Karel Šebek (1941) zmizel beze stopy před 28 lety, záhada trvá, nikdo o něm neví… Naposledy byl spatřen na Smíchovském nádraží; do Prahy přijel za přáteli z psychiatrické léčebny v Dobřanech, kde nejdříve řídil sanitku – a pak byl sám zdejším pacientem. Odsud vyrážel… Ztratil se a neví se, jakým způsobem. Nyní je již považován za nezvěstného, bylo by mu 82 let. Možná přeci jen v Praze nebo Paříži sleduje trvalý ba narůstající zájem o jeho básnickou a výtvarnou tvorbu vřazovanou do surrealistické poetiky. A tak v těchto dnech vychází druhý závěrečný svazek jeho poezie čítající s prvním dílem 1660 tiskových stran. V 90. letech se stal tento „prokletý básník“ postavou takřka kultovní – trpkým humorem, sebeironií a poetizací všedního dne je blízkým například tvorbě Oldřicha Wenzela; přes spolupráci se surrealisty (Vratislavem Effenbergrem, Prokopem Voskovcem či Petrem Králem) je nakonec vnímán jako originální tvůrce, který překračoval jakékoliv skupinové směřování.
Dětství prožil v Jilemnici, jeho strýc byl spisovatel Jaroslav Havlíček a bratrancem klinický psycholog, ale i básník a překladatel Zbyněk Havlíček – klíčová osobnost tzv. spořilovských surrealistů, mezi něž patřil i Libor Fára. Pracoval v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně, která se také pro Šebka stala osudnou. Po kurzu sanitáře sem odešel za svým příbuzným a přitahován fantazií schizofreniků i ostatních duševně nemocných. Také na sobě zkoušel různé medikamenty, ale i drogy včetně LSD (tak jako tehdy i mnozí experimentující členové ilegální Surrealistické skupiny). Tato cesta však u Šebka vedla k prvnímu pokusu o sebevraždu, a tak se stal z ošetřovatele pacientem. Po opuštění Dobřan prošel řadu méně náročných zaměstnání, když jej Havlíček seznámil blíže se Surrealistickou skupinou, která mu ukázala další směr. Z původně naordinované artterapie se stala vlastní tvorba Šebkovi životním těžištěm. Po Havlíčkově smrti v roce 1969 však začal stále hlouběji upadat do temnot toxické psychózy a většinou již pobýval v ústavech. Během krátkých „výletů“ na svobodu absolvoval na třicet pokusů o sebevraždu. O vážných úmyslech svědčí následná klinická smrt a řada zranění. Pro přetrvávající „nezničitelnost“ byl přáteli nazýván „posledním žijícím fextem“, tedy jakousi pohádkovou či nadpřirozenou bytostí známou z historie, a to i u nás tradovanou (zvláště na Rychnovsku a Vambersku).
Výstavy ve Vrchlabí a Jilemnici připomněly Šebkovo dílo, také však skutečnost, že otázka sebevraždy nemusí souviset pouze s chorou myslí, ale i s celkovým surrealistickým přístupem značícím radikální krok. Poznamenejme zde, že již Jaques Rigand uveřejnil v dadaistické Littérature v roce 1920 esej o „bezdůvodné sebevraždě“ jako uměleckém činu (sám později toto gesto naplnil). A také první číslo Révolution surrealisté v roce 1924 začíná anketou s názvem „Je sebevražda řešením?“. Na ní reagoval také básník René Crevel, když odpovídá, že: „Je to nejsprávnější řešení“ (také on proměnil radikálně teorii v praxi roku 1935). Ostatně již Bretonovy teze v Manifestu surrealismu (1924) se této problematiky dotýkají a hledají: „novou objektivitu, v níž není rozporu člověka a světa, vnitřního a vnějšího, a kterou poznává ve velkém obrazu života, v uchvácení a vytržení, v hrůze a radosti.“ René Crevel se stal svou „totální neposlušností – revoltou – sabotáží“ pro ostatní surrealisty názorným příkladem aktu svobodné vůle (z českých umělců jmenujme Ottu Mizeru, člena Skupin RA, který se ke „konečnému činu“ odhodlal v Paříži na počátku padesátých let).
