Prvního uznání se dostalo americké malířce za cenu jistého nepochopení. Její rozměrné obrazy květů začaly mít úspěch koncem 20. let 20. století, zvláště série s lilií vzbuzovala pozornost diváků i movitějších sběratelů. Erotický podtext, kterému se autorka bránila, nastavil na veřejnosti její slavný manžel – vlivný fotograf o 24 let starší Alfred Stieglitz. Ve své galerii totiž vystavil květinové obrazy společně se svými snímky malířčiných smyslných aktů, což podnítilo asociace, kterých se už nebylo možné dále zbavit. Nic nepomohlo, že Giorgia O´Keeffe (1887 – 1986) tvrdila, že její detailní pohledy na květy jsou v podstatě abstrakcemi vycházejícími z rostlinných motivů.
Stieglitz a jeho okruh patřil k tradici, která používala témata sexuality ve svém umění jako přihlášení se k avantgardě. Stieglitz přečetl prakticky všechny Freudovy knihy, stejně jako šestisvazkové Studie psychologie sexu Havelocka Ellise, které tvrdí, že umění je poháněno sexuální energií. Pro Stieglitze byl tedy sex osvobozujícím zdrojem tvořivosti a O’Keeffe mohla nebo nemusela myslet na Freuda, když malovala své květiny… sama to však popírá.
V New Yorku bydlela zprvu v bytě fotografovy neteře. Stieglitz ji začal soustavně fotografovat… během let 1917–1937 vzniklo mnoho jejích snímků včetně aktů. Nakonec se Stieglitz k malířce nastěhoval a ukončil své první manželství. Důležitý pro jejich vztah byl rok 1924. V Anderson Galleries v New Yorku měli společnou výstavu, na níž Stieglitz představil 61 fotografií malířky a ona sama 51 maleb. Dne 11. prosince toho roku uzavřeli sňatek. Jejich vztah zůstal trvalý, i když prošel několika krizemi. V roce 1927 se O’Keeffe podrobila dvěma operacím prsou. Stieglitz v téže době navázal poměr s mladou fotografkou Dorothou Norman.
Mezi odborníky na její tvorbu se však upíná pozornost k jinému dílu, které ohlašuje malířčino skutečně autentické období. Obraz nazvaný Ram´s Head (Hlava berana), White Hollyhock-Hills, pocházející z roku 1935, je v mnoha ohledech mimořádný. (Více také na toto téma naleznete v naší sekci VIDEA).
V době, kdy na něm začala pracovat, si O’Keeffe vytvořila hluboké, duchovní spojení s novou krajinou – tichou mexickou pouští. Tato zvláštní krajina nabízela oddech od rodinných, respektive duševních problémů, které jí sužovaly v New Yorku, kde dosud pobývala. Jihozápad poskytoval také bohaté a nevšední náměty, za kterými malířka jezdila svým starým pověstným fordem. Na cestách sbírala také konkrétní nalezené objekty, mezi něž patřily kosti a lebky uhynulých zvířat, kterým však nepřikládala obvyklou hlubší rovinu: „Kosti pro mě nesymbolizují smrt. Jsou to tvary, které mě baví. Nikdy mě nenapadne, že mají něco společného se smrtí, naopak jsou velmi živé, obzvlášť se vyjímají proti obloze.“
“Řeknu vám, co se dělo v mé takzvané mysli, když jsem malovala zvířecí lebky,” řekla Calvinu Tomkinsovi z New Yorkeru v rozhovoru pro New Yorker v roce 1974:
„V New Yorku se tehdy – na přelomu dvacátých a třicátých let – hodně mluvilo o velkém americkém malířství. Bylo to jako velký americký román. Lidé chtěli “dělat” americkou scénu. Do té doby jsem několikrát cestovala sem a tam po celé zemi a některé současné představy o americké scéně mi připadaly dost směšné. Pro ně byla americká scéna zchátralý dům s rozbitým prknem vpředu a koněm, který vypadal jako kostra. Věděla jsem, že Amerika je velmi bohatá, velmi bujná. No, v té době jsem si začala malovat lebky. Nejprve jsem položila lebku koně na modré plátěné pozadí a pak jsem použila lebku krávy. Žila jsem v dobytčí krajině – Amarillo bylo křižovatkou přepravy dobytka a bylo vidět, jak dobytek se valí přes pohoří celé dny. Proboha, pomyslela jsem si, lidé, kteří mluví o americké scéně, o ní nic nevědí. Takže svým způsobem byla ta kravská lebka mým vtipem namířeným na americkou scénu.“
Obraz Hlava berana představuje jemnější verzi kompozic s kravskou hlavou (například Kravská lebka: červená, modrá a bílá). Ram’s Head, White Hollyhock-Hills se setkala s uznáním, když byla roku 1936 vystavena ve Stieglitzvově galerii 291. Časopis New Yorker tento obraz označil za jeden z nejbrilantnějších v celé malířčině kariéře. Pro O’Keeffe kosti představovaly trvalou krásu pouště a sílu ducha země, s kterou byla spjata. V roce 1949 se O’Keeffe natrvalo usadila v Novém Mexiku, kde žila až do své smrti v roce 1986.
Po Stieglitzově smrti si O’Keeffe pěstovala život v Novém Mexiku. Navštěvovali ji umělci a fotografové, kteří oslavovali její jedinečnou americkou osobnost. Nakonec O’Keeffeova propagovaná nová mexická identita zastínila tu, kterou vytvořil Stieglitz. Tyto pozoruhodné snímky však oslavují společné úspěchy dosažené mezi dvěma odhodlanými a talentovanými umělci.
“Těší mě,” rozzářila se O’Keeffeová s odkazem na své pouštní lebky v rozhovoru z pozdního života. V roce 2014 se obdiv k malířčině práci projevil v přelomovém prodeji. Její obraz Jimson Weed/White Flower No.1 (1932) se prodal za 44,4 milionu dolarů v Sotheby’s New York, čímž překonal rekord pro nejdražší umělecké dílo prodané ženskou umělkyní. Alfred by byl také potěšen!
-rd-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku