“Chybí Vám stejně jako nám osobní kontakt s uměním? Nebudeme čekat na nová vládní opatření a srdečně Vás zveme k individuálním schůzkám u nás v Trafo Gallery. Od počátku ledna nainstalovaná výstava Jakuba Roztočila: What´s the Frequency? je pro to jako stvořená. Vystavujeme obrazy a sochy generované strojem na základně vlnových délek, obohacených tzv. teplým šumem, režírované Jakubem Roztočilem. Výstava bude zahájena bez vernisáže ve čtvrtek 28. ledna 2021, přístupná bude pro individuální návštěvy podle předchozí domluvy. K výstavě připravujeme stejnojmennou publikaci v česko-anglickém vydání.”
Ano, Trafo Gallery nabízí novou výstavu – a představuje pozoruhodného umělce, o kterém jsem si před časem poznamenal: Někteří umělci jsou tématem kosmu či univerza čímsi neodolatelně přitahováni. Mezi nemnohými z nich je pozoruhodný malíř Jakub Roztočil (nar. 1979). Původně se věnoval především sochařství (studoval Střední sklářskou školu v Železném Brodě) a během studií na pražské AVU (1999 – 2005) jej nejvíc oslovil prof. Aleš Veselý. Zvláštní zkušenosti se mu dostalo také na půlročním studijním pobytu v Haagu na zdejší Královské akademii v intermediálním ateliéru „Image nad Sound). Tyto dosavadní sochařské, prostorové či konceptuální poznatky se projevily i v Roztočilově budoucí malířské práci. Stále více jej zajímal fenomén procesu – rytmus, pohyb, časoprostor. Hledal vlastní cestu, avšak již s upozaděným egem. Při vynucené zdravotní pauze, kdy se zotavoval z poranění páteře uvažoval náhle intenzivněji o adekvátním vyjádření svého rozpoložení.
Od sochařství, které důvěrně znal také od svého otce restaurátora, obrátil definitivně pozornost k obrazům. „Hledal jsem cestu, jak se nedostávat do prázdnoty, jak jít k hlubšímu smyslu. Ten jsem našel v zachycování děje – v procesuálnosti podobné vrstvení opakujících se motivů v čase, tak jak jsem to znal z hudby,“ říká Roztočil. Jeho zájem o kosmické principy a extatické zakoušení vychází z osobní zkušenosti s technem spojovaným s halucinogenními látkami. Také v této produkci máme, co dočinění s novodobou formou tradičního rituálního transu, neutuchajícím rytmem, jednoduchými, avšak rafinovaně vrstvenými motivy, tedy s hudební abstrakcí. A právě z takových základů či osnov vyrůstají i Roztočilovy malířské koncepty.
Jeho plátna vznikají originálním způsobem. Napnutá na rám jsou na točně upevněna horizontálně pod jakýmsi „kladkostrojem“. Tím je de facto jemné technické zařízení s pohyblivými rameny a hadičkami, jimiž proudí ze zásobníků zředěná akrylová barva. Celý přístroj se rovněž kyvadlově nastavuje či pohybuje – a „maluje“ tak podle autorem vložených parametrů do počítače. „Zde stanovuji podle libosti způsob a povahu přístroje i plátna, stanovuji různé frekvence, intervaly a sílu dopadajících kapek barvy. Vytvářím zkrátka vizuální syntézu různě vrstvených barevných struktur podle předem zvoleného harmonogramu,“ vysvětluje poměrně složitou tvůrčí operaci Roztočil. Celá kapající nebo stříkající malba z četných zpravidla černých vrstev narůstá zhruba měsíc.
Celý zrod připomíná časosběrný záznam podobný otáčející se gramofonové desce. Umělec takto vytváří obraz, aniž by se jej však přím dotkl rukou nebo štětcem. Vše ostatní je však v jeho průběžné režii. A výsledek má vskutku kvality osobního a čímsi procítěného díla na pomezí malby a konceptu harmonizujícího vlastní vklad i nadosobní zákony připomínající živý kosmický řád nebo věčný logos. Je to vzrušující syntéza.
