České kulturní centrum v New Yorku se rozhodlo vzdát Adolfu Loosovi hold multimediálním výstavním projektem, který má za cíl představit jeho unikátní pozdní tvorbu interiérů. Ta vznikala v rámci architektova dlouhodobějšího působení v Plzni v první třetině 20. století – a není širší zahraniční veřejnosti příliš známá. Tento významný segment Loosovy tvorby byl u nás prezentován výstavou LOOS – PLZEŇ – SOUVISLOSTI připravenou Západočeskou galerií v Plzni a představenou také v Praze. Loos je nyní přiblížen americkému publiku – a to do 11. března. Jak je v New Yorku prezentován? Na to se můžete podívat ZDE. Až situace dovolí, i vy se můžete vydat – in natura – po stopách Loosovy tvorby – více naleznete na kvalitních stránkách ZDE. Web Adolf Loos Plzeň je podle ankety Zlatý středník třetí nejlepší v Česku.
Kdo byl Adolf Loos a čím byl výjimečný? „Ornament je promrhaná pracovní síla a tím promarněné zdraví. Tak tomu bylo vždy. Dnes znamená i vyplýtvaný materiál a obojí znamená vyplýtvaný kapitál… Moderní člověk, člověk s moderními nervy, ornament nepotřebuje, má k němu odpor.“ Takto razantní slova uveřejnil již v roce 1908 teoretik a architekt Adolf Loos (1870 – 1933) ve svém proslulém spisu „Ornament a zločin“. Striktně formulované i nutně provokativní prohlášení zařadilo tohoto brněnského rodáka k průkopníkům moderní estetiky i celého novodobého světonázoru.
Světově proslulá pražská Müllerova vila je Loosovým zhmotnělým klenotem a je dostatečně známa i v mezinárodních souvislostech. Méně frekventované, avšak zrovna tak atraktivní jsou Loosovy interiéry, které vytvořil na konci svého života v Plzni. Pro zdejší zámožnou židovskou klientelu navrhl v 30. letech 20. století prostorné byty ve zcela moderním pojetí, splňujícím nejnáročnější výtvarné i řemeslné nároky. Plzeň se tak může pyšnit osmi interiéry, z nichž čtyři jsou veřejnosti celoročně přístupné, a to po nedávné náročné rekonstrukci. Přičemž každý z nich vyzařuje osobitý charakter a příběh, v němž se odrážejí osudy jednotlivců s dějinnými zvraty před druhou světovou válkou, v jejím průběhu i v období komunistické vlády.
Snad jen Vídeň se může pochlubit větším počtem dochovaných Loosových realizací. Revolučnost tohoto pojetí je dnes akceptována a zdůrazňována v každém přehledu dějin světové architektury. Tvoří předěl mezi doznívajícím a již planým historismem se svou zdobností na jedné straně a purismem, respektive funkcionalismem – vpravdě synonymem nejen umělecké avantgardy. Strohé geometrické tvary a přírodní materiály byly zde reakcí na povrchní a sentimentální maloměšťáctví i pomalu, ale jistě se rozkládající evropský geopolitický systém. Jednalo se o střet dvou epoch, a to na všech úrovních tvůrčího ducha. (Ve Vídni představoval více či méně přísný funkcionalismus opozici vůči oficiální reprezentaci, v novém Československu naopak splýval s pokrokovou státností během První republiky).
Adolf Loos výrazně přispěl k reformnímu hnutí „kruhu a čtverce“, které se zrodilo v Anglii a posléze zakotvilo v Holandsku, kde nabývalo paralely s kosmologickým či teosofickým hlásáním společného řádu. Cílem tedy bylo nalézt ve všech oborech východisko přesahující všechny styly, dílčí zájmy a individuální sklony napříč sociálními třídami. A tak se zdárně započalo prolínat také řemeslo s uměním – krása, harmonie a funkčnost v novém celku. Samotný Loos, působící zpočátku ve Vídni, prvně demonstroval takto ničím nezatíženou modernost ve stroze elegantním vybavení Café Museum již roku 1899. Toto „dílo“ si však vysloužilo u nechápavé ba šokované většinové veřejnosti posměšné označení „Café Nihilismus“. Chyběly zde totiž tak populární secesní křivky a rozmáchlost vlastní ostatním kolegům. Podobný skandál způsobila rovněž novostavba obchodního domu pro firmu Goldmann & Salatch na vídeňském Michaelerplatz. Formální čistota zde byla uplatněna již na velké a exponované budově a lákala tedy houfy zvědavců. A jak se domníval místní tisk, řekl si o to „právě svým více než nadměrným nedostatkem zdobnosti“. A pro vídeňskou obecní radu to byl zkrátka a dobře „dům-obluda“.
