Bauhaus jako škola a styl…
Dodnes obdivovaná brněnská vila Tugendhat je skvostem snoubícím v architektuře odvážné myšlenky, nové umění a dokonalé řemeslo. Je ukázkou avantgardního ducha šířícího se meziválečnou Evropou, otiskem zlaté éry odmítajícím staré pořádky a formujícím nebývalé vize. Ornament se stal „zločinem“ a znamením povrchní společnosti ohlížející se do minulosti. Škola zvaná Bauhaus výrazně inspirovala nového ducha a přispěla k modernímu umění i životnímu stylu 20. století…
Styl Bauhaus, který se aktivně rozvíjel ve 20. a 30. letech minulého století byl typický nejen svým „vědeckým“ důrazem na základní tvary a barvy. Jejich funkce hledaná v četných řemeslných oborech se měla ve výsledku skloubit v zastřešující architektuře. Bauhaus bylo internacionálně vnímané centrum založené na radikálních školních osnovách, které v teorii i praxi vyučovali nejprestižnější umělci své doby. Bauhaus trval pouhých čtrnáct let (1919 – 1933), přesto se stal fenoménem 20. století, a jeho odkaz, zbaven revolučního či utopického patosu, je inspirativní dodnes. Ideje tohoto hnutí se rodily postupně v německých městech – Výmaru, Desavě a Berlíně. Podobné dílčí snahy o proměnu řemesla, umění i bydlení byly hlásány již v ruském revolučním konstruktivismu či holandském sociálně laděném hnutí De Stijl. Tendence po kolektivním prosazování nových myšlenek a estetických doktrín se však naplno rozvinuly až v striktně organizovaných školách, na kterých Bauhaus stavěl. Umění zkrátka už nemělo zdobit salóny vyvolených, ale v nové podobě a funkci sloužit užitku i pohodlí širokých vrstev, které měly být kultivovány.
Československo s nabytou státností a nastupující generací se od roku 1918 také otevíralo progresívnějším novotám, aktuálním uměleckým směrům a kultuře pro všechny. Zvláště funkcionalistické stavby a reformátorské snahy ve školství inspirované mezinárodně založeným Bauhausem nacházely u nás odezvu. Následná dvě desetiletí se tyto tendence projevovaly v rozsáhlých projektech i detailech všedního dne. Začaly se objevovat bělostně úhledné stavby, projektovaly se baťovské výrobní i obytné areály. Zde všude jednoduché tvary „sledovaly funkci“ přirozeně a bez povrchních kašírek či zbytečných dekorací. Minulostí nezatížení architekti – u nás v čele s Jaromírem Krejcarem – navrhovali puristické nadstandardní domy, ale i celé areály pro dělníky, neboť „jen spokojení lidé mohou vyrábět dobré a krásné výrobky“ nové doby. Také Krejcarova manželka, známá novinářka Milena Jesenská, nadšeně referovala ve společenských časopisech o novém stylu, který se také dotýkal i rovnoprávnosti žen a celého životního stylu. Hnutí německého Bauhausu se odráželo ve svobodomyslných postojích a plném prožívání moderní doby. V samotné tvorbě se pak tyto novoty projevovaly nejen v architektuře, ale i řemeslných výrobcích – od židlí z ohýbaných kovových trubek až po elegantně prosté čajové servisy.
V jaké atmosféře našel Bauhaus tak živnou půdu? Psal se rok 1918, předválečné struktury ztratily na důvěryhodnosti a zajímavosti. Dosavadní cíle a historizující směry se právem jevily jako konzervativní a neodpovídaly již své době s nastalými estetickými i praktickými požadavky. Zvýšená míra industrializace vyžadovala nové tempo – přinášela však i negativní stránky. Snaha po racionální výrobě a rychlé spotřebě stále více potlačovala či ohrožovala tvůrčí a řemeslné dovednosti. S probouzejícím se hospodářským růstem byly v intelektuálních kruzích nastoleny úvahy po jiném, avšak kvalitním tvůrčím směřování a novém uspořádání pro všechny vrstvy obyvatelstva. Po značné devastaci humanismu první světovou válkou to byly přirozené plány. Některé přinesly své plody, v úhrnu se však celkové reformátorské vize ukázaly jako utopické.
Bauhaus, škola založená v německém Výmaru roku 1919 architektem Waltrem Gropiem měla být odpovědí na nové požadavky, které sdílela mezinárodní a zpravidla levicová avantgarda. Konzervativní tvorba, elitářské akademie i dělení na vysoké a užité umění, to vše mělo být zapomenuto. Gropius, který předčasně odešel ze svých studií architektury, vzýval nastupujícího „ducha doby“ odpoutaného od tradic a hledajícího nadčasové zákony proporce, harmonie a prostoru. Gropius v manifestu Bauhausu nabádal také k radikálnímu propojení umění a techniky, racionalismu a hospodárnosti. Coby charismatický ředitel nové školy a magnetizující vizionář měl zpočátku otevřené pole. Saský Výmar, kde škola zpočátku sídlila, se nacházel na území malého svobodného státu s levicově orientovanou vládou. Výmarská republika změnám přála. Cílem Bauhausu byla především reforma uměleckého školství. To mělo směřovat k jednotě všech tvůrčích oborů od architektury přes tkalcovství, malířství, nábytkářství, scénografii, fotografii až po reklamu, výstavnictví či typografický design. Dosavadní akademického elitářství s profesory a žáky bylo vystřídáno učením řemesla s „mistry a tovaryši“ po vzoru středověkých cechů a stavitelů katedrál. A tak se namísto tradičních školních ateliérů zaváděly dílenské kurzy doplněné přednáškami o teorii. Bauhaus usiloval o jednotu stavby, také v interiéru věnoval pozornost každému detailu – od kliky u dveří přes nábytek až po celkové funkční a harmonické vyznění.
Ředitel Gropius postupně získal pro pedagogický sbor Bauhausu skutečné osobnosti s mezinárodním věhlasem. Švýcarský malíř Paul Klee vedl nauku o výtvarných formách, Rus Vasily Kandinskij vyučoval v kurzu barev, Maďar Lásló Moholy-Nagy či Němec Oskar Schlemmer zde rozvíjeli teoretická východiska vlastních uměleckých pojetí, která se snažili zobecňovat. Výuka byla tedy pestrá a mnohdy rozdílná – pohybující se mezi ezoterikou „nového člověka“ a estetikou racionálního přístupu s technicky orientovaným myšlením. Byla to doba nadšení a hledání společných východisek i cílů. Zdejší vyučující byli vesměs avantgardními umělci přesvědčenými, že objevují nadčasovou podstatu tvorby a že k výsledkům došli svou intuicí v dialogu s analytickým průzkumem.
Z dnešního hlediska vidíme, že to mnohdy byla cesta pokusů a omylů. Ostatně již český režisér Jiří Frejka spolupracující s Osvobozeným divadlem vyjádřil v roce 1927 své osobní zkušenosti s Bauhausem nadšeně i kriticky: „Touha po standardu, touha po nejúčelnějším a nejdokonalejším jediném řešení, je vůbec příznačná pro dnešní snahy Bauhausu. Je to touha po dokonale metodickém zvládnutí daných úkolů, ať stavebních, ať divadelních, ať jakýchkoliv jiných. Často se nedostatečným uvědomováním si, že umění není matematika, snaží se tato skupina vnést do něho výklad, formulku v podobě čísla. Umění je o to prý lepší, oč více je v něm matematiky. Jednu velikou přednost to má: umění samo zůstává nedotčeno, ale technika umění a její metodika doznávají znamenité precizace a prohloubení.“
Bauhaus se stal během dvacátých let 20. století pro celou kulturní Evropu mimořádně ceněným vzorem pro hledání a realizování novátorských výrobků a idejí. Byl živým centrem, které se však stávalo přes svá počáteční rovnostářská prohlášení místem poněkud výlučným ba elitářským. To se však mělo změnit. V roce 1928 Walter Gropius pro názorové neshody i nedostatek financí, respektive dotací, ze školy odchází. Bauhaus, přesídlený od roku 1924 do Desavy, později dostává s novým ředitelem – švýcarským architektem „skrytým komunistou“ Hannesem Mayerem zřetelnější politický podtext a revoluční náboj. V Bauhausu to kvasí.
Gropiovo heslo „umění a technika – nová jednota“ bylo rozšířeno o vizi „nového člověka“. Mayer oslavoval dům jako „obytný mechanismus“, který je hezký, ale především „usnadňuje práci hospodyním a poskytuje čas pro rodinný život.“ Gropiovým domem se stala v očích Mayera celá společnost v harmonickém uspořádání. Technicistně orientovaný obraz člověka byl nahrazen pohledem zaměřeným na jeho sociálně-biologickou stránku. Jakou další roli však mělo hrát umění v procesu navrhování?
Gropius „formalista“ se ve své etapě Bauhausu zasazoval o industrializaci tvorby na bázi typizace a racionalizace s estetickými kvalitami. Mayer úlohu umění nedoceňoval, pracoval však na posílení pólu vědy, vyhnul se učení o formách a nahradil jej sociálními aspekty. Uměleckou formou se stal ryzí ba radikální funkcionalismus. Mayerovo působení v Bauhausu v letech 1928 – 30 se stalo přitažlivé pro podobně smýšlející levicové reformátory z celého světa a také přineslo prohloubení kontaktů s Československem. K nejvýznamnějším osobnostem patřil zakladatel českého Devětsilu – teoretik Karel Teige, který měl v letech 1929 – 30 v Bauhausu své přednáškové kurzy o architektuře, sociologii a estetice. A spolu s ním zajížděli do Desavy další čeští tvůrci – Jaromír Krejcar či Jan Gillar, textilní výtvarnice Jaroslava Vondráčková, Honzlova skupina Osvobozeného divadla nebo E. F. Burian. Kontakty na místě navázali i přední pedagogové v čele s pedagogem a designérem Ladislavem Sutnarem.
Hannes Mayer udržoval vřelé kontakty s internacionálně zaměřeným Karlem Teigem. Levicová fronta byla nadšená, nacionalistický tisk však hlásal: „Karel Teige stal se docentem na Bauhausu a nalezl tak svoji pravou vlast po otravném a ponižujícím bloudění v Čechách a na Moravě. Duch Karla Teige nebude více ani nyní, aniž po smrti, strašit v zemích českých, neboť došel úkoje v duchu němectví; sledujž ho štěstí při plakátovacích podnicích na katedře Bauhausu, k větší slávě národa německého, neboť země česká ukázala se ukázala zatvrzelou a ani vláha, kterou na ni Karel Teige drahně let vypouštěl, neprojevila účinku žádoucího.“ Pro Teigeho byla vskutku architektura coby hlavní umělecký obor „nejen problémem technickým, nýbrž i sociálním a politickým.“ To se u Mayera setkalo s nadšenou pozorností a plánoval na Bauhausu další Teigeovo působení. K tomu však nedošlo, neboť v létě 1930 byl Mayer z důvodu svého komunistického přesvědčení, dessavským magistrátem zbaven ředitelské funkce. Politická situace v Německu houstla.
Třetí a poslední etapu Bauhausu reprezentoval v letech 1930 – 33 nový ředitel Mies van der Rohe, autor vily Tugendhat v Brně (1928 – 30) – architekt s mezinárodním renomé a designér zdánlivě jednoduchých elegantních staveb z oceli a skla. Nyní byl jeho hlavní úkol jasný: musel napravit reputaci rozhádané školy a zprostit ji politického zabarvení. Krotil radikální, respektive extrémně levicové studenty a zavedl jistou míru autoritářství, které bylo původnímu Bauhasu zcela cizí. Vůdcové nepokojů byli vyloučeni a nastolen byl jasný řád. Nastupující ředitel chtěl ubránit školu před jejími kritiky i utopickou anarchií. Rohe také nadále vzýval stavbu jako hlavní výrazový prostředek umění, byl však méně funkcionalistický než jeho předchůdci. Jím navržené interiéry se vyznačovaly elegancí, technickými a mnohdy nákladnými vymoženostmi i vzácnými materiály. Také z následného Bauhausu se měla stát škola, která sleduje cíle moderny, avšak spíše v technické a estetické rovině. Doba pokročila, sny o lepším světě se začaly nenávratně rozplývat, sociální ideje narážely na realitu a třídní rozdíly přetrvávaly.
Přes umírněné projevy se Bauhaus nezbavil nálepky coby bolševické instituce. Nacistická propaganda nabývala v Německu na síle a začala ostře útočit na svobodné projevy, samozřejmě včetně moderního umění. Bauhaus byl v očích těchto nálad příliš kosmopolitní a málo německý. A tak v roce 1931 školu začaly ohrožovat vnější politické události krajní pravice, nyní stále více ztotožňované s NSDAP. Ta získala převahu v desavském městském sněmu. Vypadalo to, že se opakuje historie z Výmaru a Bauhaus přišel o politickou i finanční státní podporu. Protesty i prosby byly marné. Třicátého září 1932 byla škola nacisty uzavřena a devastována.
Bauhaus však ještě nezahynul. V poslední zoufalé snaze školu zachránit si ředitel Mies pronajal v Berlíně nepoužívanou továrnu na telefony. Ani do ní ale nepřišly veřejné a tolik potřebné dotace. A tak se Bauhaus stal soukromou institucí s nadějí, že jí studentské poplatky, příjem z patentů a finance od klientů dovolí přežít. Čas ale pracoval proti těmto planým nadějím. Krátce po znovuotevření školy se nacisté chopili centrální moci a Hitler byl jmenován kancléřem. Výtvarná moderna byla prohlášena za „zvrhlé umění“ a škola Bauhausu patřila podle nacistů „mezi hlavní útočiště židomarxistů“. Její nevratný konec nadešel 11. dubna 1933.
Řada učitelů a studentů Bauhausu emigrovala a snažili se oživovat a rozvíjet osvojené metody především ve Spojených státech amerických. Vliv pokrokových idejí byl však nadále patrný na nesčetných školách od Londýna po Tokio. Výmar a Desava, stejně jako naše území, se po druhé světové válce dostaly do sovětské zóny a odkaz Bauhausu nebyl žádoucí.
Současný design se hrdě hlásí k jeho dědictví, brněnská vila Tugendhat láká po pečlivé renovaci širokou i odbornou veřejnost z celého světa. Odkaz stylu Bauhaus je stále živý.
Radan Wagner
Virtuální prohlídka vily Tugendhat pořízená v roce 2012 po nejnovější rozsáhlé rekonstrukci – zde:
https://www.tugendhat.eu/cz/fotogalerie/virtualni-prohlidka.html
