Oldřich WENZL, Vítězslav NEZVAL, TOYEN a rok 1938: společenské události a osobní hašteření v českém surrealismu…

Roku 1982 vyšla u nás kniha Oldřicha Wenzla s názvem Veškerá poezie. Bylo to překvapivé, vždyť tento básník, který roku 1938 na vernisáži svých přátel Toyen a Jindřicha Štýrského velebil jejich obrazy – byl vřazován do “nevhodného” surrealistického hnutí.

REKLAMA

“Zná ho u nás stěží pět šest lidí. Lyrik, který má u nás nejvíc smyslu pro humor, je zhola neznámý. Napsal dvě sbírky… a liší se natolik od běžné, to jest poněkud zapšklé představy o poezii, že redaktoři jen krčí rameny.” (Takto si básníkův přítel Ludvík Kundera povzdechl již v roce 1963)

Pravděpodobně tuto vydavatelskou výjimku způsobila jedna malá pohlednice, za kterou se mohl schovat editor knihy a neblaze známý prorežimní Milan Blahynka (v roce 2012 vyšly dle jeho zpracování Básně I – III Vítězslava Nezvala). A právě v Nezvalově pozůstalosti se zachovala ona důležitá pohlednice z prosince 1955 – přání k Novému roku. Na ní přál a psal Wenzl slavnému básníkovi, jemuž surrealisté v té době už nemohli přijít na jméno, také toto: „Já jsem prosím ten, co se k Vám hlásil nedávno v Zámecké vinárně na Mělníku a co se i přihlásil ke svým učitelům, tj. k Vám, vážený Mistře, a k Tristianu Tzarovi.“ A tak měl Blahynka díky tomuto vyznání důkaz „loajality“ a Wenzl zas dobrý „kádrový posudek“. Dodnes dojímavě působivá kniha pod názvem “Veškerá poezie” mohla tedy v osmdesátých letech vyjít, a to i s básní, která zazněla na výstavě Toyen a Štýrského v památném roce 1938.

Čtěte také

Výstava Poezie 1932 – surrealismus v Mánesu

Před 4 roky

Vynikající kniha nejen o Praze a českém surrealismu

Před 3 roky

Pro český surrealismus byl rok 1938 vskutku památný, navíc bouřlivý a zásadní. Rozzuřený Štýrský mrštil v březnu po Nezvalovi židlí ve vinárně U Locha – a je více než pravděpodobné, že byli oba, tak jako zpravidla, nalití. Tato židle uspíšila začátek konce Skupiny surrealistů ČSR. Ve své brožuře Surrealismus proti proudu (květen 1938) popisuje Karel Teige událost takto: „Nezval řekl, že je třeba schvalovat i takové činy sovětského režimu, jakými jsou hrdelní rozsudky moskevských procesů nebo rozpuštění Mejercholdova divadla… bez ostychu ponášel šovinistické a antisemitské výroky… a uzavřel je urážlivými výroky proti E. F. Burianovi, B. Broukovi a Jindřichu Štýrskému… načež Štýrský, vzhledem k temperatuře debaty, nemohl dát odpověď ´pouze teoretickou´…“

A dějiny jsou psány zrovna tak světonázorovými rozmíškami jako osobními pohnutky jejich protagonistů. Ďábel tkví v detailech. Vztah mezi Nezvalem a Štýrským se začal kalit již během památné návštěvy André Bretona s manželkou a Paula Eluarda v Praze roku 1934. V Nezvalových vzpomínkách se dočteme, že „Štýrský dělal všechno proto, aby se pařížští hosté nedozvěděli, že v Praze žijí i jiní surrealističtí malíři.“ (Při Štýrského nestabilitě i pocitu výlučnosti je toho nemilé svědectví pravděpodobné).

Nezval prožíval vše náruživě. Ženy, víno, zpěv, recitaci i tvorbu samotnou. Když podlehl kouzlu volného verše Apollinairově, dokonce zpětně rychle přepisoval své starší básně a zbavoval je „zastaralého“ rýmování. Byl tak pohlcen tímto směrem, že začal psát surrealistickou „posvátnou“ barvou – tedy výhradně zeleným inkoustem na zeleném papíře. Pak si dokonce nechal sehnat od přítele – nakladatelského „mága“ Julia Firta – i zelenou pásku do psacího stroje. /Já bych tedy dnes vydával Nezvala jen korektně – zeleně/. A byl to také obětavý Firt, který se musel po telefonátu uprostřed noci vypravit do Krakovské ulice na Vinohradech – na policejní komisařství. Zde byl totiž zavřen pomalu již střízlivějící Nezval, který toho večera při bitce v baru Boccacio zlomil přivolanému policistovi dva prsty.

