozpornosti, nebo že jeden z jeho členů se z něho zvláštním způsobem vytratil, anebo že sice zprvu působí senzačním dojmem, ale pak se zdá vyúsťovat v rozuzlení, které je slabé (že sevře náhle úhel svého kružítka); ať proto, že čerpá sám ze sebe jakési nicotné formální zdůvodnění, nebo že má halucinační povahu, nebo že velice přirozeně propůjčuje abstrakci masku konkrétního a naopak, či že předpokládá negaci nějaké základní fyzikální vlastnosti, anebo konečně že vyvolává smích. A tady je po řadě několik příkladů:

Rubín šampaňského. Lautréamont.

Krásný jako zákon zastavení vývoje hrudi u dospělých, jejichž tendence k růstu není ve vztahu k množství molekul asimilovaných jejich organismem. Lautréamont.

Kostel se tyčil jásavý jako zvon. Philippe Soupault.
Ve spánku Rrose Sélavy je trpaslík, který vylezl ze studny, aby za noci pojedl svůj chléb. Robert Desnos.

Na mostě se kolébala rosa s kočičí hlavou. André Breton.

Trochu nalevo na svém tušeném obzoru zahlédám – ale je to bezpochyby jen výpar krve a vraždy – matový lesk výtržnosti svobody. Louis Aragon.

V lese zachváceném požárem
lvi byli svěže chladní. Roger Vitrac.

Barva punčoch nějaké ženy neodpovídá nutně jejím očím, což přimělo jednoho filosofa, kterého je zbytečné jmenovat, aby prohlásil: “Hlavonožci mají víc důvodů než čtvernožci, aby nenáviděli pokrok.” Max Morise.

1) Ať chcete nebo ne, je tu toho dost, aby bylo uspokojeno více požadavků ducha. Zdá se, že všechny tyto obrazy dosvědčují, že duch je zralý pro jiné věci než pro ty neškodné radosti, jaké si zpravidla dopřává. Toto je jediný způsob, jak může obrátit ve svůj prospěch ono ideální kvantum událostí, jehož je nositelem. ¹⁷⁾
Tyto obrazy mu udávají míru jeho obvyklé nesoustředěnosti a oněch nevýhod, které z ní pro něho vyplývají. Není nijak špatné, že ho nakonec rozladí, neboť rozladit ducha znamená přinutit ho, aby si přiznal svoji chybu. Věty, které cituji, se o to dokážou štědře postarat. Ale duch, který je s požitkem oceňuje, z nich čerpá jistotu, že jde správnou cestou; sám o sobě by se nedokázal provinit chytračením; nemá se čeho bát, protože si nadto troufá všechno do sebe zahrnout.

2) Duch, který se ponoří do surrealismu, prožívá znovu se zanícením nejlepší část svého dětství. Je to pro něho tak trochu jistota, jakou zakouší topící se člověk, který v necelé minutě proběhne znovu všechno to, co v jeho životě bylo nepřekonatelné. Namítne se mi, že tohle není příliš povzbudivé. Ale nestojím o to, abych povzbuzoval ty, kdo mi toto řeknou. Ze vzpomínek z dětství a z několika dalších vzpomínek vyzařuje pocit čehosi nepodmaněného, a v důsledku toho i zcestného, který pokládám za nejplodnější, jaký jen existuje. Právě dětství se možná nejvíce blíží “pravému životu”; dětství, za jehož hranicemi má člověk kromě své propustky už jen několik darovaných vstupenek; dětství, v němž nicméně všechno přispívalo k účinnému a nepodmíněnému vlastnění sebe sama. Dík surrealismu se zdá, že tyto šance se vracejí. Je to, jako kdyby člověk spěl ještě jednou vstříc své spáse nebo své zkáze. Znovu spatřil ve stínu jakýsi drahocenný děs. Bohudíky, je to pořád ještě jen Očistec. Prochází s chvěním tím, čemu okultisté říkají nebezpečné kraje. Moje kroky probouzejí číhající netvory; nejsou vůči mně ještě příliš nepřátelsky naladění a nejsem ztracen, protože se jich bojím. Tady jsou ti “sloni s hlavou ženy a létající lvi”, kteří mne a Soupaulta nedávno rozechvívali bázní při představě, že se s nimi setkáme; tady je ta “rozpustná ryba”, která mě zajisté pořád ještě trochu děsí. Rozpustná ryba, nejsem já touhle rozpustnou rybou? Narodil jsem se ve znamení Ryb a člověk je rozpustný ve svém myšlení! Fauna a flóra surrealismu jsou čímsi nepřiznatelným.

3) Nevěřím na brzký vznik nějaké surrealistické šablony. Rysy společné všem textům tohoto druhu, mezi nimi ty, které jsem právě zmínil, i mnoho dalších, které by nám mohla odhalit jen přesná logická a gramatická analýza, nejsou na překážku jistému vývoji surrealistické prózy v čase. Historky, které tvoří pokračování tohoto svazku a které následovaly po spoustě pokusů, jimi se v tomto směru oddávám už pět let a které mi většinou – mám tu slabost – připadají svrchovaně zmatené, mi poskytují evidentní důkaz. Nepokládám je proto ani více, ani méně hodné toho, aby představovaly v očích čtenáře zisky, jimiž je surrealistický přínos s to obohatit jeho vědomí.
Surrealistické prostředky by ostatně potřebovaly být rozšířeny. Všechno je dobré k tomu, aby se od jistých asociací dosáhlo žádoucí nenadálosti. Picassovy a Braquovy vlepované papíry mají stejnou hodnotu jako vřazení nějaké banality do literární kompozice nejvytříbenějšího stylu. Je dokonce dovoleno označit jako BÁSEŇ to, k čemu se dospěje jak jen možno náhodou kombinací (chcete-li, dodržujte přitom syntax) titulků a jejich fragmentů vystřižených z novin: