„Fotoaparát mě omezoval, znovu mi nestačil. Vteřinový záběr nemůže vyprávět o tom, jak se předměty mění, svítí a hasnou podle světla, jak ožívají vlastními stíny. Tak jsem přestala fotografovat a začala jsem lepit,“ říkala Běla Kolářová, jejíž výročí si připomínáme. Narodila se 24. března 1923 v Terezíně jako Běla Helclová. Malování ji nikdy nelákalo, protože, jak sama říkala, dobře věděla, že to neumí. K umění měla ale už odmala blízko. Její tatínek byl vojenský hudebník a rád maloval. Zemřel, když bylo Běle 11 let. „O mamince Běla nikdy nemluvila. S výjimkou toho, že ve své tvorbě použila maminčiny bílé vlasy,“ dodává historička umění Marie Klimešová v pořadu Českého rozhlasu.
V cyklu nazvaném Osudové ženy se dále dozvídáme: „V roce 1961 začala vytvářet velkou sérii takzvaných umělých negativů, malých destiček pokrytých parafínem, do kterých otiskovala zlomky každodennosti, které ji obklopovaly – vypárané nitě, slupky od brambor, štětiny, úlomky žiletek… V černé komoře z nich pak vyvolávala fotografie.“
„Tato série je naprosto unikátní a dnes patří v mezinárodním měřítku k vrcholům experimentální poválečné fotografie.“ Manžel Jiří Kolář jí byl přísným kritikem, ale zároveň ji velmi podporoval. Některá díla vytvářeli společně a vzájemně se ovlivňovali. Využívala sice postupy, které znala od něj, ale její tvorba byla vždycky autentická.“ Celý pořad se vzpomínáním na Bělu Kolářovou si můžete poslechnout ZDE.
U příležitosti výročí umělkyně nyní probíhá v Ateliéru Josefa Sudka výstava dvou autorů, v jejichž tvorbě se fotografie ukazuje jako netradičně pojaté médium. Běla Kolářová se výrazně zapsala do dějin českého umění druhé poloviny 20. století. Pořadatelé současné expozice připravili s jejím dílem jakýsi volný dialog s mladším tvůrcem, který má rovněž silné, ale nejednoznačné zázemí v oboru fotografie, z která se vydává k novému vizuálnímu přemýšlení – netradičním postům v oblasti malby, objektu a instalace.
Kurátorka nezvyklé výstavy Elsa Rauerová k tomuto dialogu – či s nadsázkou řečeno – „výměně názorů“ uvádí: Autory pojí totožná zkušenost s procesem tvorby… Peter Fabo (1983) se seznamuje s Bělou Kolářovou (1923 – 2010) a na první pohled se zdá, že se naparuje, předvádí, provokuje, zabírá prostor a co víc, odvažuje se odpoutat od stěn a vstoupit do prostoru. Běla Kolářová, jakožto osobnost historie českého výtvarného umění, si však s takovými projevy nezadá. Stojí tu pevně ve svých idejích, za svými díly. Dnes se neztrácí ve stínu jiného autora, namísto toho si po pozornějším zhlédnutí můžeme všimnout drobných detailů a náznaků v postoji jejího partnera. Peter Fabo přes všechnu okázalost a zvolené prostředky jedná s úctou, něžně vzdává hold a přiznává Běle její náležité místo. Přeci jen už na to má věk a ví co se patří. Zjevně je rád, že tu může být hned po jejím boku.
Zdá se, že návštěva těchto dvou autorů u Josefa Sudka se zdařila. Je to příhodné místo k setkáním význačných osobností fotografie. Ovšem naši aktéři, snad budoucí přátelé, se poněkud vymykají. Stojí na pokraji fotografie přesto, že oba využívají její nejzákladnější principy. Oběma tato poloha nad míru svědčí a ono mediální vymezení je zde spíše pro vytvoření souvislostí, nikoli kontextu. Autory pojí totožná zkušenost s procesem tvorby. Bez pochyby naráželi oba na stejné zádrhely a oba, ač se to nezdá, pracují s toutéž pokorou, kterou si temná komora žádá. Na výstavě mezi nimi vzniká jemné napětí, na křehké práce Kolářové, levitující v průhledných plátech hmoty bez rámu, volně reaguje Fabův obraz s elipsami zavěšený do prostoru. Výměna názorů se odehrává napříč celým prostorem.
Elsa Rauerová
Více o vystavujících naleznete ZDE.
Výstava: Běla Kolářová a Peter Fabo – Milujeme světlo, Ateliér Josefa Sudka, do 9. dubna 2023
Dokumentární film České televize o Běle Kolářové lze shlédnout ZDE.
-red-
foto: archiv a Galerie / Ateliér Josefa Sudka
Diskuze k tomuto článku