Představme si, že neexistoval internet, nebyly běžně dostupné časopisy, nevycházely často ani přehledné publikace. Začínalo 20. století a Evropa zažívala nástup moderního umění. Avšak nové tendence se rodily a formovaly nejdříve jen na malých ostrůvcích – na území jen několika kulturních center. Vědomí zásadních změn se vznášelo v celkové atmosféře, avšak jen výjimeční jedinci cítili tento duchovní a tvůrčí neklid. Něco se začalo dít, ale porozumět tomu nebylo snadné. Zpočátku šlo pouze o popírání starých pořádků. Nastalo neklidné tušení. Nebyla to ale doba tolik roztříštěná… vznikající hlavní směry bylo možné hledat a nalézat ve velkých městech, zvláště pak v Paříži.
Nová kniha Bohumil Kubišta a Evropa vychází z této dobové situace a tomu podřizuje metodiku, poznávání a psaní o pravděpodobných souvislostech. Nevychází tedy apriori z dosavadní podoby tradičních dějin avantgardního umění, neopakuje ustálené interpretační vzorce a zobecňující závěry – nechce se nechat uspokojit nepodloženými přibližnostmi. Autoři textů se v knize dostávají k meritu věci jaksi „zespoda“ – průzkumem tehdejšího terénu. Pracují doslova s mapami území, tedy s Evropou a městy, která hlavní hrdina – Bohumil Kubišta – navštívil a kde pobýval.
Mapy jsou tedy v publikaci základním východiskem – a jsou zde také s komentáři a odvíjeným dějem reprodukovány. Určují osnovu celkového vyprávění doloženého navíc jakousi sítí vztahů. Jinými slovy: mladý český malíř je zde až detektivně zpětně sledován, jeho kroky jsou pisateli prakticky následovány a rovněž dokládány předměty – obrazy, katalogy a knihami, s kterými zřejmě Kubišta v dotyčných lokacích přišel do styku. Publikace tak obsahuje vedle textů i řadu reprodukcí rozličné povahy, avšak vztahující se k hlavnímu tématu.
Kubištovy cesty, na kterých hledal buď nové nebo spřízněné projevy, jsou v této „monografii s přesahem“ rekonstruovány takřka krok za krokem. K této metodě posloužily rovněž „věci“, jakými byly zachovalé Kubištovy dopisy, uveřejněné odborné kritiky i zaznamenaná svědectví jeho souputníků. Významnou měrou k této věcné topografii přispěla také vzácně zachovalá umělcova pozůstalost, kterou zachránil Kubištův strýc. K těmto studijním materiálům připočtěme četné poznámky, skici a cestovní kresby, a nakonec i obrazy, které malíř zanechal.
Kniha o Kubištovi a jeho Evropě je až jakýmsi pečlivým vědeckým sborníkem. Několik píšících autorů pod vedením historičky umění Marie Rakušanové přispělo různě zacílenými texty se shodným jmenovatelem. Až výsledná a celkem soudržná – ba i zpravidla čtivá mozaika vypovídá o Kubištově pohybu doslovném, duchovním i tvůrčím. Vypráví se zde košatý příběh mimořádné osobnosti – spíše uzavřeném individualistovi, který však zpočátku věřil ve společné (obecně platné) hodnoty pomalu vycházející nad horizont moderní doby. Pro radikální proměnu nového člověka a jeho vnitřního života Kubišta hledal nejdříve nové formy vyjádření (vizuální abecedu). Časem mu však „laboratorní“ francouzské inovace formy nestačily a hledal duchovnější inspirace. Ty nacházel ve filozofii (Schopenhauer), okultismu (theosofie) i vědě (analýze barevných vztahů od Goetha k modernismu, psychologii či mimosmyslovém vnímání).
Kubišta, jak kniha dokládá, byl malíř-stvořitel, duchovní myslitel hledající pomocí exaktních nástrojů podstatu nového (vyššího) vědomí. Pocházel z tehdejší kulturní periférie a věřil, že i někde jinde nalezne pro své cíle opodstatnění. Náročný úkol, jenž si vytknul, řešil také v součinnosti se svými podobně smýšlejícími přáteli (skupina Osma) v Praze. V Paříži, kam se vydával na jakousi studijní i kontaktní misi, zase hledal odvážné protagonisty aktuálních trendů. Cesty mu sloužily k osobnímu poznání, ale i prosazení. Zároveň chtěl vytvořit jakýsi kulturní živý most mezi střední a západní Evropou. Kubišta byl však člověk komplikovaný a pro okolí nejednoznačný: „Kubištovo zarputilé soustředění na vlastní umění a značně egoistické chování k nejbližšímu okolí vedly k tomu, že měl po celý život problematický poměr ke své rodině. Nikdy také nenavázal dlouhodobý a rovnocenný vztah se ženou.“ A ještě velmi důležitý dodatek: „Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že o Kubištově životě a díle by mohla mnohem výmluvněji vypovídat vztahová síť tvořená ne lidmi-subjekty, ale věcmi-objekty.“ Ostatně ani se svými uměleckými kolegy neměl vztahy vždy ideální. I s přítelem Emilem Fillou se nakonec názorově (a zřejmě i osobně) rozešel, a ze všech malířů mu zůstal krásný vztah jen s Janem Zrzavým.
Výtvarné umění již nemohlo počítat na počátku 20. století s tradičními (a přežilými) podpěrnými tématy. „Smrt boha“ ukončila nadvládu inspiračních křesťanských motivů, zmizela také obliba reprezentativní mytologie. Vzniklo prázdno a hledal se nový společný jmenovatel, potažmo jednotící (dorozumívací) styl. Po secesi však již žádný nepřišel – a přes různé ismy se nakonec veškerá pozornost soustředila na jedince „trpícího svobodou“. Společným jmenovatelem se ve sledovanou dobu stával zpravidla svět věcí (zátiší), lidí (sociální i bezproblémová tématika), přírody i civilizace. Na pořadu dne byl ovšem také svět nové duchovnosti (esoterika ve všech úrovních i kvalitách) a osobního prožívání (kontemplování).
Forma, barva, kompozice… to byly nové stavební kameny, po kterých se mohlo s jistým přičiněním stoupat k výšinám. Kubišta nebyl staromilcem (kniha dokládá, že při svých delších pobytech ve Florencii a Paříži nejevil žádný zájem o památky). Malíře zajímala současnost – a také budoucnost. Do minulosti se ohlížel jen při návštěvách Louvru, kde hledal – zvláště u klasicistního Nicolase Poussina – inspiraci pro nalézání skrytého řádu v jeho malířských kompozicích. Geometrie, matematické vztahy (například zlatý řez) a gradující rytmus – to byly formální aspekty, které v jistém podání mohly přecházet až do pythagorejského božství. To v malířově pojetí za nedlouho sliboval kubismus, který vnímal jako nadčasový nástroj ke zdůraznění vnímaných hodnot.
Kubišta neměl rád nahodilost a hledal řád. V barvě, tvaru, kompozici. Neztrácel však ze zřetele duchovní stránku věci. Malba mu nebyla zábavou, ale cestou k uchopení pravé podoby – a ještě lépe: podstaty světa. Obraz neměl být smyslovým rájem, povrchním hédonismem. Proto neměl rád Henriho Matisse s jeho výrokem, že „obraz má být jako lenoška, ve které se má divák pohodlně usadit.“ Kubišta vnímal umění jako cosi velice vážného, zneklidňujícího a přesahujícího výše i dále do budoucnosti. Zpočátku obdivoval Picassa a jeho budování prostoru, hloubky a objemu. Nakonec se však, coby duchovněji založený člověk, vydal vlastní cestou i za cenu nepochopení a existenčního strádání.
