Výstava Poezie 1932 - surrealismus v Mánesu

27. října 1932 byla v Praze v prostorách SVU Mánes otevřena velká výstava aktuálního výtvarného umění, reprezentovaného tvorbou se vztahem k surrealismu. Její poetický název měl vyjadřovat všechno, co zúčastněné spojovalo – „poezie“, jako symbol tvůrčí svobody a nového básnického obsahu umění.

K historické události došlo v době vrcholící světové hospodářské krize, která poznamenala všechny oblasti života. Mnozí čeští umělci bojovali o svou holou existenci a tak došlo i na protestní memorandum, předložené vládě všemi uměleckými spolky po té, co se rozhodla seškrtat téměř všechny příspěvky na kulturu. Krátká zlatá léta dvacátá již byla nenávratně pryč a za krátko mělo být české kultuře ještě hůř.

Když po brněnském Devětsilu ukončil v roce 1930 svou činnost i pražský, mířila už významná část českých výtvarníků ke břehům surrealismu. Na výstavě „Poesie 1932“ se sešla většina z těch, kteří byli novou orientací přitahováni. Byli to Filla, Hoffmeister, Janoušek, Makovský, Muzika, Stefan, Šíma, Štyrský, Toyen, Wachsman a Wichterlová. Na přehlídku byli přizváni i významní zahraniční hosté: například Ernst, Dalí, Miró, de Chirico, Giacometti, Arp, Klee, Masson nebo Tanguy. Vskutku impozantní účast pomohl zajistit Josef Šíma, člen SVU Mánes, žijící od roku 1921 v Paříži a pohybující se ve zdejší avantgardě jako významný člen skupiny Le Grand Jeu. Některé ze zahraničních umělců znalo naše publikum z kolektivní výstavy L´école de Paris, pořádné Uměleckou besedou v předešlém roce.

Max Ernst, Noc lásky, 1927

Výstavu „Poezie 1932“ otevírala velkolepá vernisáž, kterou již tehdy přenášel živým vysíláním český rozhlas „Radiojournal“. Po zahajovacím vystoupení Josefa Gočára a proslovu Vítězslava Nezvala, zahrál své, pro tuto příležitost zvlášť zkomponované Capriccio, Jaroslav Ježek. Dál už budu jen citovat z Informace, uveřejněné v Rozpravách Aventina 10. listopadu 1932: „ Člen Národního divadla E.Kohout zarecitoval bez bázně a hany a s bohatstvím odstínů lyrické deklamace verše debutanta Fryče a verše z Nezvala. … slečna Jiřina Šejbalová si nasadila s trochu preciozním taškářstvím barevný klobouk a recitovala veršíky sympatického blba, který už se tím, že nechce být básníkem, stává pomalu znamenitým básníkem – Tristana Tzary… Prostší a o to srdečnější byl její doslov, patrně verše Hoffmeistrovy ... Klavírní virtuoz dr. Holzknecht přednesl skladbu Stravinského a Satieho (opět s recitací Kohoutovou). Literárnost tohoto Soirée avec Mme de Poésie doplnil elementární poesií svého řemesla profesionální kouzelník … “

Alois Wachsman, návrh na plakát Mezinárodní výstavy poesie a soudobé architektury v SSSR v Mánesu, 1932

Takové události se pochopitelně nevyhnula pozornost všech kulturních rubrik dobového tisku. Vedle pozitivního ohlasu Jaromíra Pečírky se objevila také záporná, i když konstruktivní kritika z míst, dnes nepříliš očekávaných. Například V.V.Štech výstavě vytýkal upřednostnění poezie, která je „přece teprve dodatečný výsledek naplněného účelu “, Jindřichu Chalupeckému zase vadilo, že samotný výběr vystavujících Čechů nereprezentuje „ výtvarnou současnost “ ale pouze „ českou oficiální avantgardu “ tedy ty, jejichž „ problémy řešení nejsou jimi zrozeny a vychovány; oni je jen přijali. “

Schopnost podstatné části tehdejší české veřejnosti vstřebat netradiční umělecký projev vystavujících byla hodně problematická a tak nechyběly ani invektivy bulvárních rozměrů. Legie publikovala otevřený útok proti návštěvníkům vernisáže a výstavy tvrzením, že jde o „ buržoazní snobistickou smetánku, která si libuje např. v komunismu “. Nepochopitelně hloupá a stejně zlomyslná byla iniciativa některých lékařů, publikovaná v Časopisu lékařů českých. Prof. Pelnář zde tvrdil, že výstava pro lékaře „ splývá ideově s uměleckými výkony choromyslných … Naši psychiatrové, jak jsem se přesvědčil ze stoupající návštěvy výstavy, věnují živý svůj zájem tomuto zjevu v kulturním životě neklidné poválečné doby. Porovnávají jej se známými epidemiemi psychických davových zjevů po velkých katastrofách v historii lidstva: s dětskými křižáckými výpravami, s flagelantismem, průvody tanečníků sv. Víta, s tarantismem, s náboženským sektářstvím a podobnými zjevy…“ (atd.).Doc. dr. Janota zde naproti tomu s naprostou vážností oznámil, že podrobným psychiatrickým rozborem vystavených děl došel k tomuto závěru: „ Podobnost hypermoderních prací s výtvory choromyslných není daleko tak úplná, abychom mohli označovat hypermoderní umění za projev choromyslných… Tak jak se dnes ukazuje, nutno hypermodernismus – přes jeho veliký rozmach – přiřadit k psychopatologickým projevům doby“.

Jindřich Štýrský, Krajina v oblacích, 1925

Tady se ukázalo, že i lidem velmi vzdělaným a sebejistým ve svém úsudku o druhých, hrozí sebeklam, že když nejsou schopni se v umění sami s něčím srovnat, musí to být zaviněno patologickou myslí autora. Bohuslav Brouk (psychoanalytik, budoucí člen Skupiny surrealistů ČSR) pak na oplátku ve Volných směrech v článku „ Poesie 32 a choromyslnost “ obvinil Pelnáře a Janotu z reakcionářství, z antimodernismu, z neschopnosti vnímat estetické hodnoty a z neznalosti nových psychiatrických výzkumů.

Tak končila první skutečně velká mezinárodní přehlídka surrealistického umění u nás. Těžko se divit, že v tomto prostředí výstava (z velké části prodejní) nezaznamenala předpokládaný komerční úspěch. Nenahraditelnou škodou pro českou kulturu však byl fakt, že ani naše galerie nevyužily velkou příležitost obohatit své sbírky. Nejdražším exponátem byl tehdy obraz Maxe Ernsta Revoluce noci (Pieta) za 24.500 korun (cca půl milionu dnešních). Prodán nebyl. Od roku 1981 je ozdobou kolekce londýnské Tate Modern a jeho reprodukce nesmí chybět v žádné větší Ernstově monografii. Další Ernstův obraz Noc lásky zakoupil Adolf Hoffmeister a stále se nachází v soukromé sbírce. Významný obraz Paula Klee, Postava blázna , za 20.500 Kč se neprodal. Obrazy Štyrského, Muziky nebo Janouška, které se tu nabízely za několik tisíc korun, jsou v dnešní době draženy za částky několika milionů.

Max Ernst, Revoluce v noci (Pieta), 1923

Výstava Poezie 1932 předznamenala postavení surrealismu jako dominantní tendence českého výtvarného umění v dalším průběhu třicátých let. Rozsah této naší tvorby byl ve světě srovnatelný snad jen s vlastí surrealismu, s Francií. Uplynulo pár let a „zrůdná choromyslnost moderního umění“ byla u nás již oficiální nemocí, potíranou protektorátními fašistickými orgány. S nástupem stalinismu se tato diagnóza opakovala. Pokud se něco změnilo, tak už jen její „vědecké“ zdůvodnění.

Závěrem se snad hodí uvést v krátkém připomenutí atmosféry vernisáže citát z tehdejšího Nezvalova projevu: „ Ať žijí všichni realizátoři této výstavy avantgardních umělců, skuteční revolucionáři, kteří nechali jednou pro vždy padnout starý vyžilý svět a konstruují nový pro lidi nového řádu, jenž nebude zotročovat umělce ani člověka, pro lidi budoucí epochy, která již všemi svými zákony žije v nás, kolem nás, v tomto velikém roce, v roce 1932. “

František Janoušek, Vzpomínka na Forum Romanum, 1932

Výstava Poezie 1932 – surrealismus v Mánesu

Bert Stern: „The Last Sitting“ s Marylin Monroe…

Monte Veritá – magická hora pravdy, svobody a umění

Relevantní články

Surrealismus a Leonora Carrington: letošní hit…

Surrealismus, Oldřich Wenzl a historky z podsvětí

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?