V této konstelaci následovaly veřejné i odborné rozepře, a nakonec i architektovy kompromisy. Vyčerpaný bojovník Loos se však nemínil vzdát svých vnitřních zásad. Ty mohl naplno uplatnit až při realizaci soukromých zakázek méně nápadných. (Ale i zde se stavby staly terčem nevybíravých útoků). Na mezinárodní intelektuální pokrokové scéně však byl Loos dosud znám spíše jako autor objevitelských teorií publikovaných v časopisech a knihách s výmluvnými názvy (Řeči do prázdna, Navzdory apod.). Loos zůstal celý život kreativním umělcem, přestože prohlašoval paradoxně architekturu za pouhé řemeslo. V zápětí se měl stát svérázným a inspirativním kosmopolitou, pobývajícím nejčastěji ve vlaku na trati Vídeň – Praha – Plzeň – Paříž.
Netradičně koncipovaná výstava ve Valdštejnské zahradě (2016), přibližovala, že se Loos svých estetických názorů držel bez přestání i při navrhování interiérů v Plzni. Jeho pozdní „plzeňské“ období prozrazuje nejen výtvarný, ale řekněme i filozofický názor. Tento bytostný přístup konvenoval a obrazně komunikoval i s novými myšlenkovými proudy, konkrétně pak nejvíce s tzv. Vídeňským kroužkem založeným roku 1922. Jeho heslem se stal „logický pozitivismus“ postavený proti metafyzické iluzivnosti či neurčitosti, respektive neprokazatelnosti. „Logická výstavba světa“ a jasný komunikační jazyk byly zde prioritou. Cílem tedy bylo vytvořit nejen kulturu, ale především sjednocující vědu, v níž „každý symbol označuje něco reálného“. Osobnostmi takto orientovanými se stali myslitelé jako Moritz Schlick – zakladatel Vídeňského kroužku, Ernst Mach, Rudolf Carnap a další dnes světové pojmy nedávné historie.
Za zmínku stojí v souvislosti s Loosovou osobou slavný filozof Ludwig Wittgenstein ovlivňující nejen pověstný Vídeňský kroužek, ale i osudy a názory jednotlivých umělců. Sám vystudoval matematiku a logiku v Cambridgi, avšak měl blízko také ke středoevropské výtvarné tvorbě (ve 20. letech se dokonce zabýval navrhováním bytových interiérů. Nejznámějším z nich se stal dům jeho sestry Margaret Stonboroughové – Wittgensteinové, známé také díky svému portrétu od Gustava Klimta). Wittgensteinův otec patřil k zakladatelům rakousko-uherského ocelářského průmyslu (jeho manželka Leopodlda tedy „Poldi“ je dodnes ve znaku kladenských hutí). Syn Ludwig šel však jinou cestou, cestou soustředěné filozofie – zřekl se dědictví, z jehož části předtím anonymně založil kulturní nadaci, jejíž podporu obdrželi mimo jiné básník Rainer Mária Rilke, malíř Oskar Kokoschka a právě i jemu blízký architekt Adolf Loos.
Loos se časem stal slavným a stále respektovanějším tvůrcem, který nakonec zemřel jako občan ČSR. Proslulé jsou jeho soukromé vily pro zámožné průmyslníky či výjimečné umělce (pařížský dům dadaisty Tristana Tzary). Avšak za jeho nejlepší dílo je považována zmíněná vila inženýra Františka Müllera v Praze nad Ořechovkou (1928 – 29). Nevšední prostorová skladba, smysl pro strohé, avšak kvalitně a účelně provedené výrazové prostředky, nekašírovanost nýbrž přiznaná pravdivost materiálů… to jsou kvality, které se staly zřejmě nadčasovými. A v kontextu evropské architektury 20. století mají také plzeňské Loosovy interiéry z 30. let mimořádnou hodnotu i působivost.
-rw-
Foto: Petr Polák a archiv
Diskuze k tomuto článku