Jiří David je již řadu let známým a kontroverzním umělcem české výtvarné scény. Širší veřejnost patrně zná z minulosti jeho neonové srdce zářící nad Pražským hradem či obří trnovou korunu na střeše Rudolfina. Stranou velkoměsta – v tichu svého ateliéru se zahradou se však soustavně věnuje i komornějším výrazovým prostředkům, zvláště pak malování obrazů. K nim se pravidelně navrací od svých realizací ve veřejném prostoru, pedagogické činnosti nebo výstavě v zahraničí. Autorův přednes je proměnlivý, mění styly a přístupy, v kterých se odrážejí nové zkušenosti či životní okolnosti – pro své aktuální téma vždy hledá odpovídající formu a techniku. Umělec jeho typu se však nespokojí jen se samotnou tvorbou – psaným slovem se polemicky vyjadřuje i k obecnějším, často citlivým, kulturním fenoménům, za což sklízí souhlasná uznání, ale zrovna tak i vypjaté negativní kritiky. Tvrdí však, že se po šedesátce už poněkud zklidnil. Nezdá se. Také současná rozsáhlá výstava jeho nejnovějších obrazů v pražském DOXu dokládá spíše další tvůrčí rozlet, nečekaný až provokativní úhel pohledu a nebývalou otevřenost vůči dalším impulzům.
Tvá současná výstava obrazů se setkává s nezvykle pozitivním až nadšeným přijetím. Čekal jsi takové reakce?
Musím upřímně říct, že nečekal. Sám jsem byl překvapený, nevěděl jsem, jestli tento typ obrazů lidi nějakým způsobem dnes ještě vůbec osloví. Dokonce i ti, kteří mě mají jen za postmoderního konceptualistu, což už je dnes skoro nadávka, moji výstavu nečekaně dobře přijali, nebo se alespoň tak tvářili.
Často měníš styly a výrazové prostředky – pracuješ nejen s malbou, ale i fotografií, konceptem nebo plastikou. Co Tě vede k takovému střídání projevů?
Pro mě je podstatnější obsah než forma. Já tomu říkám, že je ve mně jakási ponorná řeka a čekám až z ní uvidím nějaký průhled nade mnou, kterým to pak vytryskne určitou formální řečí. Samozřejmě pak i odpovídající forma má svou důležitost.
Nezdá se ti, že někdy budí tvé akce pozornost a zvědavost jen proto, že za nimi stojí tvé jméno?
To je docela možné, což neovlivním. Lidé mě spíše znají z veřejných projevů, jakým bylo neonové Srdce nad Pražským hradem nebo obří trnová koruna na střeše Rudolfina, ale já vedle toho neustále pracuji v intimním prostředí svého ateliéru a maluji. A navíc jsem v tomto osamocení rád.
Platíš za kontroverzní osobnost díky svému dílu, ale i názorům na jevy naší kulturní i společenské scény. Co tě žene do těchto mnohdy vyhrocených sporů, respektive výměny názorů?
Vždy, když večer usínám, uvažuji, že se na to už vykašlu. Moje žena mi říká, že si tím dělám jen nepřátele a má samozřejmě pravdu. Ale mě to prostě ráno zas nedá. Jsem však už přeci jen smířlivější.
Mnozí se však domnívají, že ti jde jen o vlastní prospěch a že se chceš také mediálně zviditelňovat…
Takové interpretace nemůžu ovlivnit. Pro mě je důležité, že se chci vyslovit k určitým věcem, ke kterým zaujímám nějaký názor. A pokud to někdo zkreslí, vědomě a účelově, je to jeho problém. Ale neříkám, že musím mít vždy pravdu.
Někdy se vedou spory také o současné umění. Domníváš se, že se dá jeho kvalita a hodnota objektivně změřit?
Samozřejmě, že nedá. Naštěstí! To je velice subjektivní proces, který souvisí nejenom s vlastním vzděláním a pohledem na celkovou kulturu. Roli v tom hraje znalostí literatury, poezie, filmů, filozofie a řada dalších souvislostí. Mělo by jít zkrátka o náš komplexní názor na svět.
Není moudřejší, aby význam určitého díla byl prověřován až s jistým časovým odstupem?
Ano, může se za padesát let, ale nyní možná i dříve, stát, že ti, co jsou dnes hodně vidět možná zapadnou. A naopak ti v současnosti spíše nenápadní umělci budou v budoucnu oceňováni mnohem více. Ale rozhodně to nebývá pravidlem.
Co soudíš o vlně tzv. korektnosti, která se dostala i na území výtvarného umění. Ze zdí renomovaných světových galerií se někdy sundávají klasické, avšak prý „pohoršující“ obrazy. Nejsou to jen tendenční gesta?
Nemůžu souhlasit s tím, aby se nějaká díla odstraňovala ze sbírek jen na základě některých nynějších teoretických a často velice subjektivních úvah. To jsou jen účelové konstrukce a tzv. politicky korektní trendy. Události, hnutí a díla vznikala ve vlastním dobovém kontextu a coby mimořádně kvalitní artefakty mají své místo v dějinách umění, a tedy i v prestižních veřejných sbírkách. Na tom by se nemělo nic měnit, a už vůbec ne kvůli současným stupidním falešným nápravám.
Také se do veřejných amerických sbírek začínají zařazovat díla dosud považována za okrajová, ale prý pro vyváženost celkové prezentace nezbytná. Co to signalizuje?
Nedávno jsem byl v New Yorku. Šel jsem se ze zvědavosti podívat do zdejšího Muzea moderního umění, abych se přesvědčil, jestli se takové změny opravdu dějí i ve vrcholných institucích. Ano je to tak, i když zatím naštěstí jen zčásti. Například vedle Picassova zásadního obrazu Avignonské slečny je nainstalováno dílo americké popové umělkyně, jejíž malbu považuji za průměrnou a ničím mimořádnou. Domnívám se, že se tak stalo jen proto, že byla afroamerickou ženou. Ale přece kritéria umění by neměla spočívat v uměle nastaveném rasovém a sociálním otroctví či genderovém hledisku. Tím ale nechci říct, že nelze kdokoliv vytvořit překvapivá a silná díla, která se těmito tématy budou zabývat.
Patří politika do umění, respektive umění do politiky?
Můj přítel profesor Jiří Přibáň říká, že „umění se angažuje už tím, že se nedá zredukovat na politiku.“ A já bych k tomu dodal, že umění se nedá a nesmí zredukovat ani na ideologii nebo jakékoliv náboženství. Umění není nikoho slouha, ale pozor: ani sebe sama.
Spory se vedou nejen o umění, ale i o jejich tvůrcích. Sám s tím máš své zkušenosti. Několik let jsi učil (byl profesorem) na vysokých uměleckých školách a vždy jsi musel předčasně odejít. Nyní končíš své pedagogické působení na pražské UMPRUM. Co se stalo?
Nechme toho, už jsem si to odžil. Sám jsem chtěl odejít za dva roky, a tak by stačilo mi jen legitimně prodloužit smlouvu. Navíc, když jsem jediný profesor na katedře Volného umění a tím pádem i jako jediný garant tohoto studia. Mimochodem, profesoři v civilizovaných zemích se jen tak nevyhazují, odcházejí většinou sami. Dnes snad mohu jen říci, že z mého pohledu došlo k jistému účelovému propojení a cílenému jednání.
Neměly by se na těchto prestižních školách pedagogové se svými názory a výukovými metodami spíše střídat?
Samozřejmě. Požadavek vyhlašovat na pedagogické pozice konkurz jednou za šest let je zcela relevantní, mimochodem, sám jsem prošel v minulosti sedmi konkursy. Na druhou stranu je skutečně obtížné najít osobnosti, které by byly ochotné a schopné vést ateliéry na patřičné úrovni. Stáří ani mládí by nemělo být kritériem. Podobné úvahy jsou pro mě diskriminační.
Už je ti přes šedesát, ale nevypadá to, že se cítíš starý a vyhořelý. Sleduješ stále aktuální vývoj mezinárodního umění?
Sleduji, či spíše jaksi vnímám, ale už ne tak vehementně. Při návštěvě New Yorku jsem se byl podívat do zmíněné MoMA a zlehka po galeriích v čtvrti Chelsea, kde jsem byl součástí jedné výstavy.
Naše éra posledních let je označována jako postmoderní. Dá se s tímto pojmem ještě dnes vystačit nebo začíná cosi nového?
V obecné rovině zatím k žádnému jinému zlomu nedošlo. Žijeme stále v době postmoderní, mnozí však toto označení z neznalosti ironizují či vulgarizují.
Postmoderní umění, s kterým ty jsi spojován, je typické svým nadhledem, ironií a ztrátou skutečných emocí. Tvé dvě současné výstavy však do této škatulky už příliš nezapadají. Signalizují tvé někdy až sentimentální poslední obrazy nějakou osobní změnu?
