„V čase, kdy je život na Zemi ohrožen, potřebujeme spiritualitu, která otevírá oči pro posvátnost světa. Pokud si posvátnost života radikálně neuvědomujeme, jen stěží v této krizi obstojíme,“ dočítáme se v nové knize básníka a terapeuta Adama Borziče, ve které nám ukazuje cestu k „nové kultuře života.“ Jedná se o jakousi sumu znalostí a zkušeností poukazující na historické duchovní tradice, též osobní prožitky a také vize budoucnosti. Tato autorem zakoušená alternativní linie se v knize stává příběhem – „zeleným“ manifestem spolubytí… „Bylo léto roku 2021. Pandemie covidu-19 na pár měsíců polevila a my se s milovanou Martou toulali kolem třeboňského rybníka Svět. Během těch prozářených dnů dovolené, obklopených vodami a svěží zelení, se v mé mysli začaly rýsovat první obrysy této knihy… Když jsem zíral do tekutého oka země, uvědomil jsem si, že spiritualita, která dává mému životu smysl, není oddělená od zkušenosti světa – naopak z ní vyrůstá, prohlubuje ji a otevírá cestu k jeho tajemství. Spiritualita je pro mě v prvé řadě spojením se životem, nikoli se zasvěcením… potřebujeme se vrátit zpátky na zem…,“ píše v úvodu Borzič.
Spiritualita posvátné země s podtitulem Divoká cesta spolubytí je tedy knihou – výpovědí osobní i společenskou pojednávající o možné (potřebné) duchovní cestě v naší neklidné době. Je aktivním příkladem pozitivního úsilí, přijímání multikulturní tolerance a velmi poučeného vhledu do různých (rozdílných) tradic. Samotný autor má nejblíže k odkazu křesťanství (ovšem „bez církevně ukotvené víry“), ale snad ještě více k buddhismu s novodobým / angažovaným pohledem. Vzhlíží k ne-dualitě (vnitřní i vnější či božské a pozemské), kdy jedinec souzní přímo s veškerenstvem bez dogmatického omezování. („V této knize se čas od času mihne slovo Bůh. Ale musím hned čtenáře varovat! Tímto slovem v žádném ohledu nemíním Bytost oddělenou od světa, přebývající kdesi v nepřístupných nebesích.“). Měli bychom zde tedy mluvit spíše o Lásce, esenciálním spojení a „živé dynamice“, která oslavuje „vznik i trvání všech vztahů, všech forem spolubytí.“ V otázce víry se autor vztahuje k hierodiverzitě (hlubinnému ekumenismu) či zkrátka multi-náboženskosti (volně upomínající na minulé theosofické hnutí nabízejícímu údajný prazáklad všech náboženství, viz. Tajná nauka). Důležitější než tyto odkazy a nálepky je Borzičův životní elán, bohatá imaginace, poetická i smyslná kreativita, bdělá pozornost, komunikační schopnosti a touha nyní pozitivně transformovat své i společné vědomí. A když už duchovní laděné označení, tak: zelený hermetismus.
Současná planetární krize, mystické tradice a osobní terapeutické zkušenosti – jsou tři rámcová témata, v nichž se v nové Borzičově knize odvíjí celý příběh: jakési sdílení vlastní i společné paměti. Po vzoru starých zasvěcení nás autor zve a pak vede čtyřmi sférami: via positiva (krása a vděčnost), via negativa (temnota a pomíjivost), via creativa (tvořivost a imaginace) a via transformativa (společenská proměna).
