Jeho obrazy nás stále okouzlují krásou, vytříbeností i zvláštním tajemstvím. Zdají se nadčasové, ale za jejich zrodem stojí touha, odhodlání a bojovná neústupnost. Atmosféra středoevropské metropole na přelomu 19. a 20. století byla mimořádně plodná a dodnes inspirativní. Letos si připomínáme 160. výročí Klimtova narození…
Traduje se nadneseně, že „v letech 1900 – 1910 je Vídeň jedním z duchovních středů světa, ale neměla o tom tušení.“ Cosi bylo ve vzduchu. Vskutku se zde děly převratné věci nejen v umění, ale i dalších kulturních či vědních disciplínách. Nová ba revoluční hudba, literatura, architektura, kunsthistorie či pověstná psychoanalýza zde na sebe vzájemně působily a rychle posunovaly vývoj s nastupující generací. Umění se mělo stát jakýmsi náhradním náboženstvím nabízejícím únik před stále více konvencemi svázanějším životem. Cosi velkého se dralo na povrch. Vídeň byla pohoršena novými „výstřelky“, ale zároveň císařská vláda moderní umění vypočítavě podporovala. Kultura zde byla vnímána jako dobrá zahraniční reprezentace, také se do nových proudů vkládala naděje, že zmírní národnostní třenice. Moderní umění, které mělo sjednocovat se tedy paradoxně těšilo oficiální podpoře právě v době, kdy se projevily první známky rozkladu státních struktur. Tvorba mladých a odvážných se však ubírala vlastní a neočekávanou cestou.
Secese se stala ve Vídni synonymem modernosti vzdálené jen povrchní líbivosti. Přesně 3. dubna 1897 bylo založeno sdružení zvané Vídeňská secese, jehož prvním prezidentem se stal Gustav Klimt. Malíři, sochaři i architekti se tímto činem jasně vzbouřili proti estetickému konzervatismu a dosavadní izolaci. „Chceme vyhlásit válku sterilní rutině a všem formám nevkusu… Naše Secese není bojem moderních umělců proti starým mistrům, ale bojem za opravdový rozvoj tvorby oproti takzvanému umění podvodníků, kteří se umělci pouze nazývají a umění samotnému pranic neprospívají,“ praví se ve zveřejněném manifestu stranícímu ve zlomové době fin de siécle instinktům, slastným i ničivým pudům a starověkým kulturám. Pohled na realitu, ale i krásu se začal měnit.
Ještě téhož roku nechali členové hnutí postavit nový výstavní Pavilon Secese inspirovaný pohanským chrámem. Budovu se strohými výstavními sály navrženou opavským rodákem Josephem Mária Olbrichem financoval Karl Wttgenstein – otec slavného filozofa a osvícený průmyslník působící v Čechách. Jeho kladenská „Poldovka“ vyvážela ocel do pěti světadílů a její logo s profilem ženy a hvězdou ve vlasech neslo podobu jeho milované manželky Leopoldy Kalmusové z Teplic. Krásná „Poldi“ byla podnikatelovou oporou i múzou. Ještě ani ne studenty uměleckých škol začal podporovat mladého Oskara Kokoschku (18) či Egona Schieleho (19) a svou dceru Margarethu nechal portrétovat Gustavem Klimtem, jehož obraz je dnes chloubou mnichovské Pinakotéky. Přes nepřízeň osudu – úmrtí tří svých dětí – v této bohulibé činnosti pokračoval celý život. Bez něj by nestál ve Vídni výstavní pavilon pokrokového sdružení Secese a zřejmě by ani nemohla vzniknout řada uměleckých děl dnes světového významu. Málo se o tom ví.
Na počátku 20. století se Wittgenstein dokonce rozhodl anonymně(!) rozdat finanční sumu v hodnotě 10 kg zlata celé řadě dnes známých osobností: architektům Josefu Hoffmannovi i Adolfu Loosovi, spisovatelům R. M. Rilkovi, Georgu Traklovi, skladatelům Arnoldu Schoenbergovi, Johanesovi Brahmsovi, Gustavu Mahlerovi a mnohým dalším rakouským umělcům nezřídka s českými kořeny. Avšak tento kladenský osvícený průmyslník, respektive jeho rodinní příslušníci podporovali i vědu, například po čtyřicet let Sigmunda Freuda, kterému nakonec dopomohli k útěku před fašismem do Londýna, kde pak mohl dožít u Margarethy Wittgensteinové.
Dnes je Pavilon Secese turistickým lákadlem Vídně, jeho podoba se skví na rakouské eurominci v hodnotě 50 centů, ale v době svého vzniku to neměla jednoduché. Podle své zlaté kulaté dominanty na střeše dostala u veřejnosti posměšnou přezdívku „hlávka zelí“. Tak šly dějiny.
Klimtovi bylo v roce 1897 35 let. Stal se uznávaným, avšak kontroverzním tvůrcem. Měl za sebou četné zakázky, také obrazy určené pro výzdobu Vídeňské univerzity, ale i ostrou veřejnou polemiku pochybující o vhodnosti odevzdaných maleb. Klimt byl terčem veřejného pohoršení, které malíře přinutilo dát se jiným směrem. O co šlo?
Objednávka tří nástropních obrazů pro aulu Nové univerzity byla velkolepá, ale také poslední! Od zadání (1892) až po jejich dokončení (1907) uběhlo patnáct let. Během této doby se Klimtovo pojetí malby posunulo od historismu k secesi, respektive eroticky podbarvenému symbolismu a jeho nejvýznamnější díla to dokládají. Také byla vyobrazení (fakulty či alegorie teologie, filozofie, medicíny a práv) podnětem k ostré kritice ze strany veřejnosti a objednavatelů. Výsledná zobrazení nevyznívala zrovna pozitivně, připomínala spíše hrozby, kterým je „racionálně smýšlející“ lidstvo vystaveno. Na těchto dílech se Klimt proměňoval, nacházel svůj odvážný „hlubinný“ styl, od alegorií se posouval k moderním, respektive temně živočišným kompozicím. Pomíjivost, smrt a škleb nebyly jistě povzbuzující témata pro univerzitní prostředí. Při jejich popisu i analýze však narážíme na skutečnost, že až na jedinou studii byla tato klíčová díla zničena a jsme odkázáni jen na nekvalitní černobílé fotografie.
Obrazy pro univerzitu nebyly přijaty, petice univerzitního kolegia a umělecké komise vyčítala umělci špatně uchopené či pochopené téma, ale i vzrušený malířský styl, zkrátka přílišnou subjektivní svéhlavost. Klimt se pustil na do protiútoku i v tisku: „Nemám čas se osobně plést do těchto tahanic. Přijde mi také dost hloupé bojovat pořád s těmi samými tvrdohlavými lidmi; když dokončím obraz, nechci ztratit další měsíce jeho obhajováním před tímhle davem. Pro mě není rozhodující, kolika lidem, nýbrž komu se to líbí. No, a – já jsem spokojený.“ Po tahanicích a urážkách se Klimt rozhodl „vrátit zálohy vyplacené v průběhu let“, ministerstvo však kupodivu považovalo obrazy již za své a požadovalo od jejich autora, aby je vydal. Vídeňský bulvár měl zas velké téma.
„Pan Klimt měl malovat filozofii, jenže bohužel o ní má ještě mlhavější představu než o právnictví, které má malovat také… koho zajímá, jak si filozofii představuje pan Klimt? Nefilozofický umělec si může filozofii klidně malovat, ale alegorizovat by ji měl tak, jak se maluje ve filozofických hlavách své doby,“ napsal v tisku svůj odsudek dokonce i Karl Kraus – vlivný a pozoruhodný spisovatel, novinář a pravidelný návštěvník (1913 – 36) či milenec Sidonie Nádherné ve Vrchotových Janovicích. Klimt, stejně jako jeho bližní souputníci, měl naproti na mysli spíše odkaz Beethovenův, Schopenhauerův či Wagnerův. Dokonce ani Sigmund Freud, autor slavného Výkladu snů, nabádající k „rozchodu s otci“, se za mladého umělce nepostavil. Ostatně tento zakladatel psychoanalýzy byl netečný nejen ke Klimtově boji, ale i k celému modernímu malířství.
Ve Vídni Klimt dlouho trvající rozepři nakonec vyhrál. Ministerstvo ustoupilo, rozhodlo se mu ponechat jeho „skandální“ malby, ale požadovalo za ně enormní sumu 30 000 korun. Na to však umělec neměl. Vyplacení se roku 1905 nakonec ujal jeho mecenáš a průmyslník August Lederer, který si pro sebe koupil „Filozofii“. Obrazy pak byly společně vystaveny v roce 1907 v Galerii Miethke. Druhé dva rozměrné obrazy měřící 430 x 300 cm si později koupil Klimtův přítel a umělec Koloman Moser. Po různých peripetiích a dalších vlastnících skončily roku 1944 v Rakouské galerii. Spolu s mnoha dalšími díly byly malby deponovány v zámku Immedorf, kde měly být uchráněny před válečnými leteckými útoky. Bohužel 8. května zapálily zámek ustupující jednotky SS, aby umělecké předměty nepadly do rukou Rusům. Při této barbarské akci byly zničeny dvě studie, tři obrazy fakult a čtyři další Klimtovy malby.
„Aféra Klimt“ vrcholící v roce 1904 malíře dovedla k tomu, že se odvrátil od svých dřívějších zákazníků. Tak se stal svobodným bez omezení komerčních zájmů a maloval více podle svých vlastních představ. Uzavřel se do sebe po traumatizujícím střetu se společností a roku 1908 se vrátil k dekorativnímu malířství, s nímž započal kariéru na Ringstrase. Dříve chtěl sdělovat univerzální poselství bez příkras, nyní se omezil na soukromé aktivity a stal se malířem s dekorativními sklony pracujícím pro vídeňskou kultivovanou smetánku. Portrétoval ženy, maloval krajiny a zahrady. Od psychologické frustrace a metafyzické úzkosti obrátil pozornost ke kráse, tušené erotice, estetickému vytržení. Obrazy se zklidnily, dostávaly řád, kombinovaly psychologii postav ocitajících se v abstrahovaném opulentním prostředí barevných i zlatých akcentů. Klimtovo exkluzivní portrétní umění dosáhlo vrcholu v podobizně Adely Blochové-Bauerové (1907), smyslný erotismus v Danae (1907 – 8) a jejich syntéza se zjevila v plné kráse ve slavném Polibku (1907-8).
Než naplno propuklo jeho slavné zlaté období, cestoval a sbíral mezinárodní ocenění. Bienále v Benátkách, cesta do Říma, Florencie, Bruselu či Mnichova mu navracely radost a energii. Ve Vídni pět let odmítl vystavovat, traumatické vzpomínky zaháněl cestováním a novými vjemy. V Itálii navštívil v roce 1903 Ravennu, kde jej okouzlily mozaiky v bazilice San Vitale. Hleděl na řád a vznešenost, zlato a geometrické tvarosloví (zvláště Josefa Hoffmana) tolik blízké rodícím se prvkům vídeňské architektury a řemesel, předstupněm hnutí art deco. V Ravenně Klimt, muž středního věku, poznal na byzantsky strnulém stylu, jak mohou být osobní pudy a společenská gesta drženy opět pod kontrolou. Zkušenosti, impulzy a nové inspirace se spojily v nový a vytříbenější Klimtův styl distancující se od přímé konfrontace s realitou.
