Jeho krátký bouřlivý život i podmanivé harmonické obrazy lákají milovníky umění po celém světě. Již ve své době se stal legendou, ale zasloužený úspěch se dostavil až po jeho smrti. Dnes náleží k nejuznávanějším tvůrcům 20. století. Nedávno proběhla malířova rozsáhlá přehlídka ve vídeňské Albertině pod názvem Revoluce primitivismu, jeho umění je stále více žádanější: dva z jeho obrazů z roku 1917 patří k nejdražším obrazům prodaných na světových aukcích… na 24. ledna připadá výročí, kdy uplyne 102 let od umělcova úmrtí. Amedeo Modigliani zemřel v pouhých 35 letech a stačil namalovat přes 300 obrazů. Jsou uznávány pro svou zvláštní atmosféru, jemnou stylizaci i autentickou noblesu.

Jeho literárně nadaná matka, původem Francouzka z Marseille, jejímž předkem byl údajně slavný filozof Baruch Spinoza, uveřejnila pozoruhodnou vzpomínku: Když čtrnáctiletý Modigliani onemocněl břišním tyfem, v horečkách prý blouznil, že bude umělcem. Po uzdravení se mu jeho vize splnila. Nemusel se vrátit do školy a opravdu se stal nejmladším žákem livornské akademie. Utrpení a halucinace způsobené chorobou mu tak paradoxně pomohly odhalit, kudy by se měl ubírat jeho další život.

Jeho dílo i krátký dramatický život dnes přitahují davy po celém světě. Obrazy z počátku 20. století jsou stále živé a vzrušující svými noblesními motivy i nevšedním provedením. Líbezné a poněkud tajemné ženy pózují na dílech snoubících moderní evropskou malbu a inspiraci starými mistry nebo primitivními sochami vzdálených kultur.

Modiglianiho sochařská tvorba je možná méně originální, avšak dodnes velmi působivá. K ní se uchýlil v roce 1909, ale proč se tak stalo, se můžeme jen dohadovat. Vliv na Amedea mohlo mít sochařské dědictví antického Říma či africká lidová tradice, podle jiných ho způsobil stagnující úspěch jeho maleb, kvůli němuž začal experimentovat v jiné oblasti. Velkým inspirátorem mu byl jeho pařížský přítel, rumunský sochař Constantin Brancusi. Ačkoli mladý Ital neměl předchozí zkušenosti, vrhl se na poměrně náročnou práci s kamenem.

Tak jako slavný Bourdelle chtěl být původně malířem, Modigliani toužil stát se sochařem. Kreslil po pařížských kavárnách, ale konečný tvar se snažil precizovat v hmotě. S kumpány kradl na staveništi kameny a tesal ženské hlavy. S výsledky však nebyl příliš spokojen. Po vzoru Verlainově: „Nepiju, abych pil, ale abych se opil,“ naplňoval tento cíl každým dnem. Z italských muzeí si přinesl do Paříže úctu k tradici a lásku k Dantově Božské komedii, kterou rád na veřejnosti přednášel. Vnitřní neklid, červené víno, rum, absint, a nakonec i hašiš mu přinášely „blahodárné opojení.“ S opiem ho seznámila žena jménem Manon; kouříval u ní s Apollinairem, příležitostně s Picassem. Blízcí přátelé se ale nestali. Suverénnějšího, jen o tři roky staršího Španěla však Modigliani obdivoval, o čemž svědčí dva jeho portréty.

K malování obrazů se umělec, nazývaný pařížskou bohémou „Modi“, časem vrátil s novými impulzy a v nich se konečně našel. Při pohledu na Modiglianiho malby je zřejmé, že se jeho múzami stávaly ženské typy s ušlechtile osobitými tvářemi, štíhlým krkem a zvláštním pohledem. Mnohdy jsou jejich oči nedodělané – prázdné, tak jak tomu bývá u domorodých afrických plastik. „Oči maluji, až když poznám jejich duši,“ prohlašoval malíř o svých pózujících modelkách.

Jaká byla jeho cesta? Jako dvaadvacetiletý (již nemocný tuberkulózou) se dostává po studiích ve Florencii a Benátkách konečně do Paříže, stává se osamělým tulákem, elegantním a málomluvným hledačem. Psal se rok 1906 a město se právě stává svědkem prvních avantgardních gest. Zahraniční příchozí tvoří tehdy až čtyřicet procent umělců v Paříži. A mezi nimi byl i Modigliani bez vlastních prostředků, ale s velkými ideály. Jako první ho podporoval lékař Paul Alexandre. Kupoval od něj kresby i obrazy a dával mu zakázky na portréty.

V Paříži se Modigliani usadil přímo v srdci uměleckého života, na Le Bateau-Lavoir na Montmartru, kde si pronajal vlastní ateliér. Mezi svými kolegy byl znám jako poněkud rezervovaný a nespolečenský mladík, oblečený v hnědých manšestrových kalhotách, purpurové šále a velkém černém klobouku. Ateliér si zpočátku zařídil v duchu renesance s plyšem, draperiemi a obrazy na zdech. Během jednoho roku však svůj styl změnil – z uhlazeného a odměřeného umělce se stal pravým pařížským bohémem silně závislým na absintu a hašiši. (Modiglianiho touha po sebepoškozování byla pravděpodobně způsobena jeho vědomím, že zemře na tuberkulózu).

Modigliani, charismatický italský Žid, ztělesňoval romantického malíře, rozháraného flamendra žijícího naplno až sebedestruktivně. Nezahálel však. Neustále skicoval a maloval, kupící kresby se stávaly platidlem v barech a dárkem v bordelech u prostitutek. Ženy zpětně ovlivňovaly také jeho práci. První vážnou láskou byla od roku 1910 jednadvacetiletá ruská básnířka, později perzekuovaná Anna Achmatovová (o jejich soužití později napsala básnickou i vzpomínkovou knihu). Vášnivý vztah s vdanou významnou ženou byl oboustranně inspirativní, ale nakonec vydržel jen rok. Trvalejším zázemím byly umělci rušný Montmartre i Montparnas, přátelství s Constantinem Brancusim, seznamuje se s básníkem Jeanem Coctoem, Maxem Jacobem, malíři Moïse Kislingem či André Derainem.

S nedočkavostí pociťoval, jak kdesi v hloubi pomalu přichází plamen jeho ducha a štětce. Bloumal s Utrillem, obdivoval také Zadkina nebo Cézanna – Picasso jej přitahoval svou rozhodností i děsil bořením (z podobných důvodů se distancoval od svých futuristických krajanů). Danteho poezie a tušení vlastní velikosti jej držely při životě. Modigliani byl neklidný, jízlivý, chyběl mu humor a jasný cíl. Odmítal se vřadit do jakéhokoliv spolčení – miloval svého Botticeliho, Tolouse-Lautreca, Matisse či Bonarda. Stále více začal uvažovat o barevné harmonii, ale obával se kýčovitého akademismu. Pro skutečně vlastní vyjádření mu nakonec zbyl krátký čas. V něm začal po svém bořit navyklé umělecké hranice, stal se solitérem, vyznával nezávislost na obecných stylech stejně jako sexuální svobodu a pohrdání hmotným majetkem. Neklidná duše dobývala harmonii především v umění.

V roce 1914 vstupuje do malířova života další důležitá žena. Měla zásadní vliv na proměnu jeho tvorby a silnější inspiraci italskou renesancí. Beatrice Hastingsová se stala skutečnou múzou mladého Modiglianiho, i když na počátku jejich seznámení to tak nevypadalo. Nakonec se tato o pět let starší anglická historička umění se spisovatelskými ambicemi stala malířovou milenkou, modelkou, avšak i terčem jeho opileckých výpadů (několikrát ji prý vyhodil z okna). Vydrželi spolu dva intenzívní roky. Přibližně ve stejné době ho přítel Kisling seznamuje s polským básníkem a obchodníkem Léopoldem Zborowskim, který se pak staral o prodej Modiglianiho obrazů a zajišťoval tak malíři alespoň minimální existenci.