Ještě silněji než surrealismus působilo na Nezvala jeho nenažrané ego, a tedy i bytostná touha exhibovat mnohdy tak geniální verše. Dostával se do vnitřního konfliktu: bytostně potřeboval rýmovat, ale ideově se to neslučovalo se surrealistickým zákazem. Až Jaroslav Stránský mu poradil, aby psal rýmovanou poezii do šuplíku nebo ještě lépe – ať ji vydává pod cizím jménem. Tak se stalo a zrodil se „básník Robert David“. Toto úhybné tajemství však bylo časem prozrazeno (Karel Čapek pravé autorství dokonce poznal ze samotné poezie). Nezval obdržel káravý dopis až shůry – od André Bretona z Paříže. A když navíc Nezval pod svým jménem napsal vznosné verše k oslavě T. G. Masaryka… to už v očích surrealistů přesáhlo všechny meze!

Nezval, přestože uctíval „žijícího boha poezie“ Bretona, básnit po svém nepřestal:

Z vás krásné ženy šla by složit duha

Jak z extází

Hle sotva zašla jedna je tu druhá

A odchází

Co chtěl jsem dáti tobě dávám jiné

Ty žárlivá

A Vltava se třpytí zpívá plyne

a ulpívá

Nezval také přestával „stíhat“ a na jeho vůdcovské místo stále častěji usedával „další kohout“ disciplinovanější Karel Teige. Nezval začal žárlit a ztrácel koncentraci. Navíc se zase zamiloval do herečky Lilly Hodáčové, která ve své vzpomínkové knize Zpěv Orfeův (1995) vypráví nejednu zajímavou historku (dopisy mu musela psát k spisovateli J. V. Plevovi do Brna, kde o kus dál Nezval v létě pobýval se svou celoživotní partnerkou Fáfinkou). Hodáčová píše: „ A co se přihodilo, když jednou v tramvaji Toyen a Štýrský mě a Nezvala uviděli… dobírali si jej, že v Metru (kavárenské základně surrealistů) se po něm shánějí lidi a říkají, že se odstěhoval do Paříže. Slávek s Toyen a Štýrským mluvit nechtěl a jen mumlal: ´My zrovna vystupujeme, Metro mi může být ukradený!´ A paní Toyen se jen smála a řekla: ´Tak to je ta země, kam ses vystěhoval? Ty jsi je úplně ztracenej… todle je tedy konec…“

Pozapomenutý básník Oldřich Wenzl začal psát a publikovat (v časopise Mladá kultura) právě onoho roku 1938.

Narodil se 3. října 1921 jako poslední potomek vzdělané patricijské rodiny. Jeho otec byl advokátem a syn vystudoval mělnické reálné gymnázium, jež ukončil maturitou ve válečném roce 1940. Protektorát a hrozba totálního nasazení mu neumožnily vybírat si zaměstnání, proto byl rád, že se uplatnil jako úředník na ředitelství Škodových závodů v Praze, kde působil až do konce války. V těchto letech se sblížil s některými představiteli tzv. první české surrealistické vlny (Jindřichem Štyrským a Toyen a s básníkem a výtvarníkem Jindřichem Heislerem). Na konci války do dokonce stal členem neméně slavné surrealistické skupiny Ra (Ludvík Kundera, Zdeněk Lorenc, Karel Hynek, Vratislav Effenberger, Václav Zykmund a další). Od r. 1945 Oldřich Wenzl studoval po otcově vzoru práva na Karlově univerzitě a ještě v r. 1948 stihl získat titul JUDr.

Po návratu do rodného města, s nímž spojil prakticky celý svůj život, působil v Mělníku zprvu jako advokátní koncipient v kanceláři svého otce, od roku 1949 pak vynuceně jako právník v advokátní poradně. V letech 1952-56 byl právníkem Státního úřadu plánovacího v Praze, 1957-1958 podnikovým právníkem národního podniku Spolana v Neratovicích. Po roce 1959 vzhledem ke svému zhoršujícímu se míšnímu onemocnění pracoval pouze příležitostně.

Nevyléčitelná choroba se zhoršovala, od léta 1960 až do své smrti byl Oldřich Wenzl hospitalizován v mělnické nemocnici, tedy dlouhých 9 let. Jediným zpestřením jeho života byla každoroční dvou nebo třídenní dovolená, na niž si zval do opuštěného rodinného domku přátele. Druhým oživením byly několikatýdenní pobyty na vinohradské neurologické klinice prof. Hennera. Tady Wenzl napsal většinu svých básní, které mohly být vydávány pouze díky přátelům, jako byli Jan Zuska nebo Ludvík Kundera. Zemřel mlád – ve věku 47 let – 7. srpna 1969.

-rd-

P.S. Nové vydání Veškeré poezie Oldřicha Wenzla se objevilo v rozšířené podobě v roce 2000, avšak i tento náklad je dávno rozebrán.

Jeho poezie mohla být po roce 1989 na veřejnosti konečně zveřejňována a obdivována…