„Jindřich Štýrský na jaře roku 1922… pobýval společně s malířem Jiřím Jelínkem v Dalmácii. Na Korčule se seznámil s Marií Čermínovou, jež zanedlouho přijala jméno Toyen. V létě Štýrský podle údajů z korespondence procestoval Itálii a nakonec místo Polynésie, kam se údajně chtěl vypravit, zamířil opět do Dubrovníku, kde se zdržoval ještě na podzim… Zobrazuje ostrůvky u Korčuly, vystupující z moře jako ve snu v různých stupních určenosti, sahajících od plastického vymodelování po pouhý čistý obrys… Na podzim roku 1922, v době, kdy pobýval na jihu, zaznamenalo jeho dílo v Praze první veřejný úspěch díky výstavě spolku mladých výtvarníků Presisler v Domě umělců… Štýrského si na výstavě spolku povšiml také Karel Teige… Cesta ke Štýrského sblížení s Devětsilem byla otevřena,“ to jsou vybrané citace z umělcovy rozsáhlé monografie od Karla Srpa. Výše popisovaným časovým obdobím začíná hraný a úžasný dokument Aleše Kisila pod názvem Jindřich Štýrský: Mým očím nutno stále házeti potravu, který je nyní opět ke shlédnutí online (viz. níže).
Nevšední dokumentární portrét zachycuje podivuhodný svět jednoho z našich předních surrealistů. Poezie a malířství byly pro něho největším dobrodružstvím života. Dává nám prožívat iluzi svých dní a vykládá nám tak o místech i o čase okouzlujícím způsobem. V jeho obrazech zraje a voní ovoce, hoří lesy švédských zápalek, taje olověné závaží a rozpadají se voskové tváře. Láska má množství podob, je trýznivá a mučící, zraňující, dráždivá. Její zpodobnění ve znepokojivé tváři medúzy v sobě Jindřich nesl již od dětství, na které padl stín smrti jeho sestry.
Jindřich Štýrský byl složitou osobností. Jeho prostřednictvím i skrze vzpomínky jeho uměleckých kolegů se dozvídáme plno věcí o jeho době a lidech, kteří i tvořili.
Dokument znamenitým způsobem ukazuje výjimečnou osobnost s tisíci tvářemi a nekonečným talentem. Štýrského předčasný skon v období protektorátu nesmírně ochudil naší uměleckou scénu.
Film / hraný dokument z roku 2010 – Jindřich Štýrský: Mým očím nutno stále házeti potravu naleznete ZDE. Scénář a režie: Aleš Kisil (soundrack obsahuje hudbu Erica Satieho).
Řadu malířových děl se nalézá také ve sbírkách Národní galerie Praha ZDE.
-red-
foto: Národní galerie Praha a archiv
Diskuze k tomuto článku