Knihu o Kubištovi a jeho době můžete číst nejen kontinuálně, ale můžete si vybírat i jednotlivé kapitoly zvláště. Samy o sobě přinášejí řadu informací a souvislostí; jsou to svébytné kvalitní studie. Co je však spojuje, je vytčená „věcně topografická“ metoda. Autorka hlavního textu a celkového konceptu Marie Rakušanová podotýká: „Otázka, zda je možné, aby se mapa stala něčím víc než popisem území, aby odkryla zkušenost s ním přímo spojenou a diváka či čtenáře přiblížila o to víc reálnému a původnímu, byla pro práci na této knize klíčová.“ Na publikaci se pět let podílel mezinárodní tým, složený ze čtyř Češek – Marie Rakušanové., Mahuleny Nešlehové (autorky skvělé monografii o Bohumilovi Kubištovi z roku 1984), Evy Bendové a Ireny Lehkoživové -, Kanaďanky Francoise Lucbert, Němky Anke Daemgen a Maďara Andreáse Zwicla.
Tento tým zpracoval „topografický průzkum“ i další fakta. Přináší sebevědomější pohled na souvislosti středoevropského a východoevropského moderního umění dlouhodobě uzavřeného za železnou oponou. Otevřená výměna poznatků a názorů byla v minulosti i mezi badateli značně ztížena. To, že k neobjektivnímu hodnocení našeho regionu přispívali i mnohdy přezíraví západní historici umění, je nabíledni. Autorský tým nové knihy soustředil při metodice bádání pozornost na jakousi „síť aktérů“ tohoto příběhu. A zde se, mimo jiné, ukazuje, že tzv. periférie vedly s uměleckými centry čilý a mnohdy rovnocenný dialog. A pomyslná knižní síť vztahů (kontaktů) nejde jen po zavedených jménech, ale i osobách méně frekventovaných, zato však Kubištu evidentně formujících. „…v této síti nebudou figurovat jen kanonizované umělecké subjekty vysílající směrem ke Kubištovi tvůrčí vliv a posouvající vpřed univerzální globální vývoj moderních směrů… ale i lokální hráči, kteří si teprve postupně získávají respekt zahraničních historiků umění,“ zdůrazňují autoři v knize své pečlivé pátrání.
Kubištovo dílo i jeho osobnost nabízejí pozoruhodnou látku. Umělec byl pravým synem své doby i svérázným tvůrcem přesahujícím domácí scénu, člověkem systematickým, svéhlavým a duchovním. Toho si byli malířovi současníci vědomi jen vzácně. Kubištova posmrtná výstava v roce 1920 byla posuzována spíše jako obrazový soubor formálních (až matematických) experimentů. Jen málokdo si uvědomoval na této výstavě v Domě umělců v Praze (Rudolfinu) hlubší kvality a souvislosti. Malířův přítel Jan Zrzavý to však věděl, když napsal do časopisu Veraikon: „Všechny jeho obrazy jsou přesně a pevně vystavěny, nic v nich není náhodného, podřadné věci vypuštěny a zůstává jen věcné, podstatné, jenom pravda sama.“
Krátká životní pouť Bohumila Kubišty neumožnila dále rozvíjet jeho záměry. Přesto tento malíř a teoretik otevíral obzory následujícím generacím, zvláště pak příslušníkům Devětsilu, ale i dalším solitérům. Jeho rozlet a elán byl přerušen v 34 letech, právě v době, kdy se chystal v atmosféře nové republiky realizovat vlastní program. Svou „tvůrčí vůlí“ ve svých dokončených vrcholných dílech již směřoval k poznávání „nejvyššího kosmického řádu.“
Kniha Bohumil Kubišta a Evropa – je ambiciózní a granty podpořené dílo. Je obsáhlé, pečlivé, graficky zdařilé a dobře vytištěné. Navíc obsahuje vedle textů a reprodukcí známých děl i dosud málo vídané snímky a souvislosti. Navazuje tedy důstojně, avšak obšírněji na předešlou Kubištovu monografii s důrazem na hlubší interakci. Většinou (až na úvod) je to kniha čtivá, poučná a přesahující základní téma. Publikace sleduje tvorbu prostřednictvím vrstevnatých historických, kulturních a uměleckých vztahů. Dokládá přitažlivost i problematičnost středoevropského moderního umění, které se i tímto počinem dostává konečně do skutečných mezinárodních souvislostí.
Radan Wagner
Foto: Vladimír Šigut a archiv
Knihu lze zakoupit ZDE.
Diskuze k tomuto článku