Právě otevřená výstava dokládá zvýšený zájem o průkopníky evropského abstraktního umění – a také se nese na vlně nadšení z teprve nedávno objevené švédské spirituální malířky. Tate Modern přináší společnou výstavu Hilmy af Klint a Pieta Mondriana pod názvem Formy života – a snaží se hledat, co je spojuje (fascinace přírodou, redukce výrazových prostředků, víra v budoucí lidstvo a teosofickou nauku v čele s Rudolfem Steinerem nebo Madame Blavatskou), avšak mimoděk se také ukazuje, co tyto dvě osobnosti odlišuje (různé prameny inspirace, umělecké cíle i teoretické úvahy). Ačkoli oba umělci (Švédka a Holanďan) byli současníci, nikdy se nesetkali… Výstava v Londýně zahrnuje přibližně 250 děl, včetně obrazů, kreseb a archivních materiálů reflektujících jejich radikální nové myšlenky, přesahy a vědecký pokrok v době neustálých technologických inovací a následného společenského směřování. Avšak: on i ona hlásali, že své vize malbou sděluji až pro připravenější „lidstvo budoucnosti“.
Spíše intelektuální vizionář Piet Mondrian (1872-1944) a tajemně podmanivá umělkyně Hilma af Klint (1862-1944) se prostřednictvím své tvorby setkávají až nyní. Narodili se v západní Evropě ve stejné době – Mondrian v nizozemském Amersfoortu, Hilma af Klint ve švédském Stockholmu – a měli mnoho společného. Oba byli klasicky vzdělaní umělci – jejich praxe vycházela z pozorování přírody a spěla zpočátku ke krajinářství. Jejich rané, technicky brilantně provedené kresby rostlin či stromů demonstrují paralelní zájem o podrobné pozorování – jasně odkazují na současné pokroky v oblasti botaniky, fyziky a vědy obecně. Sdíleli ale také hluboký zájem o mystické a duchovní systémy víry. Oba se stali členy Teosofické společnosti – okultního hnutí založeného na víře v hlubší (společnou) duchovní realitu – a byli horlivými následovníky teosofa/ antroposofa Rudolfa Steinera, který mimo jiné věřil v lidskou schopnost komunikace s bytostmi jiných sfér.
Intenzivní bylo zaujetí obou umělců světem přírody – například jejich zájem o různé podoby růstu a proměny – dnes bychom řekli hlubší chápání ekologie. Tento zájem se prostřednictvím vlivu Steinera rozšířil do “kosmických” spojení mezi pozemským životem a tím transcendentálním, spojujícím lidstvo a přírodu v rámci jediného holistického systému.
Byla to doba na počátku 20. století, kdy věda i spiritualita – a umění – byly považovány za propojené sféry. Vzestup okultní vědy a popularizace teosofie byla částečně reakcí na technologické a vědecké změny, které narušovaly zavedené chápání planetární a lidské historie, pojmů prostoru a času či povahy samotné hmoty. Okultní teorie a praktiky poskytovaly kontext a metodu pro chápání jevů, které byly v té době téměř stejně nepochopitelné pro profesionální vědce jako pro laiky. Vedle exploze zájmu o astrologii (Mondrian sám byl jejím velkým přívržencem) došlo v tomto období také k popularizaci science fiction, knih o nepochopitelném ale blízkém, či možném, o prostoru, času a budoucnosti. (Prvním švédským spisovatelem v tomto žánru byl Claës Lundin, jehož Kyslík a aromasie, publikovaný v roce 1878, se odehrával pět století po svém napsání, v roce 2378).
Výstava se možná až zbytečně snaží vtěsnat Af Klint a Mondriana do rámce jednoho “uměleckého světa”. Mondrianova kariéra byla formována modernismem a tento malíř ji pomáhal utvářet. Vasilij Kandinskij, Malevič, Kupka a Mondrian byli čtyři umělci, kterým se obecně připisuje „vynalezení“ čisté abstrakce – přelomové revoluce v dějinách umění a jeho chápání. Mondrian byl předmětem stovek monografických výstav a zůstává impozantní postavou v dějinách avantgardy; je jednou z nejznámějších „uměleckých světových značek“. A každé zpochybnění takto zavedených historických pořádků vyvolává otázky, u mnohých až vehementní odpor.
Naproti tomu af Klint byla během svého odloučeného života dějinami umění dlouho přehlížena. Její širší přijetí přišlo 40 let po její smrti, až v osmdesátých letech 20. století, kdy se naše “způsoby vidění” hluboce změnily a zároveň mohlo být zveřejněno (odtajněno) její dílo. Přesto, zatímco jiné umělkyně byly v posledních desetiletích asimilovány do obecného (spíše mužského) kánonu, zdá se, že opožděný příchod af Klint se ukázal jako obzvláště problematický pro strážce již přehledného modernismu. Objevení a prezentování tvorby af Klint v roce 2019 mimo Skandinávii bylo průlomové: stalo se tak v Guggenheimově muzeu v New Yorku.
Mezitím teoretici malířské abstrakce nadále odmítali její zařazení do oficiálních dějin umění. Malířčino spojení se spiritismem, její bohatá a pestrá ikonografie abstraktních a symbolických forem byly považovány za neslučitelné s formální strohostí jejích známějších současníků, a tak zůstávala vytrvale vyloučena z velkých výstavních přehlídek a souhrnných publikací, neboť “abstrakce je o vztazích“ (a něco na tom z určitého pohledu je).
„Současná výstava Hilma af Klint & Piet Mondrian: Formy života zaujímá odlišný postoj. Ten je formován novými způsoby chápání světa a historie – tedy naznačuje, že umělci či jejich díla mohou koexistovat a spojovat se prostřednictvím oběhových systémů myšlenek a přesvědčení nebo ´intelektuálních proudů doby´. V tomto obnoveném kontextu se af Klint již nevnímá jako okrajová postava, ale ani Mondrian nutně jako mainstream,“ prohlašují pořadatelé z Tate Modern o nové koncepci pohlížející „jinak“ na dějiny umění, tedy bez běžných a vzájemně poučených souvislostí. „Dva vysoko se tyčící umělci hluboce zapletení do ´éterického´ pohledu na svět své doby,“ to je hlavní myšlenka londýnské výstavy. Odhlédněme však od těchto úvah (módních i někdy podnětných), pozorujme samotná díla – jejich vnitřní sílu, krásu, harmonii, energii…
Všech deset monumentálních obrazů Hilmy af Klint ze série The Ten Largest 1907 je poprvé společně představeno ve Velké Británii. Výstava bude dosud nejrozsáhlejší prezentací jejího díla na tomto území. Bude to také první velká výstava ve Velké Británii po více než 25 letech, která vyzdvihne ranou práci Pieta Mondriana vedle ikonických mřížkových kompozic.
Výstava: Hilma af Klint & Piet Mondrian: Formy života, Tate Modern, Londýn, potrvá do 3. září 2023
-red-
foto: Tate Modern a archiv
Diskuze k tomuto článku