Josef Sudek byl spíše solitérním fotografem, který se však rád družil s výtvarníky. V mnohém sdílel jejich pohled na svět – nechával se inspirovat dílem, poetikou i názorem. „Když chce člověk něco dokázat, musí někam chodit na švestky. Já chodil třeba k Fillovi. Rozuměl malování a kumštu vůbec, tak jsem se mu jednou přiznal, že se mi nejdřív líbily vlastenecké kejče a pak jsem teprve došel k Picassovi. Filla se tenkrát usmál a povídá: ´No, horší by to bylo obráceně´“, vzpomíná Josef Sudek. Nyní GHMP otevřela výstavu jeho fotografií souvisejících s výtvarným uměním, respektive soch, kterým říkal „fešandy“.
Josef Sudek, [Marie Zlatníková, Portrét Vladimíra Borského, 1941], 1941, negativ na plastové podložce, Ústav dějin umění AV ČR
Tento svérázný fotograf měl k výtvarnému umění blízko. Přesto nebo právě proto se vyjadřoval v černobílé fotografii. Jeho snímky tak dostávaly zvláštní poetickou atmosféru. („Půvab všeho je v záhadnosti“). Byl spíše intuitivním pozorovatelem a „lovcem“ světla („Člověk nikdy nesmí otupit instinkt tím, že by chtěl vědět všechno“).
Sudek se k barevné fotografii nikdy nedostal, i když měl výtvarné cítění. Věděl o těchto technických možnostech, možná se k pokusům vnitřně připravoval, ale nikdy se neodhodlal. „V černobílé fotografii hraje světlo a stín. Jaké budou zákonitosti té barevné, to já zatím nevím. A taky nevím, jestli se k tomu někdy dostanu. Ty zákony však budou jiný… No barevná fotografie má dvě nevýhody: je to nestálý a člověku vychází ne to, co chce, ale protipól toho, co chce… Vona ta moje barva by asi byla moc chudá. Oni by řekli, že to žádnou barvu nemá. Ale to já bych naopak chtěl, aby to dělalo takový dojem něčeho…“
Výstava poprvé komplexně představuje dosud téměř neznámou část celoživotní profesionální fotografické tvorby Josefa Sudka (1896–1976), a to fotografie uměleckých děl. Zaměřuje se na jeho milované téma sochy, které propojuje Sudkovy fotografické cykly s prací na zakázku. „Plastika je živá a musí být fotografována jako živá,“ řekl Sudek v jednom interview v padesátých letech. I z jeho autorských výstav a publikací je zřejmé, že rád hledal paralely mezi fotografiemi soch a živých lidí, nebo později i stářím sešlých a zároveň majestátních stromů v pralese Mionší, kde vznikal cyklus Zmizelé sochy. K jeho oblíbeným sochařským motivům patřily i české gotické madony a světice, kterým říkal „fešandy“ – fotografoval je při příležitosti pražských výstav ve třicátých letech a vracel se k nim ještě v letech šedesátých.
Josef Sudek, [Madona z Kamenného Újezda, kol. 1430], asi 1935, bromostříbrná fotografie, soukromá sbírka akad. arch. Josefa Wagnera ml.
S mnoha umělci Sudek navázal blízké přátelství a podporoval je i finančně. Díky tomu, že jejich díla často fotografoval výměnou za kresby, obrazy či sochy, shromáždil postupně obsáhlou sbírku uměleckých děl, dnes uloženou v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem a v Národní galerii Praha. Některé ze soch jsou ve výstavě k vidění nejen na fotografiích, ale také fyzicky. Mezi Sudkovy blízké přátele a současně významné zákazníky patřili např. umělci František Tichý, Emil Filla, Andrej Bělocvětov, Hana Wichterlová, Josef Wagner, Jiří Jaška, Stanislav Hanzík nebo Otto Rothmayer. V jejich ateliérech Sudek často nalézal i motivy pro vlastní fotografické cykly – např. v zahradě Hany Wichterlové vznikl cyklus Zahrádka paní sochařové a v zahradě architekta Otty Rothmayera cyklus Kouzelná zahrádka (Zahrádka pana kouzelníka).
Josef Sudek, [Mistr Oplakávání ze Zvíkova (?), Světice z Homol, 1510–1515], asi 1935, negativ na plastové podložce z nitrátu celulózy, Ústav dějin umění AV ČR
Umělecká díla Sudek fotografoval od druhé poloviny dvacátých až do sedmdesátých let 20. století. Snímky pořizoval buď jako dokumentaci pro archivy umělců, na zakázku uměleckých spolků a časopisů, nebo pro reprodukce v uměleckohistorických publikacích. Výstava proto ukazuje nejen originální autorské fotografie, ale i zkušební pozitivy, velkoformátové negativy a dobové reprodukce a poodhaluje všechny fáze procesu vzniku a konkrétního užití fotografií. Kurátorky prezentují Sudkovy fotografie v jejich komplexitě, záměrně neprezentují pouze „highlighty“, ale inspirovány myšlenkami současné fotografické teorie poodkrývají celý ekosystém Sudkovy pozůstalosti, pro niž jsou tržně úspěšné umělecké snímky stejně důležité jako reprodukce pro soukromé archivy slavných i méně známých sochařů a sochařek. Sudkův archiv nabízí nevšední a osvěžující pohled na dějiny českého výtvarného umění.
Josef Sudek, [Václav Prachner, Alegorie Vltavy (asi hliněný model) 1812], 50. léta 20. století, bromostříbrná fotografie, Ústav dějin umění AV ČR
Více informací o výstavě Fešandy za šuplíků. Sudek a sochy naleznete ZDE.
-red-
foto: Galerie hl. m. Prahy
Diskuze k tomuto článku