Šebek tedy není (či nebyl) jen pouhá toulavá existence s nevypočitatelnými sklony, věčný chovanec psychiatrických či protialkoholních ústavů a později svérázný invalidní důchodce. Jeho stopy mizí v Praze na Smíchovském nádraží. Zde byl naposledy, na lehko oblečen, viděn roku 1995, jak se chystá na zpáteční cestu do Dobřan. Tam však nikdy nedojel. Spáchal tedy konečně úspěšnou sebevraždu či jen „vraždu“ vlastní identity a žije dále kdesi nepoznáván?
Již po roce jeho zmizení vydává nakladatelství Host výbor z jeho poezie nazvanou Dívej se do tmy, je tak barevná a v roce 2008 vyšel v italském překladu v nakladatelství Il Ponte del Sale v Reginu u Benátek; a průběžně probíhají další vzpomínkové akce. (Tato země Šebkovi, zdá se, rozumí, vždyť z ní pochází zakladatel evropské pesimistické literatury Giacomo Leopardi: „Život je neodvratné a nevyhnutelné utrpení, z kterého existuje jediná cesta, totiž zánik.“). Šebkova poezie je syrová a sebetrýznivá: „Jak žít v rozevřené ráně tohoto světa, abych nemusel neustále říkat slova plná krve… vždyť celý život je jen budování ideálního hrobu.“ Kresby a barevné koláže nesou rysy spíše vnitřní disciplíny a přívětivější estetiky, ale i produkce jakou předznamenali Karel Teige, Jindřich Heisler, Libor Fára nebo František Vobecký. Jedná se o svět prostoupený osvobozujícím tajemstvím, poetikou, fantazií, erotikou, nejednoznačností, živočišností i humorem. Svět nahlížený s vědomím věčných polarit: vzhlížení a zániku, nádechu a výdechu, nástrah a úniku, slasti i zmaru, závislosti a svobody.
Karel Šebek stále žije ve svém dosud nedoceněném díle, ale možná i jako člověk v utajení. Pro to existují dva důkazy. Svědkem toho prvního se stal známý česko – francouzský surrealista Petr Král. Když před pár let seděl v benátské taverně, vstoupil do ní náhle nic netušící Šebek. Překvapen a vyplašen otočil se ve dveřích. Ač přítelem Králem pronásledován, zmizel záhy v křivolakých uličkách. Druhý důkaz o Šebkově pobývání na tomto světě je ještě hmatatelnější. Jeho stopa byla zaznamenána 22. 1. 2002 v pražské Galerii Ungula na výstavě Aleše Krejči. V knize návštěv stojí: „Je to pěkné, ale měl bys malovat jako Aleš Krejča a ne jako František Muzika. Karel Šebek.“. A přátelé prokletého surrealisty bezpečně poznali známé písmo… Fext, nezmar, se opět zjevil.
Knihu: Karel Šebek – Úzkost je rozkoš si můžete objednat / koupit ZDE.
-rd-
Foto: František Tůma a archiv
Výstavy: V červnu 2015 byly v galerii Morzin ve Vrchlabí (19. 6.) a v Jilemnici (20. 6) uspořádány dvě výstavy autorových koláží a kreseb pod názvem Karel Šebek žije. (V Jilemnici pod názvem Zítra je nikdy aneb Třikrát Jilemnice.) 31. března 2016 se pod stejným názvem otevřela výstava Šebkových koláží a kreseb v prostorách knihovny Libri prohibiti na Senovážném náměstí v Praze.
Seznam vydaných knih Karla Šebka ZDE.
Ukázka z básně „Dívej se do tmy, je tak barevná“
Je vítr Tvé vlasy vlají
jako pirátská vlajka
den odezněl jako zvon
je čas loupit
nevinná srdce dívek a duhu nad nimi
je čas se vrátit
do nekonečna pekla které nikdy neodezní
obrovská matčina ústa
a draví ptáci kteří z nich vylétají
aby mi vyklovali vnitřnosti
mně železnému rytíři
který vyhrál bitvu
nad lučním koníkem
a vším co se mi postavilo do cesty
písečné přesypy hrady z kostek
Tvůj dech mne smetává z těchto míst
do kraje kde si děti hrají se lvy
a kde lze políbit žraloka
máš tolik jmen
a přece jsi bezejmenná
znám Tě líp než zimu která přichází
jsi skrytá ve vločkách které mi roztávají na dlani
když se objevíš slepí prohlédnou a vidomí oslepnou a pak je pořád tma
Diskuze k tomuto článku