Přestože v tvorbě Jana Híska (1965) hrála od počátku zásadní roli intuice a osvobozená imaginace, téměř vždy bylo možné sledovat její nenápadnou provázanost s osobním životem. Nejde snad o to, že by v obrazech otevřeně citoval své příběhy, které by se do nich promítaly v mimetickém slova smyslu. Vždy se jednalo spíš o jejich volný odraz spojený především s barevnou škálou a rukopisem oscilujícím mezi tvarově zpevněnou linearitou a abstraktní neuchopitelností. Teprve v rámci této báze se uplatňuje předivo drobných motivů, které skrytě naznačují konkrétní obsah. A právě plné prožívání několika posledních let profiluje i jeho momentální práce. Na první pohled se mohou zdát k sobě navzájem otevřenější, ale fakticky se opět jedná o logicky podmíněný celek, reagující na reálné podněty a objektivní i subjektivní situaci.
Obecně se dá říct, že současné obrazy jsou do značné míry reflexí ztišení a dlouhodobé samoty tak, jak je znenadání přinesla pandemická situace. Spolu s ní se samozřejmě také v dříve jen těžko představitelné intenzitě objevily obavy a pocit nejistoty, včetně úvah o křehkosti, zranitelnosti, konečnosti a pomíjivosti lidského bytí. Další výraznou změnu přineslo stěhování Jana Híska na pražské Staré Město, do místa jeho dětství, ke kterému ho váže velmi silné citové pouto. Obě tyto zásadní události odstartovaly stále trvající období nového sebeuvědomování. Tato introspekce se dotýká jak určitého vnitřního rozpoložení, tak ztotožňování se s novou životní realitou, a vychází přitom jak ze zkoumání neznámého, tak z hodnocení nebo lépe řečeno zhodnocování už poznaného.
V umělecké rovině k takovému způsobu uvažování mohla přispět i relativně nedávná zatím největší a zároveň nezvyklým způsobem bilanční výstava Jana Híska Ostrov v lese (OGV v Jihlavě, 2019/20), jejíž prostřednictvím se mimo jiné vrátil do krajiny narození své maminky. V jejích intencích si totiž připomněl dříve používané subtilní postupy, mentální schémata i filigránské finesy, které během let pod vrstvou nových metod nepozorovaně ustupovaly do pozadí. V expozici se také po dlouhé době kromě obrazů objevily kresby a dokonce grafické listy, jež za běžných okolností už většinou nevystavuje. Tento komplexní záběr s retrospektivním nádechem nejenže zatím nevídaným způsobem odkryl kontext Hískovy tvorby, ale zároveň se tiše připomenul jako její téměř kompletní manuál.
V důsledku těchto impulsů série zatím posledních prací zrcadlí současný Hískův rozjímavě soustředěný stav i tím, že některé prvky a přístupy z předchozích etap zřetelně staví do nových pronikavých konstelací, aby skrze to, co bylo, reflektovala na jiné úrovni to, co je teď. Tento vzestupný vývoj ve spirále je patrný v různých oblastech a je dalším dokladem autonomnosti a organičnosti jeho tvorby. V dvojjediné koexistenci se tak nyní vedle sebe objevují nejen grafický a abstrahující projev, ale i různá média – malby, kresby a rozměrná mezzotinta. Stejně tak je možné si všimnout atypicky živé koloristické proměny jednotlivých obrazů, když uměřenou neutrální černo-bílou polohu v zápětí střídá hutná červená nebo modrá, které podvědomě asociují protilehlé emotivní póly. Hlavní barevný vklad z autorského hlediska ale pravděpodobně představuje pařížská modř.
Čtěte také
Co se týče Hískovy specifické technologie práce v obrazové ploše, pozornost určitě zaslouží nejen jemné drásavé rytky, ale zejména definování tvarů negativní linií. Jinými slovy „malování“ vynecháním barvy, kdy hlavní roli paradoxně hraje neexistence malby, prázdný prostor – pauza. Drobné průsvity bílého šepsu stejně jako celé nepromalované okraje podložky odkazují k drúzám ve stylu iniciačního Juanova snění, kompozice z roku 2006. Na jiných plátnech pro změnu opět „rozkvetl“ otevřený symbol kopretiny, který přinesla výstava Svatojánské kvítí (Galerie Havelka, 2018). Odlišný atribut, totiž černé slunce s aurou, Jana Híska zase sbližuje s některými představiteli meziválečné avantgardy, ať to byl Max Ernst nebo František Muzika, a navzdory jeho nepochybnému solitérství naznačuje duchovní ukotvení v tradici modernistické malby.
Název tentokrát iniciovaly dvě postavy z klíčového obrazu Mars, jejichž vztahy se podle autora „dějí v určitém větru“, který může s ohledem na barevnou výpověď působit stejně tak jako oheň i voda. Nadřazeným zastřešujícím termínem by mohlo být slovo proudění, označující pohyb částic určitým směrem, jež je ostatně všem třem zmíněným živlům společné. Proudění samo nicméně není znamením přímočarosti. Jsou v něm zahrnuty také nesčetné odbočky, zákruty, tišiny i slepá místa. Stejně tak jeho intenzita nemusí být stálá – v závislosti na okolnostech slábne i zesiluje, přičemž potřebná účinnost se tím nutně měnit nemusí. Nese s sebou věci z minulosti, jiné se aktuálně dějí, zatímco další se teprve blíží někde za horizontem. Tak jako plyne čas, který je ve skutečnosti hlavním tématem vizuálního přemýšlení Jana Híska.
Radek Wohlmuth
foto: archiv
Jan Hísek: Údiv větru, DSC Gallery Praha, do 12.11. 2021
Diskuze k tomuto článku