Krátce před letními prázdninami se pro veřejnost znovu otevírá pražská Bílkova vila, uzavřená od loňského podzimu kvůli přípravě nové stálé expozice. Autorem této pozoruhodné stavby z let 1910–1911 je sochař František Bílek (1872–1941) – jeden z nejoriginálnějších českých umělců přelomu 19. a 20. století. Objekt se nachází ve správě Galerie hlavního města Prahy od roku 1963.
Mimořádné je už samotné umístění pražské Bílkovy vily nad někdejší Chotkovou silnicí. Z tehdy zastavovaného prostoru hradčanských barokních bastionů si totiž sebevědomý umělec úmyslně zvolil největší a pohledově exponovanou parcelu, do jejíhož středu umístil své velkolepé obydlí evokující starověký chrám. Původní ideální podobu anticko-egyptizující ruiny se zborceným zdivem i sloupy bylo nutné po výhradách stavebního úřadu racionalizovat, aby mohla být zkolaudována. Budova tak byla ze středu zahrady přisunuta k Mickiewiczově ulici a získala svůj blokovitý kompaktní charakter, který se zřejmě inspiroval nedalekou usedlostí Zátorka, o jejíž koupi Bílek předtím usiloval.
Přestože se jedná o jeden z prvních tuzemských rodinných domů s plochou střechou, odráží jeho zevnějšek především Bílkovo hluboké náboženské založení. Z promyšlené symboliky vychází i atypický půdorys stavby, který má tvar segmentu a je odvozený od záseku kosou během sklizně. Do středu pomyslné kružnice, v němž je dnes umístěn Komenského pomník, sochař původně situoval sochu Mojžíše – starozákonního rozsévače a předobraz Krista, se kterým se ostatně sám identifikoval. Právě myšlenky duchovní orby, setby, zrání a úrody byly stěžejními alegoriemi Bílkovy spirituality. Obdobný význam mají ostatně i betonové egyptizující klasové sloupy, které kontrastují s tmavým režným zdivem stavby.
Podstatou Bílkova mysticismu, prostupujícího celým jeho rozmanitým dílem, byl specifický synkretismus námětů a idejí vycházejících z křesťanství, starověkých civilizací, východních náboženství a posléze husitství. Umělec sám se stylizoval do role kněze; svou dílnu vnímal i zobrazoval jako chrám, vlastní díla pak označoval jako modlitby. Vyhraněný náboženský charakter Bílkovy tvorby vyvolával již za jeho života četné kontroverze, nepochopení a kritiku.
Jižní část Bílkovy vily obsahuje vysoký sochařský ateliér, zatímco v severní polovině objektu se nacházel dvoupodlažní byt umělcovy rodiny. Žádná z místností není pravoúhlá, okosením jejich nároží vzniká uvnitř labyrint menších komunikačních prostor a intimních zákoutí. Autentickou atmosféru osobitých interiérů dotvářejí kromě původního, Bílkem navrženého a částečně i jeho vlastní rukou řezaného nábytku četné symbolicky pojímané detaily, které koncipoval v široké škále materiálů. Kromě vkládaných samostatných reliéfů jsou v kameni či štuku plasticky pojednána dveřní a okenní ostění, interiérové konzole či lucerny. Dveře pak přikrášlují dřevořezby sestávající z biblických a kosmologických figurálních námětů, přírodních či ryze symbolických motivů doprovázených signifikantními a nesnadno čitelnými nápisy. Bílek ovšem navrhoval též interiérové prvky v kovu, jak dokládají především původní lustry a dveřní kliky vesměs přírodních tvarů. Jedinečný charakter takto komplexně utvářeného obydlí a ateliéru tohoto originálního umělce – mystika je umocněn zde prezentovanými díly představujícími to nejcennější z Bílkovy objemné sochařské a grafické tvorby.
Cílem nové stálé expozice bylo odstranění rušivých a nepůvodních prvků vytvořených v rámci předchozí instalace a citlivější přístup k interiérům Bílkovy vily. V nich vystavená díla tvoří přehlednější tematické celky. Na rozdíl od chýnovského domu, kde lze spatřit převážně pozdní umělcovu tvorbu a jeho práce s husitskou tématikou, prezentuje expozice v pražské vile zejména sochařova exaltovaná raná díla, nabitá intenzivním mysticismem.
V někdejší prostorné dílně jsou vystaveny monumentální sochy a figurální kompozice cha-rakteristické svými organickými formami, výraznými vertikalizujícími siluetami a patetickými gesty. Prostoru dominují tmavě mořené figury Úžasu (1907), Mojžíše (1904) a kolosální návrh pražského Husova pomníku (1901). Nejpůsobivější jsou Bílkovy práce ve dřevě – materiálu, který jeho naturelu nejvíce konvenoval. Pozoruhodná je ovšem také umělcova grafická a keramická tvorba doplňující sochařská díla rozmístěná v prostorách rodinné jídelny, Bílkovy pracovny a dalších místnostech, v nichž jsou tematicky prezentovány umělcovy počáteční práce, pomníkové návrhy a podobizny. Největší místnost prvního patra domu je věnována pozoruhodnému modelu Žižkova pomníku (1912–1925). Výstavní pro-story v podkroví, kde se nyní otevírá výstava připomínající přátelství a spolupráci Františka Bílka s Otokarem Březinou, budou následně prezentovat a tématizovat Bílkův originální Národní pomník (1908).
Martin Krummholz, kurátor expozice
Bílkova vila
Galerie hlavního města Prahy
Bílkova vila
Mickiewiczova 233/1
Praha 6
Diskuze k tomuto článku