Viktor Pivovarov, úžasný umělec a současně teď i kurátor obou mých nynějších výstav v Praze, tvrdí, že jsem takový senzor, který vždy cosi signalizuje. Tak uvidíme. Nemůžu však úplně souhlasit s tvým tvrzením, že moje obrazy jsou sentimentální. Je to spíš taková emocionální a intimní poloha, která upřednostňuje jistou dávku senzuality a nezvyklé barevnosti. Pracovně svým nejnovějším obrazům, které teď vystavuji, označuji jako psychedelický impresionismus. Vždyť postmoderní umění je přeci plné citu a radosti (úsměv).
Souvisí tvůj nový způsob vyjadřování nějak i s vnějšími třeba i neblahými, okolnostmi nebo seš si vědom jen své vnitřní intuice a vlastní svobodné cesty?
To je samozřejmě důležitá otázka, se kterou uvnitř sebe bojuji a těžko na ní dát jednoznačnou odpověď. V nějakém poměru v mých malbách budou obsaženy obě vzájemně se potýkající i prolínající roviny. Ale tentokrát zvítězila více emocionální síla, i když to neznamená, že ve výsledném díle není přítomen jistý rozechvělý existenciální pocit ze společnosti. Vnímání okolního světa je tam jistě zakódované.
Dnešní doba je plná paradoxů. Na jedné straně se vzývá nenormálnost – zvláště v pop kultuře a lidské identitě – na druhé straně vidíme návrat k přirozenosti: módou je nesekat trávník, neholit se, žít zdravě. Ty ses, ač umělec kontroverzní, vydal patrně tou druhou cestou…
Jako dítě jsem vyrůstal u lesa. Narodil jsem se v Dolní Pustevně na severu Čech poblíž německých hranic. Až pak přišla drsná Ostrava a nakonec Praha. Takže ta příroda je ve mně kdesi uložená a v posledním obrazovém cyklu vyhřezla gejzírem v horké senzuálně emocionálnější podobě. Teď bydlím i pracuji za Prahou a na zahradě se potkávám a denně sbližuji s trávou a květenou, ptáky, stromy nebo hmyzem a slepicemi.
V tvých obrazech je nyní přítomna jistá přírodní filozofie, lyrika, zjitřená melancholie, avšak i erotika. Na vystavených malbách jsi znázorněn jako poutník či průvodce. Zpodobuješ své nejbližší okolí (zahradu), manželku a často i sebe samého. Je to jakási zpověď?
To jsi řekl dobře. Není to tedy žádná ukončená bilance, ještě zcela neumírám, je to jakési koncentrovanější ohlédnutí. Je to intuitivní, asociativní osobní výpověď, skrze kterou se vyjadřuji trochu i k obecnějším tématům. Nemíním je však didakticky ilustrovat či jakkoliv prvoplánově komentovat.
Na smyslově vypjatých obrazech, možná až halucinačních vizích, žasneš a ocitáš se nahý… Někdy je ti vytýkáno přílišné sebe zahledění, exhibicionismus až narcismus. Co bys na to odpověděl?
Osobně zpodobňuji jen to, co je mi hodně blízké, takže převážně jsem sám sobě modelem. Nezkrášluji se, takže tam ponechávám i všechny nedostatky svého stařeckého těla. A skrze něj zvýrazňuji určité obecnější možnosti, jak je člověk v tomto světě zařazený a jakou má roli, pokud vůbec nějakou má.
Pohybuješ se na obrazech v otevřené krajině prosvětlené až panenské, tvé tělo je však naopak temné a odvrací se od diváka. Lze takové scenérie vnímat s jistou nadsázkou jako návrat do rajské zahrady, do které však vstoupila bytost – tělesnost již poskvrněná poznáním?
Ano, to je přesně řečeno. Nejsou to ale v žádném případě ilustrace nějakých biblických motivů. Fyzické tělo a bolest se v tomto případě ponořuje do duchovního prostředí, do něčeho, co nás objímá bez dogmat náboženství, čemu nemusíme zcela porozumět, ale zároveň nás to nějak povznáší a vede i k poznání, možná i k prozření. Je v nich však také přítomná podstatná energie vášně i erotiky a jistá úroveň pudovosti, stejně jako krása bez laciných dekorací.
Na celé řadě obrazů je motivem divoce rostlá tráva. Vyjadřují tyto malby nějaká podobenství?
Stébla trávy se na rozměrnějších olejových obrazech stávají jakýmsi monumentálním společenstvím. Fascinuje mě ta nekonečná proměnlivost, dravost i hravost, opakující se růst, vrstvení, pronikání i zánik, ona sugestivní nekonečná sila i hravá marnivost. Ale asi nejdůležitější je pro mě všeprostupující světlo a zářivě eruptivní barva – to je v těchto obrazech zásadní.