Předtím žil Modigliani v Paříži osm let, ale prosadit se mu nedařilo. Rodina z Livorna nemocného syna sice podporovala, ale co dál? Hastingsová byla do města moderního umění vyslána, aby o dění i klepech referovala do novin The New Age. A tak začala v pověstných kavárnách. V Café Rotonde narazila na opilého podivína: „Vypadal ošklivě, zuřivě a chamtivě… pil absint, brandy a bral hašiš… vůbec mě neohromil, ani jsem nevěděla kdo to je“ vzpomíná dopisovatelka a pokračuje: „Po pár dnech jsme se opět setkali ve stejném podniku a byla jsem ohromena Modiglianiho proměnou. Pozvání do jeho ateliéru na prohlídku jeho tvorby jsem ráda přijala.“ Dali se dohromady, a právě na její naléhání se umělec vrátil k malbě. Návrat to ale nebyl nijak dobrovolný, raději by prý býval sochařem. Avšak jemný prach, jenž se víří při otesávání kamene, mu zhoršoval zdraví. Od dětství se u něj projevovala tuberkulóza, na kterou také roku 1920 skonal. A tak se stal podle této verze definitivně malujícím sochařem. Také v malbě se však v elementárním tvarosloví navracel ke starým inspiračním pramenům a konečně začal rozvíjet svůj později tak typický styl, který jej učinil nesmrtelným. Beatrici namaloval více jak desetkrát; na obrazech vidíme sebevědomou i velmi milovanou ženu.

Mezi oběma výraznými osobnostmi panovaly vášně, ale i spory, spotřeba alkoholu a opia rostla, zdraví se zhoršovalo. Jejich cesty se musely rozdělit, hrozba konečné destrukce byla stále naléhavější. Modigliani se ubíral objeveným směrem. Hastingsová se roku 1931 vrátila do Anglie, kde osamělá a bez profesního úspěchu spáchala 30. října 1943 sebevraždu. Její jméno je tak spojeno především s Modiglianim: na aukcích patří jeho portréty velké lásky k nejžádanějším.  Beatrice Hastings devant une porte (1915) se v roce 2002 prodala za 4,2 milionu dolarů u Christie’s, Beatrice Hastingsová (1915) za 4,8 milionu dolarů u Christie’s v roce 2019 a Beatrice Hastingsová (1916) za 16 milionů dolarů u Christie’s v roce 2015.

Rok 1917 znamenal pro Modiglianiho další důležitý osobní i tvůrčí mezník. V červenci se seznámil s devatenáctiletou studentkou umění Jeanne Hébuterne, která předtím pózovala slavnému Foujitovi.

Amedeo a Jeanne přijali vztah bez kompromisů. Mladou dívku rodina kvůli její známosti s bohémem, alkoholikem, ale především Židem prakticky vydědila. Přestěhovali se do bytu v rue de la Grande Chaumiére na Montparnasu. Také toto milenecké soužití bylo vášnivé i bouřlivé.  Jejich vypjaté hádky se stávaly pro všechny přihlížející velkou podívanou.

Ve správný (nejvyšší) čas se díky básníku Maxi Jacobovi zjevil obchodník s uměním Paul Guillaume. Než se střelil do srdce „luxusním browningem“ stal se malířovým objevitelem a podporovatelem. Na začátku prosince 1917 se tak konečně mohla prosadit Modiglianiho první a jediná samostatná výstava. V pařížské galerii Berthe Weillové byly k vidění kromě portrétů také ženské akty, které však pobouřily samotného šéfa pařížské policie. Ten již několik hodin po vernisáži výstavu ukončil, aby uchránil veřejnost před domnělou nemravností. Konkrétní odůvodnění vešlo do dějin, když v hlášení stálo: „Ty nahotiny mají chlupy!“ Úředníci skandální výstavu zavřeli a tři desítky obrazů zabavili. Modigliani pak raději načas prezentoval akty zpola zahalené, nebo raději jen portréty. Účastnil se ale nakonec alespoň mnoha skupinových výstav a rovněž několika pověstných salonů. V roce 1914 se jeho práce dostaly na výstavu za hranice do londýnské Whitechapel Gallery.

Akty se Modigliani v ateliéru zabýval intenzivně především v letech 1917-18, tedy v době největšího rozmachu svých tvůrčích sil. V této etapě vytváří svůj slavný cyklus šestnácti podobizen Jeanne Hébuternové. Její typ, tedy dlouhý krk, oválný obličej, hlava skloněná na stranu a drobné ruce… to vše se shoduje s ideálem ženské krásy, který Modigliani ve svých obrazech hledal po celý svůj život.