Boričovo psaní v jistém smyslu volá také po tradicionalismu, který zažívá vlnu nebývalé pozornosti. Kritika modernismu (materialismu) byla v minulosti spojována s takovými mysliteli jako byli například René Guénon (Krize moderního světa) či Julius Evola (Vzpoura proti modernímu světu). Z novějších autorů jmenujme třeba Alaina DeBenoise (Být pohanem) a jeho útok proti „křesťanství, které pořád představuje tu nejradikálnější formu dualismu.“
Borzič mísí odkaz křesťanství spolu s buddhismem a přírodní zelenou cestou – a dává si do své výbavy na cestu k celostní alternativě duchovníhí synkretismus. Vyhýbá se tak jakémukoliv náboženskému fundamentalismu (i když je ve svých názorech někdy radikální). Propojuje „vášeň a hmotu“ (proti asketismu), volá po návratu k přírodě a Matce Zemi (viz. James Lovelock – Gaia: Živoucí planeta) a ukazuje vyššímu stupni vědomí (viz. Pierre Teilhard de Chardin – Evoluce jako cesta k Bohu)
Borzič – příslušník dnešní střední generace – se tedy nenechává pohltit hrozícím kolapsem, strachem z apokalypsy a nebezpečným nihilismem. Je především nositelem živočišné energie – vyznavačem holistického vnímání světa a kosmu. Jeho „zesílená“ aktivní spiritualita, neduální křesťanství, vědomí spolubytí, hodnotové sdílení a prožívání přítomnosti… to vše z knihy přímo čiší. A to vše má nejen osobní rovinu, ale i ambice inspirovat nás ostatní k transformaci vědomí a činění jako podmínce k přijetí nového (odpovídajícího) paradigmatu. Neboť: „Západní spiritualita posledních staletí byla spíše formována paradigmatem oddělení – přírody od člověka, těla od ducha, světa od Boha. Toto dualistické dědictví ovlivnilo nejen teologii, ale i kulturu, vědu a každodenní prožívání světa,“ podotýká Borzič.
Inspirativní osobnosti Adama Borziče, ke kterým se autor v knize hlásí, jsou pozoruhodné osobnosti. Jednou z nejdůležitějších je pro něj průkopník současné ekologické spirituality, americký křesťanský teolog Matthew Fox (který proti prvotnímu hříchu prosazuje původní požehnání). Od Foxe Borzič přebírá nejen pozitivní pohled na osud či poslání člověka, ale také strukturu své knihy, kterou stejně rozdělil na čtyři zmíněné kapitoly, tedy na via positiva (krása a vděčnost), via negativa (temnota a pomíjivost), via creativa (tvořivost a imaginace) a via transformativa (společenská proměna).
A podobně jako kontroverzní jungián James Hillman (Myšlení srdce a duše světa) velebí i Adam Borzič koncept nového pohledu na veškerou existenci. Rovněž Christopher Bamford patří k autorovým oblíbencům – a dokonce jeho knihu Nekončící stezky Sofie přeložil v do češtiny. Nakonec Bamfortův a spol. Zelený hermetismus s podtitulem Alchymie a ekologie se řadí významně rovněž do sledovaného tématu. Nakonec v tomto krátkém výčtu jmenujme integrálního myslitele Briana Thomase Swimma a jeho knihu Skryté srdce kosmu: Lidstvo a nový příběh („Hlavním cílem nového uchopení kosmologie není shromažďovat fakta, ale transformovat člověka.“) Doslov k této práci napsal poutník a ekolog Jiří Zemánek – tentokrát domácí bližní osobnost Adama Borziče.
Ostatně právě Zemánek napsal doslov také k již ikonické knize Kosmické rozhovory přinášející dialogy několika osobností napříč obory. Jedním ze zde uváděných výrazných představitelů holistického přesvědčení je i Richard Tarnas (Vášeň západní mysli) náležící k proudu transpersonální psychologie podobně jako Stanislav Grof (Psychologie budoucnosti). „Za nejplodnější esoterickou vizi posledních let pak pokládám projekt zeleného hermetismu, u jehož zrodu stáli Peter Lamborn a Christopher Bamford… Na tyto tradice v různé míře navazuje i alternativní spiritualita, dříve často souhrnně označované jako New Age. Zvláště transpersonální psychologie (spojená se zájmem o psychadelika) nabízí komplexní cestu, jež se vyznačuje důrazem na sebepoznání a rozvíjení kosmického vědomí,“ uvádí ve své nové knize Adam Borzič. (Upozorňuji v této souvislosti rovněž na Kapitoly k nenábáboženské spiritualitě od Kamily Němečkové).
A v úhrnu Adam Borzič apeluje: „Ke všem cestám, které jsou prodchnuty úctou k životu a soucitem, bychom měli přistupovat s otevřenou myslí. Každá z těchto cest má potenciál nás obohatit a inspirovat, nabídnout jiný pohled, dech a rytmus. Tyto cesty můžeme, za předpokladu, že tak činíme vědomě, s úctou a pokorou, i eroticky mísit. S Thomasem Moorem jsem přesvědčen, že takové mísení nás může dovést k novému druhu náboženské zkušenosti, která ´vyžaduje přestali být pouhými následovníky a stali se tvůrci.“
Kniha: Adam Borzič: Spiritualita posvátné Země / Divoká cesta spolubytí, Portál 2026
Radan Wagner
foto: autor
Diskuze k tomuto článku