Již v lyrickém – a zvláště pak malířově imaginativním – kubismu, nalézáme pozoruhodné amébovité tvary a linie. Fantomatické postavy se v nich volně prolínají s krajinnými prvky v tajemně neurčité atmosféře. Bývají to zpravidla organismy až protoplazmatické syrovosti, zjevující se takto na území mezi jednoznačně organickým a anorganickým světem. Záhadná skupenství rodící se v první polovině třicátých let 20. století tedy signalizují další proměnu malířova projevu. Sám do tvarů vkládá vnitřní energii, která se v jinak estetické hře stává nositelkou naléhavého osobního sdělení – projekcí fantazijně transformovaných vlastních zážitků, ale i nevědomě projektovaných představ se symbolickým podtextem. Tak se původně bezproblémový, poněkud hédonický, lyrismus proměňuje v kompozice s vnitřním napětím a vitalitou, rovněž však smyslností, pojící poetiku s fantazií a intimitou. Tím se básnivé představy a „postavy“ proměňují v obrazové metafory či snové vize.
Zmíněná Muzikova tvůrčí etapa připravila půdu pro jeho další kroky. Setkání vnější reality a vnitřních vizí se měla objevit v novém poměru a způsobu. A měla vyústit v „posedlost“ jediným tématem signalizujícím tak odklon od nezávazné hry směrem k hlubší spiritualitě – od formy k obsahu, od kubismu k surrealismu či symbolismu, od improvizace k záměru. Ostatně symbióza „krásného“ a významového se děla obecně i v okruhu českého Devětsilu, kam – vedle Josefa Šímy, Toyen, Jindřicha Štýrského, Vincence Makovského či Akoise Wachsmana – patřil přirozeně i František Muzika. Také v jeho případě jsou poněkud nespoutané malby zčeřené i nadále náznakem známé skutečnosti: imaginace, asociace, epika… a také metafyzika však výsledek relativizují. Jedná se o jinotaje, avšak klíč k jejich čtení je stále na dosah.
V souvislosti se zásadními změnami politické situace ve světě, kdy dává o sobě znát šířící se nacismus, mění se i postoje umělecké. Vznikají alegorické zápasy, u Muziky inspirované zvláště Giorgiem de Chiricem, ale také akceptace přírody a jejího věčného řádu, tak jak ji nalézáme v dobovém malířství, avšak třeba i v poezii Halasově či Holanově. Válečná avantgarda se vcelku přesunula koncem třicátých let do ilegality a zůstala v ní po celou dobu konfliktu. Po dočasné Muzikově odmlce, kdy byl situací značně otřesen, vznikají jeho slavné obrazy Velké rekviem, In Memoriam a zvláště pak četná Torza z Českého ráje – jakési ženy/skály hrdě vzdorující třebaže pukající. Žal, beznaděj, zanikání, smrt… to jsou hlavní obsahové pojmy souboru z Muzikova Českého ráje. Vyznačují se jakousi antropomorfizací zdejších skal – iluze, sen a skutečnost se zde volně prolínají – a vznikají „realistická“ zpodobení jinak nesourodých skutečností. Jsme svědky fantaskních konfigurací a novotvarů… nevšedně uhrančivých, lyricky melancholických výjevů, avšak s probleskující vírou a nadějí. Kdesi v zadním plánu tušíme, že kámen – pískovec možná mění tvar, ale přetrvává zde navzdory nepřízni okolních nevítaných vlivů. A tak zde stojí obnažené ženské torzo, zakleté na čas do bezpečí a tichého trvání. Vždyť i Umerto Eco praví: „Výtvarné umění je pro společnost lékem na nejhorší chudobu ducha, na mravní úpadek vědomí.“
Český ráj se stal místem inspirace nejznámějších Muzikových obrazů, které však mají co sdělovat i čím okouzlovat v dnešní dobu. Procházíme-li se mezi těmito bizarními pískovými útvary, můžeme „vstoupit“ přímo do těchto naléhavě umělecky i lidsky vjemů nedávné minulosti, nebo přikročit také k vlastní kontemplaci o čase, prostoru a mravních hodnotách.
František Muzika (1900 – 74) byl malíř, ilustrátor, scénograf a úpravce knih. V letech 1918 – 24 studoval na pražské Akademii výtvarných umění (prof. J. Obrovský, K. Krattner, J. Štursa). Po té pobýval na ročním stipendiu v Paříži. V roce 1921 se stal členem generačně spřízněného Devětsilu. V roce 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde až do konce života vedl ateliér Krásného písma. Spolupracoval také s prestižními nakladatelstvími (Otakar Štorch – Marien, Aventinum, Melantrich, Fr. Borový). Byl autorem mnoha scénografií zvláště pro inscenace v Národním divadle. Jeho malířské dílo prošlo vývojem od poetismu přes lyrický kubismus až k surrealismu.
-rw-
Diskuze k tomuto článku