Konec první světové války umělec strávil na jihu Francie, kde se údajně setkal s Augustem Renoirem. Jejich setkání podle výpovědi Renoirova souseda skončilo roztržkou. Zestárlý impresionistický malíř prý dal mladšímu kolegovi radu, že tvořit musí se stejnou vášní, s jakou miluje ženy. Renoir se mu měl svěřit s tím, že před samotným malováním hodiny hladí ženám hýždě. Amedeo na to prý opáčil, že ho ženské pozadí nezajímá, a rozhořčeně odešel. Byl hrdý a svéhlavý a mělo se blýskat na lepší časy. V Cagnes-sur-Mer porodila Jeanne v listopadu 1918 jejich dceru. Když po roce opět otěhotněla, pár se zasnoubil, ale plánovaná svatba se bohužel nemohla uskutečnit. Modigliani vážně onemocněl tuberkulózou, které oslaben podlehl 24. ledna 1920. Na poslední cestu doprovodili velkého umělce André Derain, Constantin Brancusi, Chaim Soutine, Jacques Lipschitz, Pablo Picasso a řada dalších přátel. Už pietní akce na hřbitově Père-Lachaise se stala velkou událostí. V osmém měsíci těhotenství ukončila o pár dní později jeho zoufalá snoubenka svůj život skokem z pátého patra.  Ani ne dvouletou dceru adoptovala umělcova sestra z Livorna. Teprve předčasná smrt a rodinná tragédie přinesla širší zájem o Modiglianiho osobnost a také slávu, které za svého života nedosáhl.

 Radan Wagner (pro magazín Pátek)

foto: archiv

Amedeo Modigliani, narozen 12.7. 1884 v Livornu, byl italský malíř a sochař židovského původu. Již od dětství měl podlomené zdraví, které mu nedovolovalo běžnou školní docházku. Jeho matka, vdova po bankéři, podporovala synovo výtvarné nadání a umožnila mu studia ve Florencii či Benátkách, kde poznal tvorbu starých mistrů. V roce 1906 odjíždí jako jednadvacetiletý do Paříže – hledá svůj styl a oddává se bohémskému životu. Po setkání s Constantinem Brancusim se vedle malby začíná věnovat sochařství, kterého později zanechal ve prospěch malířství. V roce 1914 poznává anglickou přítelkyni Beatrici Hastingsovou ovlivňující umělcovo usilování novým směrem. První a jedinou samostatnou výstavu měl živořící umělec v Paříži roku 1918. Skončí skandálem a je policií uzavřena z důvodu pobuřujících ženských aktů. Po dočasném ústupu se opět pouští v nejplodnějších letech 1917 – 18 do kompozic nahých těl. Vzniká také pro umělce typický ideál krásy s protáhlým krkem a oválným obličejem, jehož předobrazem se stává malířova snoubenka Jeanne Hébuternová, s kterou má dceru. Vyhlídky na lepší život definitivně pohasínají 25. ledna 1920 krátce před plánovanou svatbou. Amedeo umírá na tuberkulózu a celkové vyčerpání v 35 letech. Jeho Jeanne jej krátce na to následuje sebevražedným skokem z okna. V současnosti probíhá ve vídeňské Albertině výstava k dodatečnému 100. výročí umělcovy smrti, která bude otevřena do 9. ledna 2022.

Z aukcí: Modiglianiho akt se stává jedním z nejdražších obrazů v historii aukcí

Nejdražší Modigliani je další z malířových aktů “ Nu Couché“ (1917-18), který v roce 2015 koupil čínský miliardář Liu Yiqian za 170,4 milionu dolarů. Obě umělecká díla jsou součástí série 22 ležících aktů namalovaných v letech 1916 až 1919, z nichž pouze devět zůstává v soukromém vlastnictví.

Akty, zejména ty, které se objevily na výstavě v Paříži v roce 1917, vyvolaly při svém prvním odhalení značnou kontroverzi. Nechvalně proslulá výstava – jediná samostatná výstava Modiglianiho práce, která se konala během jeho života – byla údajně uzavřena během několika hodin, protože umělecká díla byla francouzskou policií považována za obscénní.

Další obrazy ze série také přilákaly velké částky. „Nude Sitting on a Divan (The Beautiful Roman Woman)“ se prodal za 69 milionů dolarů v Sotheby’s New York v roce 2010.