Jan Štursa, rodák z Nového Města na Moravě, zůstal po celý svůj krátký život uvnitř „horáckým hochem“, který se měl původně stát zahradníkem. Jeho citová otevřenost a bytostná melancholie mu zabraňovaly podvolit se obecně uznávaným ba diktovaným vzorům, a tak mu to umožňovalo vlastní vývoj. Za ideální a slohotvorné veličiny té doby platili stále ještě francouzští sochaři August Rodin i jeho „protinožec“ Aristide Maillol. A oba se představili v prvním desetiletí 20. století na velkolepých samostatných výstavách také v Praze, kde Štursa již pobýval od roku 1899 zpočátku jako student na Akademii výtvarných umění. A mladý adept se nejen ve škole díval, naslouchal a zkoušel nalézat vlastní výraz, stával se stále silnějším i ambicióznějším.
Rozcitlivělý s čistou duší, hnán talentem a tvůrčím snem, ocitá se po hořických studiích v pražském velkoměstě. Vstřebává atmosféru proměňující se estetiky a nové tendence (jdoucí od impresionismu přes symbolismus ke klasicismu) a je okouzlen zvláště literáty z okruhu časopisu Moderní revue (Miloš Marten, Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, F. X. Šalda, Stanislaw Przybyszewski, Karel Hlaváček). Avšak mnohé dandyovství, lyrizující světabol i satanistickou břitkost – rysy jinými mnohdy jen povrchně deklarované – nabírá si Štursa nakonec plnými doušky. Citové vzruchy odrážejí se v jeho hledajícím díle prosyceném dekadencí, ale ještě více osudově pojatou sexuální symbolikou se středoevropskou světelnou imaginací. Roku 1904 vznikají voskové plastiky Utopená kočka či Život uniká – busta tuberkulózní dívky. Štursa se však poté nadechuje k optimističtějším a pevněji uchopeným sochařským variacím – například k dánské břišní tanečnici Sulamit Rahu (1910 – 11) nebývale kyprých tvarů.
Cesta do Itálie za antickými památkami (1907) Štursu po návratu směřuje od intimní dekadence k pozitivnějším výzvám – k úkolům monumentálního sochařství, s kterými původně nepočítal (soudí se však, že paradoxně právě zde utrpěl jakýsi hluboký psychický otřes s dlouhodobými následky). Krátké odosobňující a klasicizující tvarosloví (např. sousoší na pražském Hlávkově mostě z let 1912 – 13) mělo však jen krátké trvání. Příčinou snad byla i První světová válka, jejíž hrůzy zakoušel Štursa osobně na frontě v Haliči. Zdejší zdrcující zážitek prostoupil jeho následující tvorbou, naladěním i smýšlením. Nicméně stále oceňovanější tvorba dokazovala oprávněnost sochařova jmenování profesorem na pražské Akademii výtvarného umění.
Slavné Štursovy práce – Puberta (1905) nebo Melancholické děvče (1906) – smyslné akty dostaly časem své mužské, respektive jinošské protějšky. Raněný (1920 – 21) představuje postavu personifikující zmar – tragický pád, jehož předobrazem se stal válečný zážitek smrti vojáka střeleného do hlavy (výjev byl nejprve zachycen v kresbě a v malém modelu z roku 1917). Výsledek je jakýmsi extraktem, tedy zosobněním lidského utrpení. Toto vrcholné dílo zdobí v bronzu prostranství před sochařovým rodným domem v Novém Městě na Moravě a sádrový originál je vystaven v místním Horáckém muzeu. Volným pandánem k Raněnému je pak socha Vítěze (1921) umístěná před gymnáziem J. K. Tyla v Hradci Králové. Na vysokém soklu dominuje nakročený mladík svírající v ruce lipovou ratolest. Svým pojetím připomíná Niké Samothráckou v Louvru – její rozepjatá křídla jsou ve Štursově pojetí nahrazena vztyčenými pažemi v oslavném gestu. Vítěz má ladnost Davida a sílu odpoutaného Prométhea. Původně byla socha, dnes umístěná rovněž v Praze před Belvederem, vztyčena nad Československým pavilonem v Paříži roku 1925. Právě v okamžiku její instalace přišla zpráva, že její autor v Praze umírá. Ženy se tomuto citlivému bouřlivákovi staly nakonec osudné.
Když vymodeloval slavnou Salome, zjistil, že jej modelka nakazila tehdy nevyléčitelnou syfilidou. Sužovaný deprimujícími bolestmi rozhodl se ukončit trápení ve svém ateliéru na Akademii; ještě čtyři dny však umíral. Na následky střelného zranění podlehl po čtyřech dnech trápení ve svých pětačtyřiceti letech 2. května 1924. Na radu architekta Josefa Gočára (autora pavilonu i gymnázia) byla socha Vítěze později zakoupena hradeckými představiteli a umístěna před gymnázium. Obě Štursovy plastiky se v dalších několika odlitcích dnes nacházejí i na jiných místech. K Novému Městu na Moravě a Hradci Králové však mají tato díla blízko svým příběhem a určením.
Jan Štursa (1880 – 1925) byl významným sochařem první poloviny 20. století. V letech 1899 – 1903 studoval na Akademii výtvarných umění u prof. J. V. Myslbeka. Po bojích a zranění v první světové válce se stal po smrti Stanislava Suchardy profesorem a v letech 1922 – 24 rektorem Akademie. V duchu secesního symbolismu, později lyrického senzuálního přednesu či prostého civilismu ztvárňoval ženskou krásu, ale i tragické zážitky z fronty. Spolupracoval s řadou významných architektů (Jan Kotěra, Pavel Janák, Josef Gočár). V roce 1926 byla na jeho počest uspořádána posmrtná souborná výstava v Zrcadlové síni pražského Klementina.
Radan Wagner
Foto: archiv a Ondřej Littera
Diskuze k tomuto článku