Dobré malby zpravidla ve výsledku překvapují i svého autora. Došel jsi s novým cyklem k nějakému nečekanému poznání?
Když maluji, bývá to boj, který je veden mezi mnou a obrazem. Však to sám znáš. Mám sice nějakou výchozí představu a často se stává, že obraz vzdoruje a vede si svou. Nechce se, bestie, podřídit. Někdy třeba chce být obraz příliš líbezný, a to se mi nelíbí. Úlohou umělce je mít v tomto procesu poslední slovo, i když je někdy těžké obstát. Když se pak jdu odívat na svoji výstavu, s odstupem vidím, že si obrazy už žijí svým životem. Až se někdy divím, že jsem to namaloval já. Lidé mě mají zaškatulkovaného jako spekulativního intelektuála, který si předem všechno vykalkuluje, ale tak tomu není. Nechávám se rád překvapovat – ovšem nejraději sám sebou!
Moderní umělci nedávné minulosti, jakými byli František Kupka, Piet Mondrian, Paul Klee či Bohumil Kubišta, nejen že malovali, ale psali i teoretické úvahy s širšími souvislostmi, které odrážely svou dobu. Ty jsi také nadán takto uvažovat. Není čas se do něčeho souvislejšího pustit?
Větších textů se trochu bojím, mohl bych se v nich až moc mýlit. Rád píšu spíše o konkrétních fenoménech. Nedávno jsem například napsal o tzv. dekolonizaci umění, o podivně agresivní společensko-politické vlně, která běží světem. Zjednodušeně řečeno, přináší například názory, že v minulosti evropské moderní umění bezostyšně vykrádalo africké umění. Domorodé masky, vlastně celá tato kultura prý byla zneužívána tehdejším kubismem apod. Skutečné umění však nikdy nikoho nekolonizovalo. Naopak dávalo váhu i jiným domorodým kulturám a integrovalo je do nových souvislostí, aniž by je nivelizovalo, zamlčovalo, či dokonce ponižovalo! Na to však dnes jistá „rovnostářská“ hnutí nahlížejí jinak a chtějí „inženýrsky“ napravit domnělé minulé „křivdy“. Je to zcestné, tendenční a nedává mi to smysl, a tak o známém „vylévání vaničky i s dítětem“ snad nemůže být pochyb.
Působíš jako hyperaktivní člověk. Nyní ti probíhají dvě výstavy, pedagogické závazky ve škole ti končí. Budeš se už jen starat o své slepice a zahradu nebo máš už nějaké další plány?
Měsíc už nemaluji, žádné plány momentálně nemám a čekám jen, co se stane.
Jak by ses stručně definoval?
Asi jako „marný bojovník s prázdnotou“.
Radan Wagner, pro Pátek LN
foto: David Neff a DOX
Jiří David (63) je český vizuální umělec věnující se malířství, fotografii, videu a objektům ve veřejném prostoru. Dětství prožil v Dolní Pustevně na severu Čech, později pobýval v Děčíně odkud se odstěhoval v roce 1973 na deset let do Ostravy. Zde vychodil Střední průmyslovou školu strojní. Po absolvování dvouleté prezenční vojenské služby ve VŽKG a jako kulisák v Divadle Petra Bezruče. V roce 1976 se oženil a s manželkou Zdenou mají dceru Markétu a syna Daniela. V letech 1983 – 1987 studoval na pražské Akademii výtvarných umění. Je spoluzakladatelem dnes již legendární skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 – 2001 působil jako vedoucí pedagog na AVU a od roku 2002 vede svůj ateliér na VŠUP v Praze, kde letos jako profesor končí. Pedagogicky také působí od roku 2013 na Slovensku na Akademii výtvarných umění v Bánské Bystrici. Od konce osmdesátých let vystavuje pravidelně u nás i v zahraničí. V roce 2015 reprezentoval Českou republiku na mezinárodní přehlídce současného umění – na Benátském bienále nebo v Muzeu moderního umění v Moskvě. Pracuje v mnoha médiích – od malby přes fotografii či video až po objekty ve veřejném prostoru. K nejznámějším patří Srdce nad Pražským hradem, Trnová koruna nad Rudolfinem, Revoluce (Klíčová socha) nebo Hůl pro nevidomé. Je zastoupen v prestižních veřejných i soukromých sbírkách. V současnosti Jiřímu Davidovi probíhají v Praze dvě výstavy, jejichž kurátorem je malíř Viktor Pivovarov. V Centru současného umění DOX a Zahorian & Van Espen Gallery mohou návštěvníci vidět umělcovy nejnovější obrazy pod názvem Jsem tady.
Diskuze k tomuto článku