Také spolupráce s Josefem Hoffmanem, rodákem z Brtnice u Jihlavy, byla pro Gustava Klimta důležitá. Tento architekt a hlavní autor geometrického tvarosloví vídeňské secese dostal mimořádnou zakázku. Stalo se tak v roce velkých turbulencí, rozpadu původního spolku a nových směřování. Adolphe Stoclet, belgický bankéř a finančník, a jeho žena Suzanne, rozená Stevensová, dcera pařížského uměleckého kritika a obchodníka s uměním, měli skutečně vybraný vkus, který mohli uspokojovat z téměř neomezených finančních zdrojů. A chtěli mít v Bruselu vskutku impozantní moderní budovu, která se měla stát světovým pojmem. Hoffmannovi zcela volné ruce i otevřený účet. Tříposchoďová masivní stavba na bruselské třídě Tervuren inspirovaná anglickými venkovskými sídly a barokními paláci je funkční a nepřehlédnutelná. Jedním z uměleckých vrcholů celé stavby je nepochybně jídelna, kde nad řadou originálních stylových příborníků poutá pozornost souvislý mozaikový vlys, mistrovské dílo architektova přítele Gustava Klimta. Mozaiky Očekávání, Naplnění a Strom života – to je strhující hra barev a tvarů, pestré květiny, stylizované stromoví, zlaté výhonky s detaily ptáků a výraznými figurami, velkolepá symfonie skutečného mistra oboru. Hoffmannův Palác Stoclet z let 1905 až 1911 je vrcholnou realizací vídeňské moderny, Od roku 2009 je celý komplex chráněn jako součást světového dědictví UNESCO.
Ke konci svého života, ve válečné době, se Klimt navrací k závažnějším tématům. Píše se rok 1916 a v jeho vídeňském ateliéru vzniká obraz nazvaný Smrt a život – malba závažná, avšak nechybí zde oblíbené plošné ornamenty značící spíše utopické „přizpůsobení se“ realitě.
Přesto byl rok na to jmenován čestným členem Akademie výtvarných umění ve Vídni i Mnichově. Život mu však byl vyměřen krátký: ve věku 56 let zemřel 16. února 1918 v důsledku krvácení do mozku. Do márnice Všeobecné vídeňské nemocnice spěchá o den později Egon Schiele, aby nakreslil Klimtův posmrtný portrét. Letos si připomínáme 160. výročí malířova narození.
Radan Wagner (psáno pro Pátek LN)
Gustav Klimt, narozen 14. července 1862, byl rakouský malíř žijící převážně ve Vídni. Otec Ernst Klimt, zlatník a rytec pocházející z Travčic u Litoměřic viděl ve svých synech své následovníky. Oba nadaní kreslíři se však dali na studia malířství ve Vídni. Od roku 1877 dostávali zakázky na výzdobě divadel (například i v Karlových Varech či Liberci). Klíčová a skandální se stala pro Klimta práce pro Vídeňskou univerzitu. V těchto dílech umělec zcela zřetelně a okázale zhmotnil nová podobenství filozofie Friedricha Nietzsche a podvědomí Sigmunda Freuda. Maloval zde krásná ženská těla i rozkládající se kostry, ztvárnil věčný koloběh milování i umírání a vynesl na povrch sexuální pudy a instinkty. V roce 1897 založil stále odbojnější umělec se svými stejně smýšlejícími kolegy Sdružení výtvarných umělců – Secese (pod heslem: Době její umění, umění jeho volnost), jehož členy byli Josef Hoffman, Koloman Moser a další moderní tvůrci. Jejich společné výstavy budily rozruch i pozornost, hned první vystoupení přilákalo přes 100 000 návštěvníků. Výtěžek z prodeje vstupenek spolu s podporou mecenášů v čele Karlem Wittgensteinem byl použit na stavbu slavného Pavilonu Secese. Po rozpadu hnutí v roce 1905 se Klimt vydal na vlastní dráhu, na které formoval svůj osobitý styl. V roce 1905 odkupuje od státu všechny obrazy určené pro univerzitu, opouští Secesi a zakládá novou skupinu – Kunstschau. Na IX. Bienále v Benátkách se v roce 1910 setkává s velkým úspěchem. V roce 1911 získal v Římě první cenu za Život a smrt. Roku 1917 byl jmenován čestným členem Akademie výtvarných umění ve Vídni a v Mnichově. V důsledku mozkové mrtvice zemřel 6. února 1918 ve věku 56 let. Jeho dílo je v četných světových muzeích. Národní galerie v Praze vlastní ve svých sbírkách typický figurální obraz Panna (1913), krajinářský výjev pod názvem Vodní zámek (1908 – 9) a několik vzácných kreseb.
Diskuze k tomuto článku