Radan Wagner
A jak vidí – vnímá Jakuba Roztočila kurátor současné umělcovy výstavy Adam Hnojil?
Tvorbu Jakuba Roztočila lze stručně charakterizovat za použití klíčových slov zvuk — hmota — harmonie. Vzhledem k tomu, že je především procesuálním tvůrcem, byla by tato triáda s dalšími proměnnými aplikovatelná i dialekticky. Zvuk v různých podobách např. tónových smyček je pro něj popudem a východiskem. Hmota je zastoupena barvou, podložkou, sochařským materiálem a strojem. Výsledkem zkoumání by následně měla být harmonie, pro niž je podstatný princip náhody a chyby vstupující do inscenovaného procesu. Napodobuje podmínky, které jsou v intelektu spojeny s vesmírným řádem.
Většina Roztočilových děl vzniká za pomoci přístroje bez dotyku lidské ruky jako svého druhu živý dialog mezi umělcem v roli demiurga a stroje coby mediátora myšlenky. Zajímá ho dobrodružství vyjevování a emanace za použití mechaniky. V tomto případě je percipientem, ale zároveň i tím, kdo je součástí toho, co jej přesahuje — přírody i univerza. Evokuje bytí v nebytí. Jedná se o autorskou touhu po hledání existence, vlastního místa ve světě a v kultuře za použití generovaného umění. Jakub Roztočil si pokládá ontologické otázky, kdy se pokouší vymezit a také zpochybnit plynutí lineárního času. Velký důraz klade na význam rytmu, pravidelnosti a cykličnosti. Zajímá jej, co všechno se naruší, pokud se ve složitém soukolí univerza, v němž se člověk ocitá během tvůrčího děje, objeví nahodilost. Pohyb je zde paradoxem, kdy využívá fyzikální vlastnosti vytčeného média a všímá si náhody. V tomto směru má blízko k fenoménu definovanému elejskou školou. Antičtí předsokratikové odmítali představu nekonečna a přišlo jim absurdní s ní počítat.
Jakub Roztočil zachycuje v díle paradox, který řešil filozof Zenon, když se pokusil dokázat neexistenci kontinuálního děje a zaměřil se pouze na mechanický pohyb. I když autor vše dokonale připraví, vždy dojde k chybě, díky níž popírá linearitu a kauzalitu. Analogicky vylučuje z tvorby smyslové poznání, jež například Parmenides považoval za nejisté, noetika se zakládá na rozumové kritice. Proto Jakub Roztočil navozuje takové podmínky časoprostoru, které jsou mu určeny konstrukcí a pohybem — barvou a nanášením. Jeho plastiky jsou objemovými experimenty a jejich instalace vrcholným vyjádřením vlastního umění, protože odhalují základní vztahy hmoty a prostoru, které jsou integrálně spojeny se snahou vytvořit harmonické soubory. Zatímco část sochařských pokusů v minulosti se soustředila na sochařské pojetí hmoty v jeho vztahu v architektuře, Jakub Roztočil se naopak zaměřuje na objekty bez kontextuálního prolnutí. Podobně ani jeho postupy nepočítají s tvarovou redukcí nebo neplastickým asamblážovým vrstvením. Jeho přístup má velmi blízko k principům, které uvedl do sochařství například Constantin Brâncuși. Ten v určité fázi své tvorby rezignoval na konvenční sochařství a vědomě vstoupil do dialogu s přírodou tak, že se snažil najít novotvary, které by byly s prostředím v naprostém souladu, aniž by měly tendenci být komentářem k dění v prostoru a čase.
Více informací na www.trafogallery.cz.
Virtuální prohlídku výstavy naleznete ZDE
foto: RW, archiv a Trafo Gallery.
Diskuze k tomuto článku