Jiří Karásek ze Lvovic byl jednou z klíčových postav českého dekadentního umění. Letos si připomínáme životní výročí tohoto spoluzakladatele časopisu Moderní revue, výtvarného kritika, svérázného až záhadného člověka, literáta, ale také významného sběratele; Karáskova galerie se stala pojmem a legendou… a její odkaz trvá dále. Tuto všestrannou osobnost si připomněla krásnou výstavou Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, z níž přinášíme fotodokumentaci. Pozoruhodné jsou také Karáskovy vzpomínky, které byly – dlouho neuspořádány – knižně vydány až roku 1994. A četbu z této publikace si můžete na pokračování poslechnout ZDE.
Jak vznikala proslulá Karáskova galerie – a jaké jsou její osudy? V atmosféře meziválečného Československa se nadále aktivovala umělecká scéna; nastal zlatý věk četných skupin, spolků, časopisů, nakladatelství i výstavních síní. Jednou z památných se stala Karáskova galerie, slavnostně otevřena 17. května 1925 v duchu obrozenecké tradice podpory kultury. Zpočátku se skládala z pěti místností v pražském Tyršově domě na Újezdu pod petřínskými svahy. Jejím iniciátorem, zakladatelem, nezištnou duší a ředitelem byl Jiří Karásek ze Lvovic (1871 – 1951) – básník, kritik a prozaik, ale také ctitel a znalec hermetismu, který pod jménem Damis působil jako člen martinistické lóže Simeon (v ní byl například i symbolistní malíř Rudolf Adámek). Karáskova galerie se stala vyvrcholením literátovy sběratelské záliby, které se započal věnovat již v devadesátých letech 19. století, když mu bylo pětadvacet.
Karáskův život, a dnes jeho nejvíce ceněná aktivita, byl spojen s Moderní revue a s Arnoštem Procházkou. Právě tato mimořádná dvojice kritiků se po neshodách s redakcí Literárních listů odhodlala k novému projektu – vlastnímu časopisu. Odvážný krok, existenčně nejistý, se stal realitou. Když byl po společné úvaze zavržen Apollón, Orfeus, Dekadent i Dekadentní či Nezávislá revue, přišel Procházka s názvem Moderní revue.
Ještě, než vyšlo první číslo, způsobila pouhá myšlenka na tyto novoty nepřátelství ba nenávist nejen v literárních kruzích. V čele této nebývale útočné záště stál F. X. Šalda, přiživující se na antipatiích starší generace (zvláště lumírovci Jaroslav Vrchlický, J. V. Sládek). „Moderní revue pro literaturu, umění a život“, jak zněl celý název měsíčníku, začalo existovat 1. září 1894. K nejbližšímu okruhu spolupracovníků patřil překladatel Hugo Kosterka, básník Karel Hlaváček či grafik František Kobliha a kritik Miloš Marten. Hned v úvodu byl na stránkách zastoupen Procházkův překlad Friedricha Nietzscheho (K přírodopisu morálky), tehdy ještě pro mnohé jen filozofující „ubohý pomatenec“, text naznačující nekompromisní a novátorské směřování časopisu.
A následovala více či méně skandální témata (homosexualita, mystika, nadnárodní umění, zmar a pesimismus) i autoři: Otokar Březina, Oscar Wilde, Charles Baudelaire, Émile Verhaeren a mnoho dalších, často zde debutujících (Viktor Dyk, S. K. Neumann). Karásek je autorem pozoruhodných knih: Zazděná okna (1894), Sodoma (1895), Gotická duše (1900) a dalších románů či povídek blízkých frekventovaným tématem „neviditelné tajemné Prahy“ Paulu Leppinovi či Gustavu Meyrinkovi. V soukromém i zaměstnaneckém životě básníkovi nastal v devadesátých letech obrat: po čtyřletém praktikování se dočkal jmenování c. k. poštovním asistentem, byl přeložen ze Smíchova na nádraží Franze Josefa a záhy zařazen do ceněné služby ve vlakových poštách. Cílovou stanicí se mnohdy stávala Vídeň. Karásek obohacen o „značné diety“ tak poznával rušné císařské město a měl dost času na návštěvy Uměleckoprůmyslového muzea a zvláště Albertiny. Seznámil se s krásnou sbírkou kreseb a grafik a také s „přítelem“ – bohatým potomkem českého hraběcího rodu s vybraným vkusem a zájmy.
Tyto impulzy podnítily rovněž Karáskovu sběratelskou vášeň směřující nejprve ke starým kresbám, mědirytinám a dřevorytům, které odpovídaly oblibě fin de sicle coby bezprostřední otisky rozbolavělé duše. Romanticky založený básník doplňoval počáteční akvizice z Vídně a nákupy z evropských aukcí, ale i pražských obchodů s uměním a starožitnostmi, které bývaly finančně dostupnější. Také pod vlivem slavného a blízkého spisovatele Stanislawa Przybyszewského se pozvolna soustřeďoval na symbolismus a dekadenci celé slovanské provenience. Karásek se stával světáckým: „Nedivím se, že lidé v Praze žasli, když jsem se objevoval v bezvadných šatech nejnovějšího střihu s krásnými kravatami, jež pro mne vybíral vídeňský přítel, a stal jsem se tak po určitou dobu ´arbitrem elegantiarum´. Vnesl jsem dandismus i do Moderní revue…“, píše Karásek ve svých Vzpomínkách.
Podle jeho slov se sbírka dále rozrůstala – v roce 1917 obsahovala 112 čísel obrazů a kreseb. Tomu pomáhaly také přátelské kontakty. Darem či za příznivou cenu přibyly práce Karla Hlaváčka, Františka Koblihy, Zdenky Braunerové, Františka Bílka, Jana Zrzavého, Františka Kavána nebo Jana Štursy. V lednu 1925 umírá Arnošt Procházka, zaniká Moderní revue a Karásek se více věnuje zabezpečení vlastního sběratelství, ale také skrytějším aktivitám duchovního života. Jen pár měsíců před skonem přítele a spolupracovníka je v Praze založena martinistická lóže, jejímž cílem je idea reintegrace neboli cesty k nalezení ztracené duchovní lidské podstaty, také osobní sebeobětování, vzájemnost a tolerance. Jistě i tato nepříliš zmiňovaná součást Karáskovy osobnosti měla vliv na jeho sbírku i galerii a další úmysly. Ostatně Moderní revue byla jistými kruhy považována za líheň intelektuálně založených okultistů a za prvního zprostředkovatele esoterie francouzských symbolistů.
Vedle toho Karásek vydává pozoruhodnou trilogii Říši mágů (1925 – 26), řídí Okultní a spiritistickou revue a stává se již významným členem lóže Simeon. A navíc mu začínají vycházet sebrané spisy, jež průběžně komentuje v Rozpravách Aventina. V následných třicátých letech se však Karásek dostává do umělecké izolace. S Československou obcí sokolskou, sídlící v Tyršově domě, uzavírá Karásek ve věci zajištění sbírky – galerie darovací smlouvu, ale zůstává jejím rozhodujícím správcem. Roku 1925 se objekt otevírá veřejnosti a přicházejí další dary i ochotní mecenáši. Prestiž galerie byla doložena i podporou T. G. Masaryka a po roce 1933, kdy Karásek ukončil kariéru poštovního úředníka, se galerie stala jeho hlavní životní náplní. Tento rozmach však zastavila druhá světová válka. Roku 1941 byla galerie pro veřejnost uzavřena a musela sdílet prostory s německým vojenským lazaretem.
Po válce byl její provoz obnoven a rozšířen do patnácti místností a stal se i místem pro badatele a studenty moderního umění. Záhy však byla tato „polosoukromá“ instituce ohrožena stejně jako existence politicky „nevhodných“ Sokolů. Karásek v roce 1951 umírá zapomenut, Sokol zanikl a sbírka, která je dodnes uložena v Památníku národního písemnictví, se stala majetkem státu. Svým způsobem byl osud k této sbírce (nikoliv však ke Karáskově galerii) milosrdný, neboť jen takto zůstala dosud nedílným a smysluplným celkem. To se však nedá říct o sbírce Procházkově, který ji měl v úmyslu darovat do přítelovy galerie či do jiného muzea, kde by sloužila jako „jedinečný pramen k poznání růstu a psychologie české dekadence“. Kromě mimořádných bibliofilií obsahovala grafiky Ropse, Odilona Redona, de Grouxe, Goyi, Beardsleyovy, Ensorovy, Munchovy… Závěť se však nenašla, dědicové rozhodli jinak, a tak byla po jednotlivostech rozprodána neznámo kam.
Radan Wagner
foto: Krajská galerie výtvarného umění Zlín a archiv
Diskuze k tomuto článku